Vrcholně něžný netvor

Když jsem byl malý chlapec, zbožňoval jsem inspektora Clouseaua v podání Petera Sellerse. Okouzlení jím bylo tak veliké, že udávalo něco důležitého na mne, na tuto postavu, na dětství samotné, ba snad i na člověka jako takového. Clouseau je jednou z nejvýznamnějších figur dějin kinematografie. Přesto není tato postava studována teoretiky filmu, filozofové o ní nepíší pojednání, intelektuálové v kavárně Slavia o ní nediskutují. Je vnímána jako pouťová ohmataná kulisa industriálního světa. Jedna ze samozřejmostí. A přesto je Růžový panter pro lidstvo patrně důležitějším než metafory Pavla Juráčka. Už proto, že ho většina diváků dokoukala. Clouseau v krystalické podobě zobrazil cosi, co je víc než kulturní typ. Cosi, co je spíše arche-typ. A když říkám v krystalické podobě, míním tím, že šašek, trouba, joker zde byl představen v podobě nejen vrcholně třeskuté, čili "netvorné", jak by řekl inspektor Dreyfus, ale zároveň vrcholně zranitelné, něžné, křehké. V krátkých dějinách filmu bylo zatím jen pár komiků, kteří dokázali to samé co Sellers. Pierre Richard či Paolo Villaggio byli určitě mezi nimi.

Archetyp Kejklíře

Clouseau je jistý stav mužství, jistý druh vítězství psýché a její prohry současně. Sellers to myslím cítil. Pro Petera Sellerse samotného nebyl Clouseau jen rolí, to je z jeho podání dobře cítit. Sellers archetyp Kejklíře - jak to nazýval Jung - měl v sobě jako hluboce intimní téma. A pokusil se ho obnažit na úplnou dřeň ve svém posledním filmu Being There (česky Byl jsem při tom). Zde se psychicky opožděný zahradník Chance stane poradcem amerického prezidenta, neboť jeho řeči o zahradničení začne celý svět považovat za veliké metafory a ekonomicko-politické analýzy. "Vy to nechápete, to jsem já," říkal prý o své poslední roli Peter Sellers. Chance je obnažené jádro Clouseaua. Muže, který není ani Dítětem, ani Hrdinou, ani Moudrým starcem. Muže, který se zřekl ega, aby ho v druhých demaskoval.

Nenarozený

Kejklíř je první i poslední kartou Tarotu. Nulou. Kartou nejnižší, ale také možná nejvyšší. Duchovní cesta u Kejklíře začíná, ale je docela dobře možné, že i končí. Jung říkal, že Kejklíř je figura obsahující Boha i Ďábla. Co to znamená? Že Bůh a Ďábel ještě nejsou "ve stadiu Kejklíře" odděleni. To je úžasně demaskující podstatu Jednoty každé polarity, ale zároveň to prozrazuje jakousi "nenarozenost". Ano, Kejklíř má přístup k podstatě, ale platí za to psychickou nenarozeností. O tom je přeci Being There. O muži, který nezačal žít, nevstoupil do lidského světa (zahradník nevychází nikdy ze svého domku mezi lidi, neopouští svou dělohu), ale právě díky tomu má jakýsi bezprostřední přístup k božství, k zázraku. Proto jde zahradník Chance na konci filmu úplně samozřejmě po hladině rybníčku před Bílým domem, tak jako Ježíš po hladině Genezaretského jezera. Tato nenarozenost Kejklíře je cítit i u Clouseaua v jeho teatrálním vztahu k ženám, v jeho osamělosti, v jeho infantilní hrdosti maskující rozpaky. Clouseau je směšný, protože nikdy "nedělá humor". Je antitezí všech výrobců a producentů vtipnosti, jaké známe z one man shows či estrád. Všimněme si, že Clouseau svou chůzí, svým pohledem, svým gestem neparoduje žádného velkého detektiva literární či filmové historie. Nepotřebuje je. Vystačí si i bez nich, neboť čerpá přímo z všelidského zdroje. Clouseaua nelze nemilovat, a přesto každý muž cítí, jak tragická figura to je, neboť "clouseauismus" hrozí jako past nastražená na cestě.

Čekání na zrození

Jeden z nejcenějších pohledů na "samozřejmost Clouseaua" nám zprostředkoval psychoanalytik Erik Homburger Erikson. Ve své první a nejslavnější knize (česky: Dětství a společnost, Argo 2002) popsal svou zkušenost s indiánským kmenem Siouxů, u nějž sledoval způsob výchovy dětí. Siouxové - tak jako mnoho jiných přírodních národů - dávají velkou váhu snům a pečlivě se je snaží interpretovat. Jedna z klíčových chvil pro siouxského chlapce nastává kolem třináctého roku života (mimochodem, to je ve většině starých kultur doba určující konec dětství). Tehdy se očekává, že mladý Sioux převezme svou roli muže, lovce na prérii. Starší kmene v této době sledují, jaké sny se mladému indiánovi zdají. Řekli bychom, že tak provádějí jakousi intuitivní psychoanalýzu. Indiánští kluci v této době starším kmene poctivě vyprávějí své sny a ti zde hledají znamení psychického růstu a zlomu. Čeká se na "zrození" muže.

