Ještě dnes se tu potkáte se zmijí, užovkou, ropuchou, skokanem, datlem, káňaty, s potápníky, s velkými mraveništi, se čmeláky, sršni... a občas uvidíte snad i ještěrku, slepýše nebo čápa. V lese roste lýkovec, již za komunistů (srv. Barevný atlas rostlin, Obzor-Profil 1986 Bratislava-Ostrava) chráněná rostlina, štíhlé jedle, dubové aleje, statné buky a ne na posledním místě spousta hub. Už podle komunistických zákonů (srv. Kapesní atlas chráněných a ohrožených živočichů I, SPN Praha 1983) byly chráněny všechny druhy ropuch, všechny druhy ještěrek, všechny druhy mravence lesního, všechny druhy čmeláka, slepýš křehký, datel černý, čáp bílý, také všechny druhy strakapouda (na Ježníku velmi hojného) a oba druhy ježků (nepochybně po ježcích se Ježník jmenuje, kdysi jich tu bylo nepočítaně).

Město se rozhodlo ježnické lesy poněkud kultivovat, obnovit jejich význam, jaký měly za dob německého osídlení. Když jsem viděl obrázky německého Ježníku z dob před válkou, zdálo se mi, že se dívám do rajské pohádky: všechno upravené, civilizované a zároveň romanticky panenské. Naopak v době, kdy se tu mí rodiče spolu se mnou nastěhovali (1986), stavěla se středem lesa zpevněná cesta pro sovětské tanky, jež tudy jezdívaly na tankodrom. Není divu, že tehdy bylo zvykem jezdit do lesa autem, mýt si ho v řece a odhazovat použité pneumatiky do příkopů. Díky Bohu je toto barbarství pryč, někde ovšem přece jen na vandaly znovu a zas budete narážet. Kdo by však čekal, že i v samotné krnovské Lesní správě?

Jak si kdokoli může přečíst na internetových stránkách města Krnova, ježnické lesy jsou tu pro občany, aby se mohli rekreovat a sžívat s přírodou.

"Všechny výše uvedené aktivity by měly vést ke stavu, aby městské lesy byly místem příjemného odpočinku, místem poučení a seznámení se vším, co v lese roste, komu všemu poskytuje les přístřeší. Nezbývá než věřit, že je občané jako takové přijmou a naučí se vztahu nejen k lesům, ale celému přírodnímu prostředí." (http://www.krnov.cz/_programs/Article.asp?sid=69&part=2)

Mnozí toho také využívají, jezdí sem milenci, starší manželé, rodiny s dětmi, v zimě se tu hodně běžkuje, na podzim houbaří. Když jsem ale dnes (4. července 2005) před čvrtou hodinou odpolední procházel po své pravidelné trase kolem panenské tůně blízko pramínku ježnického potoka, nevěřil jsem svým očím. Ač je všude kolem zákaz vjezdu do lesa autem (což demonstrují i závory), u tůně stálo veliké auto s poznávací značkou (snad si ji pamatuji dobře) BRA 27-71. Zprvu jsem si myslel, že to jsou nějací ekologové, kteří vědí, proč museli autem... ale pak mi to nedalo. Sleduji život v tůni už od května a jako laik procházející se každý víkend po břehu a hledící do vody mohu sice na leckoho působit úchylným dojmem, ale pozorování ropuších pulců, mločích nebo čolčích larev, plovoucích užovek a pářících se potápníků považuji za jednu z nejšťastnějších věcí na světě. Jsem prostě takový... Tůň je malá, její plocha by mohla opovídat tak šesti metrům čtverečním, bohužel u ní není cedule s prosbou o to, aby se v ní lidé nekoupali, ale zatím jsem nikoho, koho by něco takového napadlo, nepotkal.

Když jsem se dneska příbližil k vodě, zdálo se mi, že se tam na hrázce opalují dva nudisté a že jeden z nich jde do vody. Kdyby si takhle každý mohl smýt své deodoranty v panenské vodě kousek od pramene... cítil jsem vztek. Zeptal jsem se dvou nahých lidí (muže kolem padesátky jsem identifikoval zřetelně, ale protože jsem viděl, že oba jsou nazí, nepřibližoval jsem se příliš a zaujal jsem cudný odstup), zda jim to nepřijde trapné, že jsou tu autem (parkoviště je asi 10 minut chůze od tůně po směru toku potoka). Pán ihned odpověděl, že nikoli... a když jsem se mu představil a řekl, že o něm napíšu do novin, hrdě se mi představil: Červinka z Lesní správy. Později jsem jeho obličej popsal člověku, který pana Červinku zná, a potvrdil mi, že se jedná vskutku o něho.

Čili Červinka může jezdit do lesa autem, když se mu zachce opalovat se nahý na veřejném místě, určeném k rekreování mj. i rodin s dětmi, neboť on je z Lesní správy. Občan ze svých daní pana Červinku pěkně zaplatí, aby ten si mohl milostivě dojet dvě stě metrů autem místo toho, aby zaparkoval tam, kde musí parkovat obyčejný smrtelník, a deset minut šel pěšky. Je též otázkou, zda se nejel opalovat služebním autem a náklady na cestu si nenechal zaplatit námi. Nebo byl snad v práci? Platíme pana Červinku za to, že se v pohodě opaluje -- je to snad náplní jeho práce? Doufám, že nikoli. Bohatě stačí to, že nám krnovská Lesní správa jde příkladem a učí nás, jak se máme chovat v lese: jezdit do něho autem, parkovat hned u tůně s ropušími pulci a rozvalovat se nazí na hrázce, kam ústí veřejná lesní cesta, po které jsem nejednou viděl běhat děti.

Až jednou, milí občané města Krnova nebo turisté z jiných koutů světa, uvidíte na krnovsku naháče, jak si myje auto v řece, vůbec bych se nedivil, kdyby na váš vyděšený údiv arogantně reagoval řevem: já jsem Červinka z Lesní správy! Tak se na to, prosím, připravte... Mimo to: budete-li se chtít okoupat na Ježníku v rybníku kousek pod zdejší plicní léčebnou, nečiňte tak -- je sice dost velký a ke koupání se přímo nabízí, nicméně -- a to Lesní správa, jež sídlí spolu s Červinkou hned nad rybníkem, zapomněla nějak zveřejnit -- potok, který do něj vtéká, slouží zmíněné léčebně jako kanalizace. Ono už to tak chodí... jestliže vás město Krnov vítá do svých lesů, musíte tomu zřejmě rozumět takto: můžete se vykoupat v odpadní vodě jedné léčebny, a pak se podívat na nahého Červinku s auťákem v lese. Kdo by mohl odolat, že?