Původní staročeský název miesto se zachoval ve slovenštině, z češtiny vymizely - resp. v lingvistické terminologii přešly z jazykového centra do peiferie (všimněme si, že i zde je užita městská terminologie) - i některé další kolokace jako pomístná (pomístní) jména. (Tento termín vytvořil Hermenegild Jireček 1860, jako "protiklad k místním jménům, označujícím lidská bydliště".) V dnešní češtině se již také nepoužívá lidové rčení počítat města = dávit. (Viz ZAORÁLEK, J. Lidová rčení. Praha : Aurora, 1996, s. 190)

Dualita pojmů město / místo souvisí i s etymologií města: původně bylo asi spojení trhové město (= místo pro trh), pak trhové bylo vynecháváno, což se připodobňuje k německé dvojici Stätte "místo" // Stadt "město". (Viz MACHEK, V. Etymologický slovník jazyka českého. Praha : NLN, 1997, s. 365.)

Proměnu středoevropského města v průběhu věků zachycuje i čeština: předměstí, velkoměsto, maloměsto, městská čtvrť, hlavní město, městys, včetně přejatého slova metropole. Další slova cizího původu, která se v češtině používají pro moderní podoby měst a jejich sdružení, však přece jen mají konotace uplatnitelné spíše mimo středoevropský prostor: urbanizace, aglomerace, konurbace, megalopole, ekumenopole (všeměsto). Není divu, vždyť celá Evropa (alespoň co se týče jejích původních obyvatel) se v posledních desetiletích spíše vylidňuje (na rozdíl od rozvojových zemí, ale i třeba Severní Ameriky), což se nemůže neprojevit na stavu a rozvoji zdejších měst. Zde bychom ovšem měli rozlišit mezi trendem a stavem. Např. Indiana, jeden ze spolkových států USA má srovnatelnou rozlohu s Českou republikou, ale polovinu jejích obyvatel. Hlavní město Indiany Indianapolis má sice počet obyvatel srovnatelný s Prahou, ale ne s centrem Prahy. Centrum Indianapolisu je koncentrováno do výšky a na velmi malou plochu, zatímco zbytek města se rozlévá do šíře a do rovného prostoru. V Praze je centrum, podobně jako předměstí na poměrně velkém prostoru, který má navíc členitý reliéf s historickou zástavbou. Není tedy velkoměsto, jako velkoměsto a metropole jako metropole.

Vzpomněli jsme tedy pojem město a jeho odraz v jazyce (češtině) - je možná symptomatické, že výrazy pro různou velikost měst lze v češtině odvodit od společného základu: město, městečko, velkoměsto, zatímco v angličtině město a velkoměsto vycházejí z různých základů: town, little town, city.

Podívejme se na jeho odraz v umění, které s jazykem pracuje obzvláště -- v literatuře. (Při vědomí dialektiky se samozřejmě nejedná pouze o odraz reality, ale zároveň o realitu novou.)

Poněvadž má však uvedené téma povahu megapojednání, chtěl bych objektiv své analýzy poněkud zúžit alespoň na makrotéma, které však považuji za podstatu kulturních dějin, jakož i přítomnosti Střední Evropy: jedná se o střetávání a prolínání kultur různých etnických a náboženských společenství na pozadí střetu mezi většími kulturně-politickými celky - Východem a Západem. Samozřejmě, že vymezení Střední Evropy, jakož i Východu a Západu je třeba chápat historicky proměnlivě, abychom se nedopustili chyby jednoho amerického středoškolského učitele světových dějin, který promítal politické rozdělení Evropy z doby studené války do starších evropských dějin, z čehož vyplynulo, že Češi jsou prostě Východoevropané, takže museli být součástí Byzantské říše.

Nejde mi ani tak o specificky literárněvědnou analýzu, jako spíše o využití literatury ve smyslu sociologie literatury (jako odraz společnosti v literatuře), k čemuž bych využil některé podnětné výňatky.