Hejoka

Jeden ze zlomových snů je sen o velikém Měsíci, který drží v jedné ruce luk a ve druhé ženský popruh na nošení dětí. Když muž ve snu sáhne po popruhu místo po luku, indikují indiánští "terapeuti" to, co bychom nazvali "ženský gender" nebo přímo "homosexualita". Takový chlapec buď spáchá sebevraždu, anebo začne nosit ženské šaty a žije mezi ženami - Indiáni takovému transvestitovi či gayovi říkají berdače. Podobných snových nástrah je kolem třináctého roku chlapcova života víc. Jedna z nich je velmi podivná. Mladík může v snu spatřit "Ptáka hromu", tedy úder blesku ve své blízkosti. Pokud takový blesk do snu udeří, stává se hoch hejoka. Tedy šaškem kmene. Od té chvíle se musí na veřejnosti chovat směšně, trapně, ponižovat se, musí ze sebe dělat hlupáka. Je to obřad svého druhu. Řešení čehosi vnitřního. Rituální překonávání čehosi. Obrana. Hejoka je ambivalentní, to Jung popsal správně - ostatní se hejokovi smějí, ale v určité chvíli působí až hrozivě. Toho mistrně využil Stephen King svým klaunem Pennywicem či Jack Nicholson při tvorbě zloducha Jokera v Batmanovi. V hejokovi je ale na druhou stranu kus božského, Erikson svědčí, jak někteří hejokové svými taškařicemi kmen tak uhranuli, že se stali náčelníky.

Sen o zasažení bleskem

Z čeho ale pramení tajný smutek velkých klaunů a hejoků? Jaké drama to ohlašoval Pták hromu? Co v psychickém vývoji znamená božsko-ďábelská bipolarita Kejklíře? Klíčem je pochopitelně onen blesk ve snu. Jeden přítel se mi před časem svěřil, že se mu zdál sen, z něhož se probudil s bušícím srdcem. Zdálo se mu, že vypukla bouře a strašlivý blesk udeřil přímo do něj. V tu chvíli se probudil, téměř v šoku, jako kdyby do něj elektrický proud opravdu uhodil - tedy s tachykardií a zježenými chlupy po celém těle. Musel na chvíli vstát a trochu se vzpamatovat. Můj přítel zjevně zažil sen o Ptáku hromu. Ptal se mne na význam takového snu. Nevyložil jsem ho (nedělám to nikdy, neboť nejsem terapeut, ačkoli po vydání mé první knihy se na mne leckdo obrací s podobnými žádostmi, pokud se mne tedy pro jistotu nestraní, abych neodhalil nějaké jeho tajemství). Ale měl jsem tehdy jisté tušení, že můj katolicky orientovaný přítel někdy v té době zažil zřejmě první soulož se ženou (krátce po dvacítce). A vzhledem k jeho mentalitě tuším, že na něj ve snu a v životě tvrdě zaútočila falická genitalita.

Tajemství Ptáka hromu

Symboliku ptáka nemusím snad složitě dekonstruovat. Oheň je pochopitelně symbolem libida, sexuální a životní energie. Blesk je nejprůraznějším, nejnekontrovatelnějším vyjádřením této energie. Ten oheň má být na prahu mužství již pod kontrolou, soustředěn ve falu, a tedy uchopitelný a připraven k dobývání, prorážení, lovu. Pokud tomu tak není, nestává se žádná velká tragédie ani v sexu, ani v životě uprostřed postindustriální civilizace. Ale tato tragédie může nastat v civilizaci plně závislé na lovu bizonů (Siouxové) a může nastat v psýché muže. Pokud libido nenašlo cestu až k falu a soustředilo se v orální či anální oblasti (všimněme si, jak libidinózním aktem je pro mnohé komiky řečový průjem, často nutkavý), může dojít k tomu (může - nemusí!), že Fal se stane v psýché autonomním objektem, bohem, Diem, Pánem hromu, který jakoby zvnějšku zaútočí.

Noe a Jacques, služebníci boží

Jak na tento boží útok odpovědět? V bibli se píše, že když se Bůh rozhodl zničit lidstvo potopou, Noe začal ze zoufalství tančit. To Hospodina pobavilo a nad lidstvem, nad tím rodem šašků a věčných dětí, se ustrnul. Přesně tak to popisují i Siouxové: "Jednou z metod, jak se vystříhat toho, aby člověk urazil božstva, je sám sebe zesměšňovat. Je-li pak člověk přinucen nechat se podvádět a vysmívat, duchové zapomínají a odpouštějí. Mohou dokonce pochválit," píše Erikson. Clouseauovy eskapády jsou tak velikou bohoslužbou. Ekvivalent klečení při modlitbě. Odčinění toho, že jsem se nestal falickým útočníkem.

Clouseau je tajuplnou postavou vzbuzující v nás stesk po dětství i budící hrůzu z toho, že by dětství mohlo proniknout k nám, do dospělosti. Je pro náš lidský kmen nulou i nekonečnem, první i poslední kartou. Varováním i výzvou na cestu k sobě a k bohu.

Jeho vnitřní smutek je důkazem, že o nás ví tolik, že by si možná již zasloužil být konečně prohlášen naším Náčelníkem.

Opravuji: Šéfnáčelníkem.