Prezidentovu svobodu slova lze obhájit odkazem na ústavu, která ji explicitně neomezuje. Na straně druhé by si měl každý prezident uvědomit, že svým zvolením a složením prezidentského slibu se stal reprezentantem českého státu. Jeho názory a postoje jsou tedy spojovány nejen s jeho osobností, ale též s lidem, jehož je zástupcem. Z toho vyvstává otázka, zda by měl prezident více tlumočit a reprezentovat názory lidu, nebo hrát aktivní roli a přicházet s vlastními názory, a ty autoritou svého úřadu ve společnosti prosazovat.

Řešení tohoto rozporu leží v odvolání se na vnímání prezidentské role českou společností a na tradici praxe předchozích demokratických prezidentů, kteří vždy hráli silnou aktivní roli, i přes svoji nepřímou volbu. Tato tradice umožňuje současnému prezidentovi poukázat na postavení jeho předchůdců a tím obhájit svoji roli nezávislého komentátora a iniciátora diskusí na různá společenská témata.

Zdálo by se tedy, že tím je celá otázka rozřešena. Skutečnost je však o něco složitější. Problematická je totiž samotná role prezidenta v českém politickém systému. Ta neslučuje onu liberální zásadu svobody, neodmyslitelně spojené s odpovědností. Prezident má spíše monarchické postavení, které je ještě podtrženo jeho sídlem, tedy Pražským hradem.

Formování role prezidentského úřadu je spojeno s dvěmi významnými osobnosti české politiky -- TGM a Václavem Havlem. Nelze tvrdit, že by oba čeští politici chtěli vytvořit prezidentský úřad na základě monarchického principu. Silné, nezávislé a nadstranické postavení českého prezidenta je zapříčiněno důležitými postaveními, jenž TGM a Havel hráli při utváření nového československého státu a následně při jeho osvobození od bolševické nadvlády. Váha jejich osobností se promítnula do vnímání prezidentské funkce. Všichni demokratičtí prezidenti (TGM, Beneš, Havel) byli ikonami boje za svobodnou českou respektive československou společnost a ve svém pozdějším prezidentském úřadě se opírali o morální kredit získaný právě tímto bojem. Proto postavení českého prezidenta, ačkoliv nesplňuje zásadu propojení svobody a odpovědnosti, nelze označit za antiliberální nebo nedemokratické. Skutečnost se však proměnila a v budoucnosti se již prezidenti nebudou (tedy za předpokladu demokratické budoucnosti) moci opírat o autoritu boje za svobodnou společnost a aspekt svobody bez odpovědnosti bude méně ospravedlnitelný.

Václav Klaus se stále může opřít o tradici silných, nezávislých českých prezidentů a dále hrát aktivní roli nezávislého komentátora. Sám však svou osobností tuto tradici končí a začíná tradici prezidentů vzešlých z politických stran, kteří se již nemůžou opírat o svoji morální autoritu a kredit získaný za boj za demokracii a svobodu. Stejně jako se mění česká společnost, mělo by se změnit postavení prezidenta v něm. Není totiž myslitelné, aby ve státě, identifikujícím se s liberální demokracií a republikanismem, vládl monarcha neodpovědný za své jednání, jenž své postavení nemůže ospravedlnit "zásluhami o stát", podle vzoru svých předchůdců.