22. 4. 2008
"Věci nejsou tak, jak se jeví, ale ani jinak."Říkáte, pane Cveku, že "agresorem může být nakonec kdokoli". Ano, i vaše maminka vás může přijít zardousit do vaší postýlky. Zdálo by se, že takovou paranoidní vizi jste nejspíš bezelstně nakoupil v probushovských agitkách, jimiž se tu noviny průběžně hemží. Ptal bych se pak asi proč ho ksakru Cveka úplně normálně nezajímá, kdo už právě agresorem JE? ptá se Jan Komrska.. |
Bohužel ovšem pouhá paranoia to není, pravda je zřejmě hrůznější. Je tu prostě jen jeden, jedinej zřetel, a tím je uchování vlastního teplíčka a smrádku. Tam, kde se myslí šejdrem -- vy tomu v daným kontextu říkáte "svět je složitý", je všude jen tma a houští. Ona ta hromádka pod tím průklepákem sice není dost dobře vidět, ale ví se jasně o co jde, protože prostě smrdí. Ale jak známo, tomu kdo v tom furt dlí, to už ani nepřijde. Kafka jmenoval mezi dvěma nejhoršíma lidskýma zlozvykama myslím první lenost, a je to zdá se skutečně ona, která nás zatahuje do tý bažiny lhostejnosti a potažmo otroctví. Lenost věnovat trochu opravdový pozornosti tomu, co se děje za plůtkem našeho interesu. Jo, počkáme si, až "historie nám řekne", co jsme žili. A člověk se takhle zapouzdřuje a přes veškerý svý íkvé si ani nepovšimne, že už vlastně myslí a jedná jako blb. Je to prachsprostá lenost, která plodí zcela pragmaticky sobectví, a ovšemže taky naopak. Člověk mluví, vezme jakoby tu hru, je tady přece web a tam "ať si každý myslí, co chce", vypouští ty bubliny z toho hrošího těla s hroší kůží a myslí si, že je neviditelnej jako pes. A tak vkráčí coby trojskej hroch do tý životní arény, omámenej svou vlastní myšlenkovou výlučností, zatímco se až po uši rochní v hnijící vodě konsenzu. A netuší zřejmě ani, že není velkejch a malejch pochybností, už proto že na pochybnosti stojí celá ta jeho existence. Každej asi máme v sobě takovýho malýho cveka, že jsme se tady tak sešli, není si tedy asi moc co vyčítat. Člověk ale ani nemusí bejt nějakej velkej duch, aby to prohlíd; stačí když viděl zrovna třeba v Listopadu těch asi dvě stě kluků se svobodou v očích, asi nějaký poslední Kelti z Kolbenky, jak se v chůzi nad jejich hlavama třepetaly ruský prapory, mezi dvěma kordonama policajtů na obou stranách Mánesova mostu, a pak se vznesly a obloukem letěly do Vltavy. Nevím jestli mi budete rozumět, pane Cveku, a možná to pro tuto chvíli není ani tak podstatný, ale celá ta následná korupce a tunely a páchnoucí nitky, co se táhnou až ke klávesám vašeho pc jsou proti tomu docela bezvýznamný. Tak vás přátelsky zdravím. |