B) Jakub Arbes, TGM a česká emancipace protiněmecká

Jakub Arbes (1840-1914) bývá uváděn v dějinách české literatury především jako autor svébytného literárního žánru -- romaneta. (Zázračná Madona, Newtonův mozek, Svatý Xaverius. Autorem žánrového označení je jiný český spisovatel oné doby, Jan Neruda. Pro žánr je charakteristické sloučení fantastična a reality.) A také jako autor sociálně kriticky laděných románů z městského dělnického prostředí (Štrajchpudlíci, o zneužívání dětské práce). Rovněž je příznačná jeho americká inspirace u E.A. Poea a jsou zde patrné i vlivy vznikajícího žánru science-fiction (Newtonův mozek). Místopisně je jeho život a tvorba spojena s tradičně průmyslovou a dělnickou pražskou čtvrtí -- se Smíchovem, ovšem v době, kdy zde tento průmysl na bázi monopolního kapitalismu teprve vznikal a posléze bouřlivě expandoval, a kdy Smíchov byl ještě samostatným městem, resp. předměstím (součástí Prahy se stal v r. 1922 při vzniku tzv. Velké Prahy). Spisovatele zde dodnes připomíná Arbesovo náměstí s jeho sochou.

Dobu národního obrození, kterou T.G. Masaryk (1850-1937) periodizoval do čtyř fází /1) doba Dobrovského, konec 18. stol. -- 1811; 2) doba Kollárova a Jungmannova, 1810-48; 3) doba Palackého a Havlíčkova, 1848-80; 4) od 80. let 19. stol./, lze charakterizovat z národnostního hlediska především jako úsilí o emancipaci českého národa, o postupné vytvoření národního trhu, národní buržoazie, národní vědy a kultury, tedy národního státu.

Již méně se toto úsilí evidentně týkalo českého venkova a prostého venkovského lidu, neboť právě v tomto prostředí ústní lidové tradice a folklóru se autentický český živel uchoval, včetně češtiny s mnoha různými nářečími. Odtud také masivní zájem obroditelů, spisovatelů, skladatelů aj. o domácí folklór i mytologii a historii -- viz Smetana, Má vlast; částečně i o folklór jiných, především spřízněných národů -- viz Dvořák, Slovanské tance, Brahms, Uherské tance; částečně též národů "exotických" -- Dvořákova symfonie Novosvětská, který sice přetrval do 20. století, ale již v jiné podobě. (Např. v hudbě Janáčka, Martinů, Bartóka jako tzv. neofolklorismus, v populární hudbě pak jako tzv. městský folklór a později folk, z afroamerického a latinskoamerického hudebního folklóru pak vychází celá oblast tzv. hudby jazzového okruhu, ze světové etnické hudby čerpá žánr world music aj.)

To by ještě nebylo českým specifikem, neboť obdobné procesy probíhaly v této době (ovšem často v časovém posunu) i u jiných evropských národů. Specifikum lze vidět a) ve skutečnosti, že se u Čechů jednalo o národ ne příliš početný, ale zato kulturně i hospodářsky relativně vyspělý, čemuž však neodpovídalo mocenské uspořádání habsburské monarchie. (Relativní etnocentrismus při posuzování historie si uvědomíme zvláště v ideologii národně extrémních hnutí, neb to byl právě Hitler, který ve spise Mein Kampf kritizoval Habsburky za "čechizaci Rakouska".)

