A platí to zejména dnes, kdy je společnost z některých hledisek mnohem víc rozrůzněná a pestrá než v minulosti. Úspěch občanského hnutí závisí do značné míry na tom, jak jsou tyto aktivní skupiny schopny spolupracovat, nacházet společná stanoviska, podnikat společné akce, společně oslovovat jiné lidi. Na tom, jak jsou na jedné straně velkorysé a na druhé straně důsledné, schopné jasného myšlení, přesné analýzy, formulování strategie a taktiky.

Má-li vzniknout široké alternativní občanské hnutí, musí být pro ně úsilí o vytváření konsensu a společný postup trvalým úkolem, který nikdy nekončí a vyžaduje neustálé reagování na měnící se situaci. Je to také tvrdá práce. Na rozdíl od M. Valacha se nedomnívám, že takové hnutí může vzniknout na zelené louce, že se může nějakým gestem zcela odříznout od minulosti. Vždy ponese mateřská znaménka těch skupin, které ho poženou vpřed, vždy se v něm budou střetávat a vyrovnávat jejich zájmy a specifické agendy. To nevylučuje možnost vzájemné shody a přerůstání dílčích postojů v přesvědčivý program, který za určité celospolečenské situace osloví množství občanů a pohne je k činu.

Všechna alternativní hnutí zdola, která kdy něco dosáhla, vznikala podle mého přesvědčení tímto způsobem. Na druhé straně uvnitř hnutí nutně dochází také k soupeření jednotlivých aktivních skupin o hegemonii. Tomu se nelze vyhnout, protože soupeření o hegemonii je podstatným rysem každé politiky. Nebude to mimochodem možné ani v politickém uspořádání s výraznými prvky přímé demokracie.

V české společnosti jsme podle mého názoru pouze na začátku procesu vytváření občanských alternativ k uspořádání, které u nás vzniklo po roce 1989. Toto uspořádání je stále nepřijatelnější pro stále větší počet lidí. Zklamalo jejich naděje. Je pro ně popřením většiny ideálů, na něž se obrat roku 1989 odvolával. Občanský odpor se v atmosféře všeobecné frustrace formuje jen obtížně. Není vždy jasné, kterým směrem se má ubírat a jaké má volit cesty. Jasné ovšem je, že musí pokračovat.

Občanská iniciativa Ne základnám v tomto procesu sehrála za jeden a půl roku své existence významnou úlohu a její možnosti podle mého názoru nejsou ještě vyčerpány. Boj proti radaru nekončí a jeho širší politické a obecně společenské dopady jsou zřejmé. M. Valach se domnívá, že se iniciativa Ne základnám sama o sobě nestala širokým občanským hnutím proto, že ji ovládly dvě politické strany, KSČM a Humanisté. Tvrdí dokonce, že v ní (zejména v její pražské části) byla myšlenka na širokou a nestranickou občanskou iniciativu rozhodně odmítnuta. Tato tvrzení neodpovídají skutečnosti.

Humanistické hnutí a členové Humanistické strany sehrávali od začátku v utváření iniciativy Ne základnám významnou roli. Měli ve srovnání s většinou ostatních iniciativních skupin pevnější vnitřní organizaci a více kvalifikovaných a motivovaných aktivistů, kteří začali pro iniciativu pracovat. Mohli také nabídnout např. místnost pro schůzky. Iniciativě tím velmi prospěli. Je jasné, že Humanisté mají vedle toho vlastní agendu, ale jsem přesvědčen, že to nemělo nepříznivý vliv na celkovou orientaci iniciativy. Pokud jde o konkrétní akce a projekty, s nimiž Humanisté tak jako ostatní přicházejí, jsou vždy předmětem debat s ostatními, často také předmětem vzájemného střetávání a vyrovnávání. Dosud jsme skoro vždy našli rozumné řešení. Celkové protiválečné a antimilitaristické zaměření Humanistů je v úplném souladu s cíli iniciativy.

Někdy vyvolává spory styl práce prosazovaný v iniciativě zejména Humanisty, který bych shrnul do maxim „právo spolurozhodovat má ten, kdo pracuje a je ochoten převzít odpovědnost“ a „když chceš, aby se něco stalo, začni na tom nejdřív pracovat sám“. Někteří z nás se domnívali a domnívají, že se tím příliš omezuje diskuse a podvazuje aktivita nových zájemců. Na druhé straně je tento přístup při velmi volné organizační struktuře, kterou má iniciativa Ne základnám, účinnou ochranou před planým kibicováním a provokatéry. To už je ale jiný příběh, také dosud otevřený.

