Někteří domácí i zahraniční ekonomové vyslovili v poslední době názor, že vzestup cen potravin na mezinárodním trhu -demonstrovaný obvykle tak důležitými komoditami, jako rýže, pšenice, případně kukuřice a některé olejniny - je konjunkturálním výkyvem, který sice aktuálně zvyšuje inflaci a působí řadu komplikací v zásobování potravinami v rozvojových zemích, bude nicméně působením tržních sil brzy eliminován a růst inflace se zpomalí a vše se vrátí do "normálních" kolejí.

Zdaleka nesdílím tento názor. Z dlouhodobých analýz desítek faktorů, které v posledních několika dekádách ovlivňovaly vztah nabídky a poptávky na mezinárodním trhu zemědělsko-potravinářských produktů a následně jejich ceny na lokálních, resp. národních trzích (a v řadě případů také jejich dostupnost pro obyvatelstvo), vyvozuji skeptičtější predikci. Domnívám se, že mezinárodní agrární trh, který byl v posledních zhruba třiceti letech typickým trhem kupujícího (tzn. trhem s převahou nabídky nad poptávkou, kdy kupující určoval převážně podmínky obchodu), dospěl vlivem kumulace několika trh ovlivňujících faktorů k zásadnímu obratu, který nazývám konverzí.

Zhruba ve druhé polovině roku 2006 začaly ceny mezinárodně obchodovaných rozhodujících zemědělských komodit stoupat. Tržní analytici tento jev správně přisuzovali extrémnímu suchu v Austr8lii a odpovídajícímu výpadku nabídky obilnin na mezinárodním trhu a poklesu jejich konečných neprodaných světových zásob. Paralelně se však zvýšenou měrou začaly projevovat další sílící nepříznivé trendy, působící dlouhodobě. Důsledky jejich kumulace mohou být pro světovou výživu obyvatelstva velmi nepříznivé, pro některé sociální skupiny možná fatální. Za rozhodující považuji:

• Růst světové populace
• Klimatické změny a změny životního prostředí
• Růst spotřeby potravin a změny spotřebitelských zvyklostí
• Relativní i absolutní úbytek disponibilní zemědělské půdy a zřetelný růst cen půdy ve světě
• Úbytek disponibilních zdrojů sladké vody
• Dynamicky rozvoj nejlidnatějších zemí světa
• Vzrůstající dynamika urbanizace
• Cenový vzestup energetických a dalších surovin a zvyšující se rozdíl mezi jejich nabídkou a poptávkou
• Růst požadavků na alternativní energetické suroviny produkované na půdě
• Úbytek tzv. přirozených zdrojů obživy
• Měnové výkyvy
• Vzrůstající disharmonie mezinárodních vztahů

Deficit nabídky zemědělských a potravinářských komodit při vzestupu poptávky, vyvolaný souběžným a zesilujícím vlivem uvedených trendů, bude podle mého názoru pokračovat a gradovat. Jakkoliv je možné, že se dočasně a krátkodobě podaří souběh těchto vlivů omezit (např. sporným rozvojem produkce geneticky modifikovaných plodin), v delší perspektivě budou uvedené faktory působit na růst nerovnováhy na trhu a další cenový vzestup. K jednotlivým uvedeným faktorům se s ohledem na rozsah tohoto textu vyjádřím jen stručně.

Růst počtu obyvatel Země je nepochybně v pozadí všech očekávaných globálních problémů přírodních i společenských. Aktuální počet obyvatel země (září 2007) je podle The World Factbook (CIA) 6 602,2 mil. a roční přírůstek 1,167 %. Znamená to, že ročně přibývá na Zemi 77 mil. lidí. Natalita v globálním měřítku je 20,09 narozených a mortalita 8,37 zemřelých na 1000 obyvatel. Průměrný roční přírůstek světové populace podle "Revidované projekce OSN z roku 2004" bude v období 2007-2016 činit 1,08 %. V koncovém roce tohoto období bude tedy na Zemi 7 314 mil. lidí. Podle současných odhadů Světové banky (Projekce růstu světové ekonomiky z r. 2007) poroste HDP ve světě do r. 2016 průměrně ročně o 3,05 %, v Asii však o 4,02 %. Přírodní zdroje samozřejmě takovým přírůstkům nestačí.