b) Tato emancipace probíhala ve směru odstředivém od převládajícího německého vlivu, ale zároveň paradoxně dostředivě ruku v ruce s německým vlivem tam, kde onen představoval síly evropské modernizace. Masaryk v České otázce popisuje tuto dvojroli emancipace: "In concreto byl úkol: utvořit a rozšířit samostatnou a samobytnou kulturu českou, a tedy i vzdělat vlastní jazyk všestrannou prací literární. To byla stránka úkolu pozitivní. Po stránce negativní to značilo čelit převaze kultury a jazyka německého a vlivům německým vůbec. S Němci odedávna sousedícími bylo nám zápolit a konkurovat, proti síle jejich se udržet...I naši buditelé potřebovali pevného filozofického základu a našli jej ve filozofii německé. Podivný osud: německá filozofie musila dát filozofický základ pro národní snažení protiněmecké; pro svou kulturu českou musili naši buditelé použít filozofie německé a použili filozofie jen německé, neboť myšlenky francouzské a anglické přicházely k nám německým prostředkováním. Tot' dějinný význam německého osvícenství, jež sloužilo našim buditelům na konci 18. století -- Dobrovskému, Puchmajerovi a jiným, toť výklad fakta, že Kollár přejal filozofii Herderovu a Friesovu". (MASARYK, T.G. Česká otázka , Svoboda : Praha, 1990, s. 14-15.) Dále Masaryk upozorňuje, že to byla ze strany německé filozofie historická půjčka na oplátku, neboť "české hnutí reformní zúrodnilo i německou půdu pro nové ideje...".

Vrátíme- li se k Arbesovi a jeho romanetu Svatý Xaverius (1873), seznáme, že v dialogu dvou mladých přátel -- malířů jsme svědky jejich přání či snahy o větší prosazení českého malířství ve světě přes jakési "německé síto":

"Něco však se přece musí stát, nemá-li české umění malířské starší doby zůstat i nadále tak nevšímáno, jako až dosud," namítnul přítel. "Vezmi kterýkoliv umělecký lexikon německý, francouzský nebo anglický, vezmi kteroukoli knihu o historii malířství v některém cizím jazyku, vezmi kterýkoli cizojazyčný seznam a shledáš, že o českých malířích vůbec, ba ani o Skretovi a Brandlovi není tam buď ani zmínky anebo pranepatrná poznámka, nic neznamenající. Zdá se, ba jest jisto, že je v tomto nevšímání sobě českého umění systém. Němečtí naši sousedé, žijíce od pravěku v nepřátelství s národem českým, tupili vše, co bylo českého, a co nemohli přímo tupiti, aspoň systematicky ignorovali; národové francouzský, anglický a jiní jsou pak příliš vzdáleni, by si byli dříve malé zemičky české všímali, a vážili tudíž vědomosti své o ní ze spisů nejbližších našich sousedů, Němců." (ARBES, J. Newtonův mozek a jiná romaneta, Levné Knihy KMa : Praha, 2002, s. 151.)

K uvedenému je možno dodat, že autor uvozuje své romaneto právě citátem německého filozofa (takto anonymně). Jako jistou antitezi k výše uvedenému (která však nemá ambici původní tezi popřít, ale spíše umocnit) lze zmínit i v Česku platné úsloví: nikdo není doma prorokem. V tomto se Česko, ani Praha nezměnila přes změnu různých státních zřízení. Tak jako Mozart ve své době našel pochopení spíše v provinciální Praze, než ve středu dění ve Vídni ("Mí Pražané mi rozumějí"), tak není výjimkou, že řada významných Čechů se prosadila spíše v zahraničí, anebo našla azyl doma, ale mimo Prahu (odtud také rčení, že "kultura krajová není okrajová"). Jsou ale také osoby, které -- pokud by opustily vlast -- staly by se nikým. Nejsem si však jist, do jaké míry je uvedená situace českým, resp. středoevropským specifikem, byť jistá zkušenost z ročního pobytu v USA by tomu spíše nasvědčovala.

