Bylo velmi osvěžující pozorovat právního zástupce státní organizace, jak po rozhodnutí Ústavního soudu z bezpečí jeho chodeb vyzývá hrdinně ty, kteří by snad chtěli ještě s nějakými nároky přijít, budou-li mít vůbec odvahu... Nemohl jsem se ubránit onomu obrazu myši, která náhodně pronikla do vinného sklepa a lehce ovíněna stojí na sudu a křičí: „Hoci kocúr, poď sa biť!!!“ Ale to bylo asi jen „deja vu...“ Uvidíme, co bude, až kocour přijde. Řekl bych, že se nějaký objeví, protože mám takový neodbytný pocit, že nestranné rozhodnutí Ústavního soudu v této věci té státní organizaci spíše otevřelo starou ránu, než že by jí upevnilo zdraví.

Nicméně, tady máme dva údy státu proti sobě. Soud a ministerstvo. Jak již bylo řečeno, nejde o to, jak k tomu došlo. Jde spíše o to, co se dělo potom. Jak dlouho nebylo možné nebo žádoucí evidentní lapsus odstranit. Tady už asi o náhodu nepůjde. Může jít jen o zlý úmysl jednoho údu a nebo o to, že druhému údu takový stav z neznámého důvodu vyhovuje. Třeba k tomu, aby si udělal pořádek ve vlastních řadách, než bude tento úd státu zase křišťálově čistý, čistější než křišťál sám, vstupovat do kontaktů se soukromoprávní nebo komunální říší zla a nekalých úmyslů. Těžko říci. Uvidíme, jak se údy státu porovnají. Když o tom píšu, vzpomínám si na oblíbenou frázi ze starších učebnic cizích jazyků, použitelnou zřejmě v přeplněných vlakových kupé. Zněla: „Pokusme se upořádat skladněji naše údy.“ Dnes to zavání buď skupinovými orgiemi nebo výzvou k ústavní reformě.

Zatím je jasné pouze to, kdo to zaplatí...