Překvapivou, zdánlivě anachronickou formu zvolil pro svůj román Farma zvířat George Orwell: Je to de facto rozvinutá bajka, která názorně ukazuje, v co se může zvrátit každý pokus o svržení těch, kteří tyjí z cizí práce. Také Orwellovy postavy jsou, stejně jako Camusovy, výrazně individualizovány: Najdeme tu obětavého tahouna, do sebe zahleděnou klisnu, opatrnického osla, zmatenou drůbež, donášejícího havrana, ale především lstivá a poživačná prasata, která nejprve nadchnou ostatní zvířata snem o osvobození a nakonec celou farmu ovládnou. Orwell sice neměl na mušce jen komunistický převrat v Rusku, jak se mu podkládalo, ale jeho román jistě popudil Stalina a jeho spřežence stejně, jako předtím rozzuřil Charlie Chaplin Hitlera svým Diktátorem. Nemocný Orwell se nicméně vzepjal k dalšímu románu, antiutopii 1984; vize totalitní moci, kterou zde předložil, byla tak děsivá, že pro svou knihu nemohl dlouho najít nakladatele (západní nakladatelé si mimoto nechtěli pohněvat Sovětský svaz, který byl v té době chápán jako významný spojenec v uplynulé válce).

V Orwellově románu je svět rozdělen do tří velmocenských celků, které spolu neustále válčí, a společnost se skládá ze tří vrstev: Nejvýše stojí politická garnitura, pod nimi střední, byrokratické kádry a nejníže proletáři. Každý občan je neustále sledován a masírován propagandou, a to i v soukromí (prostřednictvím televizorů); průměrný životní standard je neutěšený, často až odpudivý. Minulost je vymazávána z obecné paměti a přetvářena do oficiálního, samozřejmě zúženého a lživého výkladu. Ministerstva nesou příznačné názvy, které jsou opakem jejich skutečné činnosti, například ministerstvo lásky rozsévá nenávist, atd. Žádoucí povinné myšlení je zaručeno umělým jazykem, jemuž Orwell věnuje zvláštní dodatek. Hrdina románu, Winston Smith, je obyčejný úředník, který se s daným stavem víceméně smiřuje, dokud nenarazí na podivuhodně věcnou a podnikavou partnerku Julii, s níž se pak tajně schází za městem (příběh se odehrává v kulisách Londýna) a ve vypůjčeném bytě. Jejich tajný vztah i jejich tichá revolta jsou však prozrazeny a po dlouhodobém mučení a vymývání mozků se zřeknou i jeden druhého.

Vykladači si většinou všímají politických aspektů románu, tj. charakteristiky totalitního režimu, ale kniha je také úchvatnou výpovědí o lásce, a to včetně jejích sexuálních projevů; je otřesná právě tím, že dokládá, jak může neomezená státní moc zničit čistý lidský vztah. Orwell tedy rozhodně nepřitakává oblíbenému názoru, že i v nepříznivých společenských podmínkách si může člověk uchovat vnitřní svobodu, tj. naoko se přizpůsobit a myslet si přitom své.

Omezovat svobodné myšlení není ostatně jen výsadou totalitních režimů. Instituce státu je už natolik proorganizovaná, že nás modeluje v celém průběhu života, školou počínaje a zaměstnáním konče. Kamery nás sledují na ulici, na úřadech i ve školách, informace o některých historických obdobích (například o neslavném podílu českých intelektuálů na politickém dění v letech 1948-1968) získávají dosud studenti v selektivním podání, velmoci mají sklon k paranoidním reakcím, atd. Nespatřujeme-li tedy v Orwellových postřezích analogii se svým životem, může to být optický klam: Ani lidé, žijící ve středověku, nepovažovali jistě dlouholetou vojenskou službu, útrpné právo či morové epidemie za něco nenormálního a nehumánního, protože se prostě do těchto podmínek narodili.

Orwellovu antiutopii doplnil záhy Goldingův román Pán much, v němž autor důkladně otřásl iluzí o nevinném dětství, jemuž hrozí mravní újma teprv tehdy, octne-li se v neblahých životních podmínkách (v tomto smyslu vyznívají ještě například Dickensovy romány Oliver Twist a David Cooperfield). V Goldingově knize skupina anglických chlapců, která uniká letadlem atomovému nebezpečí, ztroskotá na neobydleném ostrově, tedy prakticky v rajském prostředí.

Rivalem Ralpha, který se snaží provizorní život účelně zorganizovat, se stává vzápětí jiný hoch, Jack, který se chce realizovat zcela opačně: Spolu se svými přívrženci si libuje jen v lovu, ve žranicích a v divokých hrách, což vede postupně k rozkladu celé chlapecké komunity. Účinnost svého románu (který později úspěšně zfilmoval divadelní novátor Peter Brook) přitom zesiluje William Golding vylíčením symbolických fetišů: Stoupenci Ralphovi se svolávají bílou, zvučící lasturou, zatímco Jackova parta vzývá páchnoucí hlavu zabitého kance. Autor tedy naznačuje, že děti vyrůstající bez dohledu dospělých si osvojí spíš pohanské zvyklosti než křesťanskou morálku, kterou jim přisuzuje většina tematicky spřízněných románů.

