Snad na začátek něco k realitě dostupnosti personálu, jak se o tom ve svém článku zmínil pan David. Budu poněkud konkrétnější. V Boleslavi maturovalo na zdravotní škole, která je součástí nemocnice, 74 absolventek. O práci ve zdravotnictví projevilo zájem 14. Z nich 6 si zároveň podalo přihlášku na vysokou školu a všechny se také na ní dostaly. V Mělníce maturovalo sice o něco méně absolventek, nicméně o práci ve zdravotnictví neprojevila zájem ani jedna. Pro Vaší představu: v jedné směně třeba na interním oddělení je 32 sester. A směny jsou tři denně. Na mém oddělení je nejmladší pracovnice pět let po maturitě (Slovenka) nejmladší Češka je deset let po maturitě a za poslední čtyři roky o práci zájem nikdo neprojevil. Slova jako "radši půjdu aportovat kafe než se dřít v nemocnici" nejsou neobvyklá. Ano Ta práce je těžká. Je to práce v uniformě a ne slušivé minisukni. Je to práce 24 hodin denně, 365 dnů do roka. Je to práce s lidmi. S nemocnými lidmi.

To jenom pro nástin popisu současné situace.

Myslím, že nejenom ve zdravotnictví podřízení automaticky přejímají styl práce nadřízených. Abych byl konkrétní: sestřičky od lékařů, lékaři od primářů. Na oddělení kde přijde primář na sesternu a řekne "holky, paní se nám asi pokakala, pojďte ,převlečeme jí" se události, které popisuje pan Paul nestanou. Sestry by se styděly něco takového udělat. A sekundáři také. Prostě jak se říká hezky česky "hanba by je fackovala". Neteoretizuji, mluvím ze zkušenosti. Na odděleních kde se vyplňují papíry a kolonky a hlavní starost je vejít se do limitů finančních, se může stát ledacos.

Osobně mohu říci, že za posledních deset let se mě v českém zdravotnictví nikdo z mých nadřízených na kvalitu péče o pacienty neptal. A asi jí ani nezkoumal. Možná je to tím, že věc děláme dobře, ale spíš se obávám, že tím jediným zajímavým jsou náklady, zisk, limity.

Zdravotnictví a práce v něm je běh na dlouhou trať. Není to pohádkové zbohatnutí takřka bez práce za rok. Není to pohádkové zbohatnutí bez dřiny, práce a soustavného vzdělávání. Není to pohádkové zbohatnutí bez konkrétního prospěchu nemocných.

V podstatě většina z nás, kdo ve zdravotnictví pracují, si to uvědomují. Chceme dobře dělat svou práci a nemít se při tom špatně. Teď je jen potřeba, aby skutečně všichni, na všech úrovních řízení zdravotnictví kooptovali především tu první část prohlášení -- DOBŘE dělat svou práci a vedení na všech úrovních i tu druhou. Jinak se totiž může stát velmi snadno, že od neempatických sestřiček a lékařů se dostaneme k žádným sestřičkám a lékařům. A poslední zhasne....