Osobně jsem pracoval na šachtě, kde ženy fáraly. Já tehdy ještě nebyl muž, chybělo mi dokonce pár měsíců do patnácti let. Jedné mladé a statné dívce z východního Slovenska, která se sbíječkou rubala uhlí, jsem dělal pomocníka. A po celý pozdější život a práci v dole jsem pak vzpomínal, že jsem se asi nikdy už tak nenadřel, jako tehdy. Byla doslova stachanovec. Proto je v mých očích trochu úsměvnou argumentace, zdůvodňující zakazování práce v dole její těžkou fyzickou náročností. Jednak již v době přijetí jmenované Úmluvy byly v dolech i lehké práce a za druhé znám fyzicky i mnohem náročnější práce, kde nikoho ani nenapadne ženám je odpírat.

Práce v podzemí je především jiným způsobem pro ženy nepříjemná, až naprosto nevhodná. Ženský organismus si vynucuje podstatně vyšší nároky na hygieničnost prostředí. A tu mu na naprosté většině pracovišť v podzemí není možné zajistit. Ač jsem přesvědčením, i praktickým životem, až radikální zastánce rovnoprávnosti žen, tvrdím, že jsem poznal dvě prostředí, kam žena opravdu nepatří. Je to práce v podzemí a expediční horolezectví v nejvyšších horách světa. V tom druhém případě výjimky přece jen respektuji, ale v tom prvním ne.

Je ještě jeden argument proti práci žen v dolech a tím jsou sexuální problémy. V podzemí je jednak tma a především je velmi prostorově rozsáhlé. Samotná pracoviště tvoří jen zlomek všech důlních prostor, a tak je zde mnoho míst, kam za celou pracovní dobu, jak se říká, nepáchne ani noha. Ideální to prostředí k sexuálním hrátkám. Nakonec právě na tento problém v našich dolech doslova zašel dogmatický boj o rovnoprávnost žen v hornictví. Nevadilo ani tolik, že důlní dozorce přistihl dvojici v intimní situaci. To bylo spíše důvodem k pikantním posměškům. První problémy začínaly přicházet až s logickým výskytem sexuálního násilí. Žena v té tmě mimo jiné ani nebyla schopna identifikovat násilníka. Po několika problematických případech nakonec definitivně vše vyřešil jeden z právníků Báňského úřadu. Z pracovního práva vyvodil, že dítě zplozené znásilněním v dole, je z hlediska práva pracovním úrazem. Z čehož vyplývá, že podnik je povinen plného odškodnění postižené, čili vyživovací povinností po celý dlouhý věk dítěte. Pokud si pamatuji, nikdy toho verdiktu ani nemuselo být použito. V té době totiž naprosto stačilo, aby takovýto "expertní" právní výklad přijal patřičný tajemník KSČ, a během několika dní nepracovala v ostravských, karvinských a orlovských dolech ani jedna žena.

Zastávám přes všechny zmíněné zkušenosti pořád názor, že ženám nemá být právně zakazována žádná činnost. Pracovní či ve volném čase. Ale na druhé straně nemůže také nikdo zakazovat firmám, aby se například nechránily před náhradami "škod", které absolutně nezaviní, a přece se jim nedokáží vyhnout.

Jmenovaná Úmluva byla dítkem doby. Přikláním se spíše k jejímu přirozenému vyhasnutí, než k jakémusi "gerojskému" vypovídání, ať již je motivováno demagogií absolutizovaného pojetí svobody, či pseudoradikálním feminismem. Podle mých znalostí o důlních provozech by stačilo například, aby instituce státního hygienického dozoru stanovila pro práci žen v podzemí takové předpisy, které by skutečně zajišťovaly nutnou úroveň hygieny. Pokud si je jako odborník na bezpečnost v dole dovedu představit, tvrdím odpovědně, že již jenom z toho důvodu by sebevětší pracovní výkon žen v dole byl ekonomicky neefektivní.

Nikdy nic na světě neexistuje v absolutní podobě. Tedy ani rovnoprávnost v zaměstnávání žen a mužů. I jedna lidová moudrost přece říká, že výjimka potvrzuje pravidlo. Ženy by neměly proto vnímat jako svou diskriminaci, že nemohou pracovat v dolech. Naopak, měli by ji i bez složitého právního řádu uznávat třeba jako projev mužského gentlemanství, či pouhé ochrany před zbytečnými obtížemi, jichž mají dík své přirozenosti i tak dost.