Růst světové populace a produkce vede ke zvyšování zátěže životního prostředí, geometrickou řadou se zrychluje čerpání přírodních a energetických zdrojů, snižuje se relativní disponibilita pitné vody a zemědělsky využitelné půdy, zvyšuje se potenciál rizika mezinárodních a etnických konfliktů. P. a A. Ehrlichové v publikaci "The Population Explosion" se obávají zejména průvodního jevu naznačnených trendů - růstu spotřeby: "Oblasti průmyslového severu s mnohem vyšší spotřebou na hlavu zatěžují zemské zdroje více než rozvojové země prostě proto, že spotřebují daleko víc. Podle některých výpočtů představuje průměrné americké dítě pro životní prostředí dvakrát větší hrozbu než dítě švédské, třikrát větší než italské, třináctkrát větší než brazilské a dvacetpětkrát větší než indické, ale dvěstěosmdesátkrát větší než dítě čadské, neboť jeho celoživotní úroveň spotřeby je o tolik vyšší".

Podle CIA (The World Factbook) bylo v roce 2007 na zeměkouli 19,824 mil.km2 zemědělsky využívané půdy (zemědělská půda a trvalé kultury). Odpovídá to přibližně 0,30 ha na jednoho obyvatele. Pokud bude globální populační přírůstek uvedených 1,08 %, klesne do roku 2016 disponibilní plocha zemědělské půdy na obyvatele planety na 0,27 ha. To ovšem pouze za předpokladu, že se celosvětová rozloha této půdy nesníží, případně nezvýší. Hypoteticky přichází v úvahu i možnost zvýšení světové rozlohy zemědělsky využitelné půdy. To ovšem na úkor deštných pralesů v Jižní Americe nebo v jihovýchodní Asii. Je to však ta nejméně vhodná kompenzace rizika budoucího deficitu světové nabídky potravin, vzhledem k prokazatelným fatálním důsledkům tohoto procesu pro zemské klima.

K úbytku zemědělské půdy dochází kontinuálně s přírůstkem obyvatelstva na Zemi, ve vyspělých státech však daleko rychleji. "Zábory půdy stavební činností v EU jsou patrně nejvýznamnějším destrukčním procesem, protože při nich dochází ke zničení všech ekologických a produkčních funkcí půdy. V roce 1999 v průměru představovala zástavba v EU15 asi 9 % celkové rozlohy členských států. Tento destrukční proces se však velmi výrazně zrychluje. Budou li zábory pokračovat stejným tempem jako dosud, odhaduje se, že kolem roku 2060 -70 by např. v západním Německu zemědělská půda přestala existovat" (Novák, P.: Ochrana půdy v Evropské unii. Euro-Magazín 4, 2007, str.17-21).

Vzestup cen agrárních komodit a úsilí řady vlád řešit deficit mezi nabídkou a poptávkou fosilních paliv alternativními biopalivy vede mj. k růstu cen zemědělské půdy téměř ve všech zemích světa a podle expertů bude tento trend nadále pokračovat. Přitom se ve většině zemí fond zemědělské půdy zmenšuje.

S přírůstkem světové populace paralelně vzrůstá spotřeba vody. Od roku 1940 do roku 2006 se spotřeba vody na Zemi zvýšila čtyřikrát. "Podle světové rady pro vodu" se odhaduje, že k roku 2015 vzroste počet obyvatel postižených nedostatkem vody na 3,5 miliardy. Intenzifikace světového zemědělství a zvýšení produkce potravin je závislé na sladké vodě, které se již dnes v mnoha oblastech nedostává a je tedy limitujícím faktorem. Bohatší státy s deficitem vody řeší problém odsolováním mořské vody. Typickým příkladem je Kuwajt, který je na odsolenou mořskou vodu plně odkázán. V poslední době se řeší problém nedostatku vody její recyklací. Nejvíce zkušeností s touto technologií má Izrael. Recyklovaná voda se již ale používá v USA, Britanii, Austráli a Singapuru. "Austrálie přistoupila k recyklaci vody v roce 2007. Tehdejší předseda australské vlády J. Howard vyhlásil v lednu 2007 zásobování vodou za největší problém, kterému Austrálie čelí a informoval o uvolnění 7 mld. USD na jeho řešení. V roce 2006 byl např. přítok vody do queenslandských přehrad nižší o 80 % než v roce 2004, což byl historicky nejhorší rok" (www.vesmir.info.cz). Uvedené technologie jsou sice možné, vyžadují ale značné zejména energetické a investiční náklady a vedou k výraznému zvýšení nákladů na zemědělskou produkci.