C) Franz Kafka, Václav Klofáč a česko-židovské vztahy

Neoznačil bych sice Prahu za "matku Izraele" jako to učinili autoři antisemitské Protižidovské čítanky z r. 1944, je ovšem jisté, že židovská Praha je kolokace (slovní spojení) s vysokou mírou kolokability. A to i přes skutečnost, že z židovského města - Josefova (tedy původně ghetta) zbylo vlastně jen torzo: několik synagog (Pinkasova, Staronová, Vysoká, Klausova, Maiselova synagoga) a Židovský hřbitov. Vedle pražských židovských legend, z nichž nejznámější je ta o Golemovi a spolu s propagací Prahy jako místa působiště spisovatele Franze Kafky patří tyto atributy židovské kultury k předním lákadlům v rozvoji turistického ruchu v Praze. (Židovské památky se ovšem vyskytují i na jiných místech v Praze, např. v již zmiňovaném Smíchově najdeme bývalou synagogu - dnes je zde antikvariát - a bývalý židovský hřbitov.) Jako kuriozitu lze uvést, že někteří turisté se dokonce ptali na sochu Golema, která by však (alespoň ta autentická) neměla existovat, neboť podle pověsti se Golem rozpadl.

Asanace židovského města byla kritizována (pro někoho možná překvapivě) i v době tzv. totality, jak dokládá přehled kulturních památek Československa z r. 1985. (Viz MUK, J., ŠAMÁNKOVÁ E. a KOL. ABC kulturních památek Československa. Praha : Panorama, 1985, s. 389: "Do 20. stol. vstupuje Praha jako mohutný územní celek, jehož umělecký vývoj je již v podstatě dovršen. Nové urbanistické zásahy do jeho struktury nejsou vždy rovnocenné činnosti minulých generací a ukazují často spíše rozpačitost a bezradnost. Nejmarkantněji se to projevuje v bezohledné asanaci židovské čtvrti -- Josefova, probíhající na přelomu století ve jménu ozdravění a nápravy hygienických poměrů této části města. V duchu doby je tato asanace chápána omezeným, zjednodušujícím způsobem, kde se naprosto nebere ohled právě na ty hodnoty, kterými je Praha jedinečná -- totiž města jako dokonale organického celku, zahrnujícího vždy ve svém plánu specifické místní poměry -- genius loci.")

K tomu ovšem možno dodat, že každá liška (tedy i režim) chválí svůj ocas: necitlivá urbanistická řešení totiž najdeme ve všech dobách (včetně té dnešní), jakož i spory o to, co je a není vhodné. (Viz např. současné diskuse kolem vítězného návrhu na novou budovu Národní knihovny v Praze na Letné, nebo spory o tzv. Tančící dům na nábřeží Vltavy v 90. letech.)

Pokud zvážíme všechny možné vlivy okolních zemí i národnostních menšin v historickém kulturním vývoji českých zemí z pohledu národnostního, pak se domnívám, že -- alespoň co se týče literatury -- vedle vlivu německého, resp. rakouského (mám za to, že většina dnešních Rakušanů se považovala asi do pol. 20. stol. spíše za odnož německého národa -- rakouské Němce, než za autentické Rakušany), byl srovnatelně významný i vliv kultury židovské. Zde se však dostáváme na tenký led definičního určení, co je to vlastně -- ve středoevropském kontextu, ale i jinde -- židovská kultura a do jaké míry ji lze vůbec odlišit od kultury "autenticky české". Jinak řečeno, jestli má takové odlišování vůbec smysl; jsou totiž Židé a židé (s velkým a malým "ž"), tj. obecně řečeno: ve vymezení určitého etnika je třeba vzít v úvahu též jeho subjektivní vědomí, zda se jím cítí být. Z toho důvodu jsou tedy Židé, kteří žijí shodou okolností v Česku a Češi, kteří jsou shodou okolností židé. Situace je komplikovaná též nábožensky z hlediska příslušnosti či nepříslušnosti Židů k judaismu, k církvím křesťanským či k ateismu. (Srov. též významnou účast Židů v politice marxisticky orientované levice založené mj. na ideologii "proletářského internacionalismu".)

Navíc, řada Židů působící v Česku byla spjata spíše s prostředím českých Němců, takže patří k německy píšícím autorům (což je právě případ Meyrinka, Kafky aj.)