Vztah iniciativy ke KSČM je odlišné povahy. Komunistický svaz mládeže se k iniciativě přihlásil na začátku, ale dával vždy přednost vlastním akcím. V iniciativě převládl názor, že není možné ignorovat reálné politické síly, které se staví proti radarové základně, což se týká především komunistů, ale že si současně musíme udržet odstup od těch stránek jejich programu a praktické činnosti, které jdou mimo cíle iniciativy nebo jsou pro ni dokonce nepřijatelné. Domnívám se, že se tento přístup osvědčil. Zveme na některé své akce zástupce KSČM a dalších politických stran (a také např. odborů), sami na jejich akcích občas vystupujeme, vyměňujeme si informace a názory, diskutujeme. Izolace by byla zcela nesmyslná v případě Ligy starostů proti radaru, když mnozí starostové měst a obcí např. v okolí Brd byli demokraticky zvoleni na kandidátkách KSČM. Poznali jsme mezi nimi řadu skvělých lidí, kteří nám nezištně pomáhají, podobně jako někteří další členové a funkcionáři KSČM a dalších politických stran, odboráři atd. O „dominaci KSČM“ v iniciativě ale vůbec nemůže být řeč. Svědčí o tom např. skutečnost, že KSM se přibližně od poloviny minulého roku nepodílí na činnosti iniciativy. Každá strana se vydala svou cestou poté, co iniciativa odmítla snahy KSM propagovat na společných akcích symboly a politické postoje, s nimž naprostá většina iniciativy nesouhlasila a které ji podle našeho názoru poškozovaly. Jiný příklad: na celostátní demonstraci 17. listopadu loňského roku jsme se výslovně přihlásili k demokratickému a humanistickému odkazu československého disentu a listopadu 1989. Tento náš postoj se výrazně odlišuje od oficiálního stanoviska KSČM.

Valach se začal v iniciativě aktivně angažovat v době, kdy už měla za sebou kus práce a začínala mít ohlas ve veřejnosti. Jsem si jist, že byl o jejím charakteru velmi dobře informován. Založil brněnskou pobočku iniciativy, která se stala značným přínosem – získala např. velký počet podpisů pod petici za referendum (v čemž dál pokračuje) a snažila se vnášet do činnosti iniciativy některé manažerské prvky.

Valach se ovšem v iniciativě snažil prosazovat dvě myšlenky, které nezískaly širokou podporu. Doporučoval zavedení „tvrdé“ organizační struktury s volenými funkcionáři a podrobnými stanovami. Ostatní nekladli brněnské skupině žádné překážky, když se z vlastního rozhodnutí ustavila jako občanské sdružení ve smyslu příslušného zákona, ale jako celek se tímto směrem nevydali z obavy, že by v iniciativě začal nad vlastní prací převládat obvyklý spolkový život se soupeřením o funkce, autoritářstvím atd. Za druhé Valach prosadil v brněnské skupině ostré oddělení od všeho, co nějak zavánělo politickými stranami. Ani v tomto jsme ho nenásledovali z důvodů, které už byly vysvětleny výše. Kdyby měl Valach se svou „protistranickou“ politikou pravdu, musela by se nějak projevit např. ve zvýšené schopnosti brněnské skupiny navazovat ve svém regionu aliance a klást základy širokého občanského hnutí, o němž Valach hovoří. K tomu však nedošlo, i když v Brně a okolí jsou pro takové působení podle mne příznivé podmínky. Nakonec Valach ztratil podporu členů své vlastní skupiny a iniciativu opustil s tím, že s ní už nechce mít nic společného. Bohužel si občas neodpustí zbytečné šťouchance.

Ať se bude občanská iniciativa Ne základnám vyvíjet jakkoliv, stala se už významným fenoménem české politiky po roce 1989 a ovlivnila utváření alternativní scény. Jejím prostřednictvím vstupují do veřejného života noví lidé, zejména mladí, lidé s kritickým myšlením, vzděláním, velkými schopnostmi a motivací, kteří se mohou stát pro českou společnost velkým přínosem. A pro mne, starého člověka, se iniciativa stala jedním z nejsvětlejších a nejvíce obohacujících zážitků mého života. Jsem šťasten, že jsem byl u toho, a budu se snažit být u toho i nadále.

Autor je profesí překladatel a politický analytik, dnes je aktivistou občanské iniciativy Ne základnám. Není členem Humanistické strany ani KSČM.