Organizace FAO odhadovala v roce 2000, že se na Zemi dosud cca 150 mil. lidí živí tzv. přirozenými zdroji potravy, tzn. sběrem a lovem. Rychlý úbytek těchto zdrojů vyvolaný civilizačními procesy, snižuje adekvátně již dnes nevýznamný podíl světové populace závislé na těchto zdrojích. Daleko významnější pro perspektivu výživy lidstva je však nebezpečí snižování potravinových zdrojů ze světových moří. Zatím poskytují světové oceány asi 10 % živočišných bílkovin, které se na světě vyprodukují. Tempo přírůstku rybolovu bylo v posledních čtyřech dekádách výrazně vyšší než celosvětový přírůstek produkce potravin a vyšší, než přírůstky světové populace. Vzniká reálné nebezpečí trvalého zmenšení biologických zdrojů, zejména v pevninských šelfech. V nejvíce využívaných regionech se ročně loví celý roční přírůstek ryb. V úlovcích zaujímají stále významnější podíl mladí nedospělí jedinci. Islandský profesor J. Jacobson z Námořního ústavu v Reykjaviku uvádí, že před čtyřiceti lety bylo např. průměrné stáří ulovených tresek 11 roků, a ryby se mohly vytřít za život 4 -5-krát. Dnes je průměrné stáří tresek 7 let a ryby se vytřou za život jen jednou (www.info.estranky.cz/biologie). Technologie mořského rybolovu zaznamenala ohromný pokrok. Více než 3,5 mil. lodí vyplouvá každodenně na světová moře a řada z nich je vybavena "brutálně výkonnou technikou" s cílem pomocí sonarů a satelitních systémů sledovat a lovit zmenšující se hejna ryb. Důsledky intenzivního rybolovu jsou tragické. Studie zpracovaná pod vedením Kanaďana R. Meyerse prokázala drastický pokles (až o 90 %) populací tuňáků, mečounů, plachetníků nebo rejnoků, úhořů a dalších ryb (www://ontheroads.net/rubics/ecology/ohrozene_oceany). Paralelně na redukci živých organismů v moři působí jeho rostoucí znečišťování. Nejen v důsledku "přílivu" hnojiv, která se do moře dostávají splachem a řekami (např. v pobaltských zemích), ale také v důsledku vojenské techniky, havárií tankerů a zvyšující se frekvence námořní přepravy.

Jistěže lze namítnout, že je možné problém řešit produkcí ryb v tzv. akvakulturách. Ty ovšem nárokují část krmiv vyrobených na půdě, a opět tedy přispívají k vzestupu požadavků na zemědělskou půdu a zvyšují její potenciální deficit.

Také vzrůstající urbanizace ovlivňuje změny ve vztazích nabídky a poptávky potravin velmi zřetelně. Problém je především v tom, že pokračující urbanizací se dále snižuje rozloha zemědělské půdy (nezřídka nejlepší bonity s vysokou mírou zemědělské renty), zvyšují se nároky na přepravu potravin, konzervaci a skladování agrárních surovin. Do měst odchází většinou populace živící se zemědělstvím, která rezignovala na tento druh obživy. Na Zemi žije -podle Francouzského národního demografického ústavu INED- od roku 2007 již více obyvatel ve městech než na venkově. Odborníci z OSN předpokládají, že urbanizace bude pokračovat i v budoucnu, přičemž nejvyšší dynamiku bude vykazovat v rozvojových zemích.

Velmi významným faktorem, ovlivňujícím současnou a pravděpodobně i budoucí disproporci mezi nabídkou a poptávkou po potravinách a stimulujícím růst cen půdy je dostatečně diskutovaná otázka produkce biopaliv. Tato obsáhlá a konfliktní problematika je předmětem řady expertních i laických úvah a diskusí a netřeba ji tedy v daných souvislostech rozebírat. Růst poptávky po obilovinách, olejninách a cukru v posledních letech byl nepochybně rozhodující měrou ovlivněn právě novými energetickými koncepcemi států, které iniciovaly impozantní cenový růst agrárních surovin. Pokud jde o možnost přehodnocení těchto energetických koncepcí a odstoupení od požadavků na růst podílu biopaliv produkovaných na půdě v celkové spotřebě benzinu a nafty, jsem skeptický. Investice velkých společností a firem, majících nepochybně zásadní vliv na rozhodování vlád a parlamentů, byly a jsou značné. Tyto společnosti budou velmi usilovat, aby jejich investice nebyly ztrátové či zbytečné.

Podobně zhoršující se životní prostředí a rezultující klimatické změny, resp. odpovídající predikce renomovaných mezinárodních institucí naznačují, že prokázaná zvyšující se frekvence meteorologických anomálií bude pokračovat a možnost či pravděpodobnost výpadků sklizní v důsleku živelních pohrom, povodní, vláhových deficitů, orkánů a dalších projevů "meteorologického chaosu" působí a bude působit na redukci agrární výroby, její zdražování a komoditní nebo teritoriální výpadky. Také pojišťovny jsou si vědomy tohoto očekávaného vývoje, což se promítá (a bude promítat) v růstu cen pojistného a následně cen zemědělské produkce.