Analogicky složitou situaci začlenění Židů do většinové společnosti na přelomu 19. a 20. století ve Vídni popisuje Ray Monk, britský autor vynikajícího životopisu o Ludwigu Wittgensteinovi: "Situace byla obdobná jako v mnoha jiných významných vídeňských židovských rodinách: Ať se sebevíc integrovaly do vídeňské střední vrstvy, ať se sebeokázaleji rozešly se svým židovským původem, zůstávaly jakýmsi tajemným způsobem "skrz naskrz" židovské. Wittgensteinovi (na rozdíl, dejme tomu, od Freudových) nepatřili k židovské komunitě -- pokud se za ni v jistém těžko postižitelném, ale významném smyslu nedala pokládat celá Vídeň; a židovství také nehrálo při jejich výchově žádnou roli. Jejich kulturní cítění bylo čistě německé." (MONK, R. Wittgenstein. Úděl génia. Hynek : Praha, 1996, s. 21-22)

V tomto kontextu je též zajímavé, že antisemité (ale i nenantisemité, ale lidé kriticky uvažující, antisionisté či antitalmudisté) vytýkali a vytýkají Židům vlastně protichůdné věci: to, že se do národního společenství začleňují a tím chtějí toto společenství ovládnout (takto věc pojímají autoři Protižidovské čítanky, tj. autoři z okruhu Árijského boje) i to, že se z něj vylučují z důvodu sionismu, svého vědomí o nadřazenosti apod. (viz BAKALÁŘ, P. Tabu v sociálních vědách. Votobia Praha : Praha, 2003. Zde jeho koncepce judaismu jako "skupinové evoluční strategie"), že jsou změkčilí a zženštilí (Monkem citovaný bestseller Otto Weininigera Geschlecht und Charakter /Pohlaví a charakter/ z r. 1903) a zároveň agresivní a drzí - tzv. chucpe (viz např. současná anekdota o převrácenosti dnešního světa, neboť "Němci obchodují a Židé válčí"), že ovládají chod společnosti a státu (ovládli odvětví národního hospodářství, státní správy i kultury, spojují se do různých zednářských lóží) a zároveň zpochybňují zavedený řád (marxismus - ve slovníku nacistů "židobolševismus", freudismus aj.).

V dějinách české literatury 19. stol. se tyto názory explicitně vyjevily ve sporu o Siegfrieda Kappera. Siegfried Kapper (1821-79), pražský rodák, byl prvním česky píšícím Židem (byť většina jeho literárních prací je německá). Ve sbírce České listy se prohlašuje být Čechem, i když se nechce zříci svého židovství: "Jen Nečechem mne nejmenujte, syn jako vy jsem české země. I jsem-li z kmene nad Jordánem, to s Čechem bratrství neruší..." Tato sbírka vyvolala polemiku a odmítnutí ze strany spisovatele, novináře a buditele Karla Havlíčka Borovského (1821-56), jenž poukázal na to, že "můžeme spíše Němce, Francouze, Španěly, atd. k národu svému počítati, nežli Židy, neboť všichni tito národové mají s námi větší příbuznost než Židé". Tím se dostal Havlíček do sporu také s básníkem Václavem Bolemírem Nebeským, jenž postup Kapperův obhajoval a později mu tento postoj vytknul také Masaryk (ač jinak z Havlíčka vycházel).

Jinak ovšem možno poznamenat, že celkové politické ovzduší v českých zemích, zvláště po vzniku samostatné Československé republiky v r. 1918, nebylo vůči Židům nepřátelské, zvláště v porovnání s Německem a Rakouskem po nástupu Hitlera k moci v r. 1933. (Proto také autoři Protižidovské čítanky hovoří o "zrození bývalé republiky pod egidou Židů", což odvozují ze vstřícného postupu Masaryka a Beneše vůči Židům: Masarykův postoj v hilsneriádě -- obdobě Dreyfusovy aféry ve Francii, jeho dohoda s americkými Židy při ustavení ČSR).

