Coby fanda na netradiční písničkáře znám třicetileté manžele Karlíčkovy, kteří před lety začínali jako spoluhráči v kapele Já a zbytek, už léta. Jejich vývoj je překvapivý. Martin Karlíček (možná i díky své vytíženosti v civilním zaměstnání) se zdá opouštět své písničkaření, zato se však své ženě stává zdatným producentem, dramaturgem a prvním kritikem - tak alespoň soudím podle jeho podílu na jejím prvním uceleném albu Holýma rukama - i podle recitálu, na který dle Lenčiných slov vybral písničky on. Večer byl stručný, vtipný a usebraný: písničkářce v tom velice dobře pomáhal jeden z diváků, sedící v první řadě - jejich intermezzové dialogy mezi písněmi občas sklízely salvy smíchu.

Lenka Karlíčková (občanským povoláním zdravotní sestra) se za krátkou dobu, která uplynula od křtu jejího CD, všestranně posunula: nejen zpěvácky a instrumentačně, ale především v těžišti své tvorby - jako autorka. L. K. bezesporu není zpěvácká ani kytaristická hvězda, zato však člověka udiví její skladatelská a textařská hřivna, jejíž nevyčerpatelné jádro dle mého spočívá v její lidské upřímnosti a jednoduchosti vyjádření. U některých jejích melodií a veršů si člověk pomyslí: jak to, že mě to ještě nikdy nenapadlo?! (Vzpomínáte si, kolikrát jsme si totéž řekli například u písniček Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra?)

Hudebně je takovým náběhem na hit například píseň Kocouří sen. V textech si autorka na nic nehraje a v místech, kde se snad snaží být básnicky rafinovaná právě se slovem prohrává. Její síla a vítězství je v tom, že neváhá ze svého nitra vynést na světlo i to poslední: matka dvou dětí bez uzardění přiznává svou dětinskost, nebo své jemné erotické sny, což se jí s jejím nepopiratelným talentem občas podaří takovým jazykem a v takových kontrapunktech, za které by se nemusel stydět básník

(To já jsem ta zeď
ve které marně hledáš dveře
snad právě teď
chceš mnou projít a já tebou

To já jsem ten vítr
co ti pročesává vlasy
miluješ ten pocit
když procházím tvou hlavou)

.

Její náměty by se daly charakterizovat dualitami sen - bdělost, romantická láska - všední život, nebe - země.

V některých verších lze skrz neskutečnost Lenčiny upřímnosti přímo fyzicky cítit duševní růst, který by se dal vyjádřit jako "pomalou bolestnou práci na tom, aby se duše usadila v těle":

(Jsem velká holka, přesto směješ se mi
že pořád nevím kudy kam
padám jak bílý pírko k zemi
vítr mnou smýká sem a tam

Jak bílý pírko černýho ptáka
co za mnou lítá jako stín
nahoru kamsi mě stále láká
já nevím ještě, co mu odpovím).

Za takové písně jako Kocouří sen, Zavolej! a Holýma rukama! stojí za to odpustit autorce mnohá hudební i textová klišé, mezi kterými se některé její verše a hudební pasáže tyčí jako les krásných pestrých květin na louce nízké trávy. Tím ovšem nechci tu louku snižovat - nebýt jí, žádné květiny by nevyrostly, protože kopretiny na písku nevyrostou. Aby se louka stala zahradou, k tomu je potřeba jediné: rozšířit louku. Psát, koncertovat a dostávat zpětnou vazbu.

Růst písničkářky Lenky Karlíčkové jde ruku v ruce s lidským růstem autorky. Sázím se sám se sebou, že čtyřicetiletá a padesátiletá Karlíčková bude naplňovat stále větší sály. Můj soukromý tip je, že její písně budou stále míň existenciální a budou se stále více blížit tónině, která je už dnes patrná v autorčiných písních - poetice prosté radosti z všedních věcí...