Druhá možnost je chápat poslanecký (senátorský) mandát jako dočasné pověření dané osoby rozhodovat o věcech veřejných jménem voliče. V tom případě otázka svědomí ustupuje do pozadí, snad kromě základní osobní integrity. Držitel mandátu nemá hlasovat podle svého přesvědčení, ani podle pokynů své strany; má hlasovat podle přání volebního shromáždění (resp. volebního okrsku), který jej zvolil. Pro praktickou neproveditelnost toho, že by se držitel mandátu na každou otázku dotazoval svých volitelů (ostatně, k čemu by tam byl), je samozřejmě potřeba, aby rozhodoval samostatně. Vodítkem pro jeho (její) rozhodování ovšem nutně je to, zda je v souladu s vůlí jeho volitelů, nikoliv zda je v souladu s jeho (jejím) osobním přesvědčením či svědomím.

[Poznámka: Jsem si samozřejmě vědom úvah o přímé demokracii a o vypuštění mezistupně. Tyto úvahy považuji za nerealistické: Volič nemá dostatek času, aby pro všechna rozhodnutí zkoumal všechny podklady a vyhodnocoval jejich relevantnost a hodnověrnost. Tuto práci prostě musí přenechat někomu, kdo se na to specializuje.]

Je nasnadě, že držitelé mandátu prvního druhu mají hlasovat co nejtajněji to jde. Jen tak se vyhnou nátlaku, aby hlasovali proti svému svědomí. (Pro politickou stranu jako garanta integrity držitele mandátu je to samozřejmě komplikace - ale která oblast lidského konání je bez komplikací?) Voličům může systém pomáhat tak, že hlasování jednotlivých lidí je tajné, ale součty za politické strany jsou veřejné. Linie mezi oprávněným zájmem voliče a možnosti nátlaku na držitele mandátu je velmi křehká; je třeba kompromisů.

Stejně tak je nasnadě, že držitelé mandátu druhého druhu mají hlasovat veřejně. Jen tak mohou volitelé kontrolovat, zda jsou skutečně zastupováni; zda držitel mandátu dodržuje svoji část kontraktu.

Oba způsoby chápání mandátu jsou rovnocenné. A velmi často koexistují. Podle mého názoru je toto i úmyslem české ústavy: Volební systém v České republice, zdá se, přiznává poslancům mandát prvního typu a senátorům mandát druhého typu. (Zda je to vhodné, s přihlédnutím k rozdílu v pravomocích obou těles, je otázka nad rámec této úvahy.)

Aplikací obecného pravidla na volbu prezidenta se dostaneme k tomu, že Poslanecká směmovna má hlasovat tajně (připusťme možnost, že součty za strany budou veřejné) a Senát má hlasovat veřejně.

Je možné argumentovat, že společné jednání obou komor má zvláštní pravidla a tedy potřebuje speciální pravidla i pro hlasování. V tom případě je třeba se vrátit k prvním principům: Je volba prezidenta privilegium poskytnuté jednotlivým poslancům a senátorům? (Tajná volba.) Anebo je volba prezidenta výkonem projevu suverénní vůle lidu? (Veřejná volba.)

Vyplatí se sledovat, kdo ze zúčastněných zastává které přesvědčení. Lze odhadovat, že stejným způsobem chápe i ostatní záležitosti ohledně svého mandátu

Poznámka na konec: Milý čtenáři, pokud po přečtení předchozího textu soudíš, že víš, kterému z prezidentstkých kandidátů fandím, tak tě prosím, aby sis těch pár odstavců trpělivě přečetl znovu. Uvidíš, že mé sympatie v nich nejsou naznačeny.

Ad nespokojenost s vládou/mocí/"tím jak je to v Česku": V tomto bodě rozvinu úvahy Alexise de Tocquevilla.[*] Ten dává (již v polovině 19.století(!); je úžasné, jak jsou některé věci po staletí neměnné) do protikladu demokracii amerického a evropského typu. (V jeho rozdělení je typickým evropským zástupcem Francie. Anglii spíš řadí k Americe nežli k Evropě.) Jeden z nejvýznačnějších rozdílů je rozsah centrální moci. Americká demokratická moc vznikla zdola nahoru a dodnes si udržuje důsledky tohoto způsobu vzniku. Evropská demokratická moc vznikla nahrazením předchozího absolutistického zřizení mocí novou; rozsah a organizace moci zůstaly zachovány.

Americká centrální moc je sice nesmírně silná, ale její vliv na každodenní život je poměrně omezený. (Paradoxně, vzhledem k pozici Spojených států ve světě, má federální vláda větší dopad na lidi žijící mimo Spojené státy nežli na Američany samotné.) Kromě moci federální stojí moc jednotlivých států Unie, pod ní moc jednotlivých counties ("hrabství"?) a pod ní moc jednotlivých měst. Delegace moci je směrem vzhůru: Státy Unie delegovaly na federální vládu jen ty pravomoci, které na úrovni jednotlivých států řešeny být nemohou (typicky třeba zahraniční politika). Stejně tak například města delegují na counties pravomoci týkající se například výstavby silnic.