Žádná významná politická strana neměla antisemitismus jako svůj program s výjimkou Henleinovy sudetoněmecké strany jako páté kolony Hitlerovy NSDAP. (Je ovšem zajímavé, že některé opory prvorepublikového režimu, se staly za německé okupace exponenty domácího fašismu a kolaborace, např. Radola Gajda předákem Národní obce fašistické, Emanuel Moravec protektorátním ministrem školství apod. Sporná je i role Emila Háchy jako státního prezidenta po abdikaci a emigraci Edvarda Beneše.)

Jistým protižidovským ostřím se vyznačovala politika národních socialistů (pod vedením Václava Klofáče), tady šlo však spíše o to, aby se tato levicová strana ideově odlišila od sociálních demokratů a je rovněž otázka, do jaké míry se tyto postoje projevily v praktické politice. (Přes podobnost názvu nelze tuto stranu ztotožňovat s německými národními socialisty - nacisty pod vedením Hitlera.)

Takto např. Václav Klofáč (1868-1942) promluvil na I. zemské konferenci národně sociální strany 1.-3. dubna 1899 na téma Proč jsme národními socialisty? v pasáži, kde definuje jednu z nejzávažnějších odlišností od sociální demokracie: "Střetli jsme se kvůli židovstvu. Netřeba nenávidět židů, a přece možno, ano nezbytno říci, že běda proletariátu, svěří-li své vedení bezmyšlenkovitě židovstvu... Kdo zná působení židovstva v různých krajích, zejména v Haliči, mezi Slováky apod., ví, jak tu stojí všude dva kulturní světy proti sobě. Tu skutečnost zapírat je nesmyslno. A přece tento živel, dravý, sobecký a bezohledný, živel, jenž s prací pouze obchoduje, a dnes je reprezentantem vysavačského kapitálu (burzy, banky, velké světové kartely a ringy jsou úplně v rukou židovstva), osvojil si vůdcovství sociální demokracie... Staví-li se židé v její čelo, tu jistě musí jednati se o jiné cíle a to o takové, jež prospívají židovstvu! Národní socialisté ctí přirozeně i v židovi člověka, ale nikdy neuvěří, že jde mu poctivě o socialismus. V tom tedy lišíme se naprosto... Jen tímto nešťastným vlivem lze si vysvětlit, že česká sociální demokracie postavila se v posledních letech vždy na protičeské stanovisko..." (KREČMAR, J. Václav Klofáč a jeho národní socialismus. Adonai : Praha, 2000, s. 64.)

V literatuře bychom našli ozvěnu některých těchto tezí např. ve sbírce Slezské písně (1909) Petra Bezruče (1867-1958).

Je známo, že v meziválečném Československu nacházeli útočiště Židé i antifašisté z okolních zemí. O tomto fenoménu se dočteme např. v knize Miluj bližního svého německého spisovatele E.M. Remarqua (1898-1970). /Židy ovšem toleroval i autoritativní režim maršála Pilsudského v sousedním Polsku. Polský antisemitismus je všeobecně znám -souvisí i s výrazně katolickou orientací země, ale řada Poláků rovněž Židy zachraňovala. O tom např. v knize pamětí polského židovského pianisty Wladyslawa Szpilmana (1911-2000) Pianista o svém životě v okupované Varšavě, nebo ve známém románu Sophiina volba amerického spisovatele Williama Styrona (1925).

Okleštění Československa Mnichovskou dohodou v r. 1938 a jeho zánik v r. 1939 spolu s událostmi druhé světové války znamenaly v podstatě zánik (alespoň v dosavadní podobě) jak významného ostrova kultury židovské (v září 1939 žilo v ČSR 315 000 židů, z toho v koncentračních táborech jich zahynulo 260 000, tj. 82%), tak i kultury německé (v důsledku poválečného odsunu 2,5 miliónu Němců z ČSR v souladu s rozhodnutím vítězných mocností). V Československu se v roce 1948 dostali k moci komunisté (již předtím měli hlavní pozici v poválečné vládě) a země se dostala do sféry vlivu Sovětského svazu (od r. 1968 i za asistence armád Varšavské smlouvy, tj. především sovětské armády.) Tato situace trvala do roku 1989, kdy komunisté o moc přišli, Sovětský svaz se rozpadl (1991) a následně se rozpadlo též Československo (1993); došlo tedy k restauraci kapitalismu a politické demokracie.

