1) "To, co se stalo v Bhópálu, můžete označit mnoha způsoby: nehoda , neštěstí, zločin, svinstvo, lumpárna, třeba i sabotáž (tato verze není dodnes vyloučena), rozhodně však NE terorismus."

2) "Společnost Union Carbide se chovala nadmíru nezodpovědně, pravděpodobně také v zájmu vyšších zisků a s nulovou kontrolou ze strany indických úřadů za zády experimentovala s nevyzkoušeným zařízením. Můžeme si však být zcela jisti tím, že nechtěla, aby nádrž v její továrně vybuchla a zabíjela v okolí."

Musím konstatovat, že s daným hodnocením situace téměř souhlasím. Jen prosím pana Richarda Pragera, ať ještě provede analýzu těchto skutečností:

1) Proč toto nebezpečné zařízení, se kterým se dokonce experimentovalo, nebylo postaveno v zemí, kde existovala pro tyto činnosti kvalifikovaná pracovní síla.

2) Proč toto nebezpečné zařízení nebylo postaveno v zemi, kde existují efektivní bezpečnostní předpisy garantované právními normamy.

3) Čeho chtěla firma Union Carbide dosáhnout tím, že toto nebezpečné zařízení postavila právě v Bhópalu.

4) Jestliže záměry firmy Union Carbide byly tak průzračně čisté, bez postranních úmyslů, proč pak toto nebezpečné zřízení nebylo postaveno třeba ve Washington DC. Tam je dostatek kvalifikovaných pracovníků se zodpovědným přístupem ke svým pracovním povinnostem.

Ano, příklad tragické katastrofy v Bhópalu je téměř vzorovým příkladem jak si tzv. západní svět prostřednictvím nadnárodních korporací vypěstoval vydatné podhoubí pro vznik terorizmu v rozvojových státech. Terorizmus je důsledek, je reakci na dané podmínky.

Samozřejmě, že to těžko mohou pochopit lidé, kteří životní podmínky v rozvojových státech poznají jen od svých pracovních stolů, nebo z účetních knih svých bohatých firem a nebo z výše nadzvukových letadel. Pak to končí třeba výroky jako: když nemají chleba, tak ať jedí koláče.