Je samozřejmé, že i v demokracii amerického typu dochází k postupnému utužování centrální moci (například v důsledku válek nebo rozmíšek mezi subjekty centrální moci). Jako každá moc, i centrální moc má tendenci růst. Roste jen velmi pomalu - tvůrci Ústavy si byli nebezpečí vědomi a snažili se mu předcházet.

Američan nespokojený s centrální mocí má tři možnosti: Může usilovat o výměnu představitelů centrální moci; může bojovat o předání části pravomoci zpět na nižší celek, například na stát; a může bojovat o vyjmutí pravomoci z dosahu jakékoliv moci, tj. fakticky navrácení delegace zpět na jednotlivce. Vzhledem k tomu, že centrální moc odvozuje svoji legitimitu pomocí delegace zdola, to je principiálně možné. Není nutné, aby se federální vláda vzdala pravomoci; stát Unie ji tu pravomoc prostě může přestat nadále dávat. (No dobře, dobře, zjednodušuji, Lincoln byl jiného názoru a válku vyhrál.) Důsledkem pak je mimo jiné i "soutěž krásy" jednotlivých mocí: Vláda státu se snaží občana přesvědčit činy i skutky, že bude danou činnost provádět lépe nežli vláda federální; vláda federální se snaží o totéž.

Evropská centrální moc je všeobjímající. Je to vlastně stará dobrá absolutistická moc, jen s kolektivním vedením a s volbami. Snaží se řídit každý aspekt života. "Nižší mocenská centra" (kraje, města apod.) odvozují svoji legitimitu shora: vykonávají to, co na ně deleguje centrální moc.

Evropan nespokojený s centrální mocí má o jednu možnost méně nežli Američan: Nemá pro něj smysl usilovat o předání pravomoci na nižší celek, neboť ten je jen "prodlouženou rukou" vlády centrální. Může si jen vybrat, zda nějakou pravomoc svěří státu či zda ji nechá neregulovanou; obě tyto možnosti jsou často špatné.

Jak to souvisí s úvahami o nespokojenosti s vládou, vládnoucími vrstvami, politikou a podobně: Tyto úvahy postulují (jde o tvrzení bez důkazu!), že evropský politický systém vykazuje obecnou vadu plynoucí z tisíce let historie. Bojovat s nespokojeností pomocí snahy o výměnu elit (různá ta Děkujeme odejděte) se míjí účinkem, neboť to nemíří k jádru problému. Bojovat s nespokojeností pomocí omezení rozsahu státu se míjí účinkem, protože navrhovaný lék není vždy lepší nežli léčená choroba. Bojovat s nespokojeností pomocí zvětšení rozsahu státu je principiálně nesprávné, výjimečně ale nutné jako náprava chyb plynoucích z přílišného omezení státu. Je potřeba chytit obludu za rohy: Je potřeba problém vyřešit tím, že pravomoci budou náležet nižší moci, která na centrální moci bude dostatečně nezávislá.

Pokud jste se současnou situací nespokojeni, neplýtvejte úsilím na neplodné cíle. Soustřeďte se na kaz v systému a pracujte na jeho odstranění.

Mimochodem, je paradoxní, že centralizace Evropské Unie k tomu možná vede. Vedle vlády na úrovni státu vzniká jakási centrální moc celé unie. Státní vláda na ní zůstává nezávislá. Centrální moc odvozuje svoji legitimitu pomocí delegace zdola; může dělat jen to, co jí jednotlivé státy umožní. Občan bude moci využít "soupeření" těchto dvou mocí ve svůj prospěch: Bude se moci uchýlit k jedné moci, kdykoliv jej druhá bude utiskovat, a naopak. Možná. Ukáže teprve čas - záleží na spoustě maličkostí. Na tom, jaké pravomoci budou delegovány. Na precedentech, jak jsou rozpory mezi státy a unií řešeny. A také na tom, zda dojde k podobnému oddělení mocí směrem "dolů" (na úroveň nějakých krajů nebo okresů).

A tím samozřejmě neříkám, že máte usilovat o Evropskou unii, pokud jste se současnou situací v Česku nespokojeni.

[*] Poznámka pod čarou: Český překlad Alexise de Tocquevilla jsem koupil ve výprodeji za deset korun. A neznám ve svém okolí nikoho, kdo by jej četl. Nechci z toho vyvozovat sociologické závěry, ale musíte uznat, že se samy nabízejí. Osobně se domnívám, že by měl být součástí vzdělání v rámci nějaké té "občanské nauky"; ne že by se měly ve výprodeji rozdávat za cenu papíru.