Současný a budoucí vliv růstu lidnatosti a kupní síly Číny a Indie (ale i dalších asijských, afrických a jihoamerických zemí) na poptávku po zemědělských produktech a potravinách (a následně jejich cenách) je jistě také obecně znám. Faktorem, který zřejmě bude i nadále nejvýrazněji stimulovat růst poptávky po potravinách je výrazný vzestup spotřeby v těchto zemích. V Číně žije víc než jedna pětina obyvatel planety, ale má pouze 7 % zemědělské půdy a většinou špatné kvality. Území na jednoho obyvatele Číny je třikrát menší než světový průměr, zemědělské půdy je třikrát méně, pastvin čtyřikrát, lesů devětkrát a vod čtyřikrát méně. Rozloha zemědělské půdy na obyvatele v Číně je osmkrát menší než v USA. V důsledku výstavby nových měst a sídel mizí v Číně ročně 450 tis. ha zemědělské půdy. V Britských listech byly již vícekrát publikovány kvalifikované predikce rozvoje čínského hospodářství a jejich důsledky pro světovou bilanci energetických surovin a potravin (Brown, L.: Jak Čína spotřebovává svět. BL, 26.1.2006, Wolfensohn, J.: Světu bude vévodit Čína a Indie. BL 4.12.2006, Kotrba, Š.: Čína má nejvyšší devizové rezervy na světě. BL, 16.10.2006). Jde o jeden z nejvýznamnějších faktorů, které budou nadále drasticky ovlivňovat proporce mezi jejich poptávkou a nabídkou na mezinárodním trhu a odpovídající ceny.

V daných souvislostech je nutno vidět růst světové spotřeby potravin nejen lineárně, tzn. úměrně růstu počtu obyvatel, ale také kalkulovat se spotřebitelskými změnami v důsledku jejich vyšších příjmů. Spotřebitel s vyšší kupní silou mění obvykle spotřebu směrem k vyššímu podílu bílkovin, jejichž produkce je zřetelně náročnější na půdní plochu a energii, v porovnání výživou saturovanou např. cereáliemi.

K nejvýznamnějším faktorům, které zásadně ovlivňují náklady na produkci a ceny zemědělsko-potravinářských produktů v globálním měřítku patří ceny energií a energetických surovin, zejména nafty, zemního plynu, elektřiny. Britské listy se dlouhodobě zevrubně věnují této problematice a není tudíž nutno opakovat a doplňovat informace o míře rizik a možných důsledcích dalšího růstu cen těchto komodit, případně jejich významného nedostatku. Řada expertů tvrdí, že vazba mezi cenami a disponibilitami ropy a cenami a nabídkou zemědělských surovin a výrobků je bezprostřední. Chci pouze zdůraznit tuto skutečnost. Zemědělská produkce dnes vyžaduje hnojiva a pesticidy - produkované mj. z ropy a zemního plynu, zemědělská doprava a mechanizace prací, závlahy, přeprava, skladování, sušení, zamrazování, to vše je nákladově závislé na cenách energie a nafty zejména. Aktuální a nepochybně i budoucí růst cen námořní přepravy zvyšuje náklady a ceny importovaných krmiv, tropických a subtropických produktů nekompetitivní povahy a produktů moře. Navíc, pokud ceny ropy nadále porostou, bude cenová konkurenceschopnost bioenergetických alternativních paliv dále vzrůstat a s ní i chuť producentů těchto paliv rozšiřovat výrobu, třeba na úkor produktů pro lidskou výživu. Naděje na zastavení růstu cen energetických surovin - také s ohledem na obrovské požadavky nejlidnatějších zemí světa Číny a Indie - je mizivá. Lze naopak předpokládat - nejen v důsledku slábnoucího dolaru- jejich další cenový vzestup.

Všechny uvedené všeobecně známé trendy se ovšem sčítají, kumulují. Důsledkem je nervozita sofistikovaných a zodpovědných vlád a hledání cest k jejich eliminaci. To mj. vede ke zhoršování mezinárodních vztahů, jakkoliv toto může být v jakési latentní podobě. V sektoru agrární produkce a obchodu se projevuje např. akcentováním politiky potravinové bezpečnosti (nezřídka pojaté jako zvyšování soběstačnosti v potravinách), opětovným zaváděním restriktivních opatření v zahraničním obchodě, (zákazy nebo limity vývozu, nové vývozní celní tarify, stanovení minimálních cen a pod.). Lokálně dochází k renezanci subvencování produkce, a vize (nesporně příliš optimistická) liberalizace mezinárodního agrárního obchodu se rozplývá. Také tyto tendence, které budou pravděpodobně zesilovat, ovlivňují vztah nabídky a poptávky a následně ceny potravin na mezinárodním trhu.

Z uvedených důvodů nesdílím optimismus domácích ekonomů, že perspektivy cenového růstu v sektoru potravin jsou pozitivní. Bohorovný klid (možná jen předstíraný), že dostatečná a cenově dostupná nabídka potravin v ČR je zajištěna, se mi jeví jako nezodpovědný.