Na pomezí žánru sci-fi a žánru utopie stojí některé prózy Raye Bradburyho, konkrétně romány Marťanská kronika a 451 stupňů Fahrenheita, což jsou vize o zhoubném vlivu lidské kolonizace, v daném případě Marsu, a o protikulturní kampani příštích generací, v daném případě proti přechovávání knih. V pálení zapovězených knih se vyžívali například už jezuité a nacisté a ani Bradburyho vize není tak docela nepravděpodobná: Obliba umělecké literatury v současné době evidentně upadá, a tak by se mohli stát oddaní čtenáři časem obtížnými outsidery. Bradbury ovšem napsal také desítky sugestivních povídek, v nichž spojil fantastické a utopické motivy s lyrickým podtextem; tak jako dokáže A.P. Čechov vytěžit z každé všední situace humor, dokáže americký autor vytěžit z každé situace hrozivé tajemství. Dva příspěvky s utopickým nádechem vzešly v té době i z domácího prostředí: Bájnou pevninu oživil ve své hře Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou básník Vítězslav Nezval a bludnou pouť dívek, které přežily pozemskou katastrofu, zobrazil ve svém filmu Konec srpna v hotelu Ozon režisér Jan Schmidt; obě díla však vzbudila jen dočasnou pozornost.

Přeje dnešek vzniku dalších utopií? Zdá se, že na nich lpí ódium nevědeckosti a tudíž neserióznosti a že mezi autory utopií a jejich hlavními oponenty, prognostiky a futurology, vládne podobné přezíravé napětí jako mezi astrology a astronomy nebo mezi léčiteli a lékaři. V každém případě utrpěla návodnost utopií, o niž usilovala většina historických autorů (Platón, Bacon, Campanella), tj. utrpěla víra, že by se lidská společnost dala uspořádat podle přehledných a spravedlivých zásad. Všichni utopisté se samozřejmě vydávali a vydávají na tenký led, protože budoucí vývoj je může usvědčit jak z naivního romantismu, tak z přehnaného škarohlídství. Toto riziko se jim nicméně vyplácí, protože předvídání budoucnosti lidi odjakživa vzrušuje; svědčí o tom výsadní postavení věštců a proroků v celé historii.

Věštci se těšili všeobecné úctě už v Babylónii a u Etrusků; své výklady odvozovali většinou z přírodních úkazů, z ptačího letu a z uspořádání zvířecích vnitřností. O dalších věštcích vypovídá antická mytologie: V delfské věštírně působila Pýthie a na dvoře krále Oidipa Teiresiás, jehož roztržka s králem se stala jádrem slavné Sofoklovy tragédie. Nevoli mocných vzbuzovali jistě i starozákonní proroci (Samuel, Eliáš, Daniel aj.), kteří se odvolávali na boží vnuknutí, vyžadovali sociální spravedlnost a předpovídali konec světa či naopak příchod Mesiáše (o jednom z nich, o autorovi Janova zjevení, jsme se zmínili už dřív). Proroci dospívali k svým vizím zpravidla o samotě, v horách a na poušti, ale rozhodnout, do jaké míry byla jejich proroctví spontánní a do jaké míry účelová, je nemožné: Někteří z nich zřejmě podlehli halucinacím, někteří se odvolali na božskou inspiraci proto, aby mohli prosadit své obrodné názory, ale někteří se mohli skutečně napojit na transcendentální vědomí své doby (pokud takovou entitu uznáváme), protože jejich duchovní život byl pravděpodobně hlubší než život, jaký vedeme dnes.

Je zajímavé, že katolická církev, která ve svých počátcích proroky vynášela, zaujala později k jejich nástupcům, k věštcům, zcela odmítavý postoj. Projevilo se to nejvýrazněji v 16. století, kdy se téměř všichni evropští vladaři obklopili astrology a alchymisty. Zatímco církev spatřovala ve věšteckých praktikách zbytky pohanského myšlení (podobně jako někteří dnešní politikové spatřují v klimatických prognózách brzdu ekonomického růstu), vladaři věděli, že věštby, které podporují jejich záměry, mohou využít k propagandě; i když tím riskují nevoli církevních hodnostářů. K takové propagandě se hodil zpravidla buď učený spis, který věštbu zdůvodňoval, nebo divadelní představení, které ji ztělesňovalo. Tehdejší vladařská přízeň vynesla do nejvyšších kruhů například francouzského lékaře Nostradama a anglického mopřeplavce Johna Deea. Na podobné příklady není chudá ani česká historie: Zatímco se císař Rudolf II. radil s astrology, prostí lidé čerpali naději z proroctví kněžny Libuše, z věšteb Slepého mládence a z pověsti o blanických rytířích. Věštci a proroci ovlivňovali v každém případě politické dění výrazněji, než se obecně předpokládá, a jejich obliba trvá dodnes, jak dokazují sázkové kanceláře, vykladači a vykladačky karet, kávových sedlin a dlaňových rýh atd. Obecně vzato, nejasná a smyšlená budoucnost nás zajímá víc, než zaznamenaná a zažitá minulost.

Jak se ukazuje, věšteckou a prorockou tradici lze v jistém smyslu pokládat za zlidovělou či pokleslou alternativu utopických představ vtělených do uměleckých výtvorů; ctižádostí utopistů je ovšem dohlédnout až za obzor lidské zkušenosti. V příštím pokračování se pokusíme shrnout, k čemu dospěli.