Restaurace minulých kulturních prolínání samozřejmě již není možná, ale objevují se zde určité předpoklady (ale samozřejmě také rizika) pro integrativní postupy na jiné bázi: v rámci spolupráce zemí Evropské unie a na bázi světové hospodářské a kulturní globalizace (která se však do značné míry projevuje jako amerikanizace). Jako v případě národního obrození, i v globalizaci můžeme vidět její dvojroli: a) aby světový vítr provětral domácí zatuchlost; b) aby národní rozmanitost nenahradila nivelizovaná globální pestrost.

Vraťme se však ještě k pražské židovské literatuře. Zatímco Gustav Meyrink (1868-1932) využil ve svých textech magického esoterična židovské Prahy přelomu století (očividně ještě před asanací), zvl. v románu Golem (1915) a možná jej židovská tajnosnubnost vedla i k sepsání Alchymistických povídek, za jistou kontrapozici k tomuto bych považoval literární odkaz Karla Poláčka (1892-1944). Tento vynikající autor je již prototypem do českého prostředí asimilované židovské kultury: píše již v češtině, civilně, kriticko realisticky, humorně. Vedle populární dětské tematiky (Bylo nás pět), explicitně "židovské" tematiky (Židovské povídky, Židovské anekdoty) je autor románu z prostředí maloměsta (Okresní město: z novější literatury lze srovnat např. se Škvoreckého Zbabělci nebo Hrabalovým Městečkem, kde se zastavil čas) a z pražského předměstí (Dům na předměstí , 1928). Tento román bych označil za "typ postupně se vyvíjející hrůzy" (podobně jako např. v případě Orwellovy Zvířecí farmy, Goldingova Pána much či Neviditelného Jaroslava Havlíčka). Jde v podstatě o vývoj vztahů mezi majitelem domu a jeho nájemci, který se z úvodní selanky změní v denní i noční horror. Autor zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi.

Světem an sich je pak Franz Kafka (1883-1924). Je asi nejznámější svými surrealistickými výpověďmi o neosobnosti byrokratického aparátu a odcizení jedince (Zámek, Proces), kde je převrácen vztah mezi normalitou a extrémem (Jedinec postupující podle zdravého rozumu je vlastně vyděděnec systému, který funguje podle jiných principů, které jsou svoji důslednou iracionalitou vlastně paradoxně racionální podobně jako např. v Orwellově 1984.) Fantaskními prvky se pak vyznačuje autorova nejznámější povídka Proměna. (Podobný motiv zvířecí metamorfózy najdeme v novější světové literatuře literatuře např. v Mistrovi a Markétce Michaila Bulgakova nebo v Satanských verších Salmana Rushdieho.)

Já bych zde uvedl výňatek z méně známé Kafkovy povídky Zpěvačka Josefína aneb Myší národ, která je však neméně zajímavá. Autor se svým osobitým stylem zamýšlí nad přitažlivostí jisté zpěvačky pro svůj národ. Je přitom zvláštní, že považuje svůj národ za nemuzikální: mohli bychom zde vzpomenout např. (již v Kafkově době známá) "tři velká M židovské hudby": Mendelssohna, Meyerbeera, Mahlera, případně též projevy židovského klezmeru. Domnívám se, že autor tímto zachytil spíše sociální funkci hudby, která je tak výrazná právě v dnešní populární hudbě. Jako by Kafka "vzpomínal na budoucnost" a zúčastnil se nějakého dnešního koncertu rockové scény. Kdo nachází oblibu v různých variantách teorie o "konci dějin", by to mohl považovat i za "konec umění". Je otázka, jestli již nenastal a jestli i v tomto "umělec pudově neanticipoval budoucí vývoj".

