To zřejmě platí obzvláště, když to vlastně nedělá z vlastní vůle, ale obětuje sebe i svou víru v zájmu státu, jehož jménem se prodává. Dělá to dokonce i proti přání strany, o niž jednou mluví jako o své, jindy zdůrazňuje, že není jejím členem. Přesto jednou tvrdí, že do té funkce, kterou dělá rád, ho Strana zelených nominovala (a jaksi přehlíží, že strany členy vlády navrhují; nominuje je pak, spolu s celou vládou, prezident což je poněkud rozdíl). Jindy pan ministr zase říká, že ho Strana zelených do vlády vyslala (a on, nečlen, se asi, proti své vůli, jen poslušně podrobil). Tak, či onak, udělal to rád, sám to v rozhovoru zdůrazňuje.

S výroky nevybíravého 'diplomata‘, jenž své přesvědčení, ba víru, pružně přizpůsobuje okolnostem bych mohl pingpongovat do nekonečna. Neučiním to, nechci plýtvat časem čtenáře a také, podobně jako nevybíravý pan Schwarzenberg, nemám příliš času nazbyt.

Z  nediplomaticky neskromných odpovědí pana S. ale aspoň poukáži na některé, jež se mi zdály být pozoruhodné, ať už samotným obsahem, nebo tím, jak si sám, diplomaticky protiřečí:

• Například ujišťuje, že i nadále bude usilovně pracovat, aby občany přesvědčil, že radar je smysluplný, ale hned nato připouští, že ještě neví, čím by je chtěl přesvědčit, protože se zatím na to plně nesoustředil (ač, chudák, na tom tak usilovně pracoval).
• Na jiném místě říká, že v případě uznání Kosova nejde o morální posudek... ...nýbrž o uznání skutečnosti, která nastala, ať se nám to líbí, nebo nelíbí.

Skutečnosti podle českého nevybíravého 'šéfdiplomata‘ prostě jaksi samy od sebe nastávají,zřejmě bez ohledu na morálku. Ještě, že ta „západní civilizace“ tak ráda morálku po celém světě káže (a komu se to nelíbí, tomu se tu svou snaží vnutit. Kosovo se de facto od Srbska odtrhlo už před řadou let, v okamžiku, kdy Srbsko prohrálo válku, tvrdí pan S. Od pana nevybíravého se přitom nedozvíme, jakou to válku má na mysli. Byl jsem náhodou místopředsedou vlády členské země Atlantické aliance, dokonce odpovědným za zahraniční a bezpečnostní politiku, ale ve válce se Srbskem jsem nebyl ani já, ani ta vláda a už vůbec ne občané České republiky. Války se, pane ministře, vypovídají.

Náš nevybíravý šéfdiplomat zřejmě také neví, že výrazy de facto (ve skutečnosti) a de iure (podle práva) mají určitý, navzájem velmi rozdílný smysl a to i v rámci mezinárodních vztahů. Kdyby ten rozdíl neexistoval a co se stalo, stalo se, tudíž je právo nezajímavé, neseděl by dnes pan S. na komunisty renovovaném Orlíku (s okolím) a já bych byl kdesi rozprášen v popelu, stejně jako obě mé babičky a miliony dalších. Norimberský proces po druhé světové válce by se nebyl nikdy konal, Česká republika by neexistovala a bůhví, kdo by dnes vládl v Evropě. Takže, jen dál de facto pane nediplomate, právo stranou, (ale aspoň některý majetek ne). Od toho je diplomacie

Nebudu unavovat, snad jen ještě poslední maličkost, svědčící o síle víry, cti a svědomí našeho pana ministra:

O své slavné roli v mýdlové opeře jménem Čunkiáda v níž s odvoláním na svou víru a čest tvrdil, že s panem Č. ve vládě sedět nebude, pokud tento neprokáže...atd., dnes pan S. tvrdí, že nezměnil svůj postoj, jen časový sled. Takže sedět nebude, ale sedí – prý jen dočasně. Říká dnes, že řešil skutečnost, že to byl on, kdo zapříčinil, že to smutné divadlo trvalo o tři měsíce déle. Déle než co? Původně přece šlo o víru a čest pana Schwarzenberga. Ale to se nám a jeho církvi asi jen zdálo. Na to „smutné divadlo“, co do obsahu i délky, pak má většina platících diváků poněkud jiné vzpomínky, než jejich nevybíravý šéfdiplomat.

Nezbývá, než přitakat  obdivovateli, jenž vypláznutím tisícovek za výlepy na billboardech v Praze, posílil své ego a zvolat:

Pane ministře, jste frajer.

Právo (nepřístupné): Karel Schwarzenberg: My, diplomati, si stejně jako lehké děvy partnery nevybíráme ZDE