"Naše zpěvačka se jmenuje Josefína. Kdo ji neslyšel, neví, jaká síla je ve zpěvu. Není nikdo, koho její zpěv nestrhne, což má tím větší cenu, že naše plémě hudbu vcelku nemiluje. Tichý poklid je nám nejmilejší hudbou; náš život je těžký, a i když se někdy pokusíme setřást všechny každodenní starosti, nedovedeme se už povznést k takovým věcem, našemu ostatnímu životu vzdáleným, jako je hudba. Avšak nestěžujeme si na to příliš; ani nám to nepřijde na mysl; jistou praktickou chytrost, jíž máme ovšem též nanejvýš zapotřebí, považujeme za svou největší přednost a úsměv, v němž se ta chytrost zračí, nám vždy dodá útěchy, i kdybychom někdy -- což se nestává -- zatoužili po štěstí, jež snad plyne z hudby. Jen Josefína je výjimkou; miluje hudbu a umí ji též poskytovat; ona jediná; jejím odchodem hudba -- kdoví na jak dlouho -- zmizí z našeho života.

Často jsem přemýšlel, jak to s touto hudbou vlastně je. Jsme přece docela nemuzikální; jak to přijde, že Josefínině zpěvu rozumíme, nebo, jelikož Josefína popírá, že bychom jí rozuměli, si to aspoň myslíme? Nejjednodušší odpověď by byla, že krása toho zpěvu je tak veliká, že ani nejtupější mysl jí neodolá, avšak tato odpověď neuspokojuje. Kdyby tomu tak doopravdy bylo, musili bychom mít při tom zpěvu především a vždy pocit něčeho mimořádného, pocit, že z tohoto hrdla zaznívá cosi, co jsme nikdy předtím neslyšeli a co vůbec nejsme s to slyšet, něco , co nám právě tato jediná Josefína umožňuje slyšet a nikdo jiný. To však podle mého názoru není pravda, já to necítím a ani u druhých jsem nic takového nepozoroval. Mezi důvěrnými přáteli se jeden druhému upřímně přiznáváme, že Josefínin zpěv není nic mimořádného.

Je to vůbec zpěv? Přes všechnu nemuzikálnost máme ve zpěvu tradice; za starých dob našeho národa existoval zpěv; vyprávějí o tom pověsti a uchovaly se dokonce písně, jež ovšem už nikdo nedovede zazpívat. Tušíme tedy, co je zpěv, a s tímto tušením se vlastně Josefínino umění nesrovnává. Je to vůbec zpěv? Není to přece jen pouhé pištění? Jenže pištět dovedeme ovšem všichni, to je ta pravá dovednost našeho národa, či spíše vůbec ne dovednost, ale charakteristický životní projev. Všichni pištíme, ale nikoho samosebou nenapadne vydávat to za umění, pištíme, aniž bychom na to mysleli, ba aniž bychom to pozorovali, a jsou mezi námi dokonce takoví, kteří ani nevědí, že pištění patří k našim zvláštnostem. Kdyby tedy bylo pravda, že Josefína nezpívá, nýbrž pouze piští, a že snad dokonce, jak se aspoň mně zdá, její pištění sotva překonává obvyklé meze -- ba nestačí snad se silami ani na toto obvyklé pištění, jež přitom každý obyčejný podzemní pracovník bez námahy provozuje po celý den vedle své práce -, kdyby to všechno byla pravda, pak by sice bylo popřeno Josefínino údajné umělectví, ale tím spíš by bylo potřeba vyřešit záhadu její mocné působivosti..." (KAFKA, F. Proměna a jiné povídky. Praha : Levné Knihy KMa, 2002, s. 211-212.)