Manželka se taky vrátila se zatuhlým kyčelním kloubem, neboť někdo z personálu jí tam při překládání z lůžka na invalidní vozík (případně obráceně) pohmoždil pravý kotník*) tak vážně, že poslední měsíc a čtvrt jí vysadili rozcvičování pravé ochrnuté nohy. Na kotníku měla ortézu - ještě ji mám schovanou. Zařekl jsem se, že již nikdy nesmí do tohoto ústavu.

Nyní jsem zaměstnán soudním "zbavováním manželky svéprávnosti," což je na humoristický román asi tak na čtyři měsíce trvání, jenž bude pojednávat o kvalitách našeho právního řádu v této oblasti. Musím totiž prodat parcelu u Mikulova (manželka je spoluvlastnicí), abych získal potřebné finance (372 000 Kč) na zakoupení dodávkového vozidla, které po úpravě (bratru za 164 000,- Kč) bude schopno převážet invalidu přímo na jeho vozíku pro rehabilitacích a podobných ozdravných procedurách. Já totiž tu mou dosud téměř němou invalidkyni už raději nepustím z očí.

Tímto podnikáním se ze mne stal typický důchodce, který má o zábavu postaráno a nemá věčně na nic čas. Není to ale vůbec špatné, protože humor se mi zase vrací.

*) P.S . Nejenom kotník! I kolečko soukromého televizního stolku v tom rehabilitačním ústavu dokázali manželce poškodit. A to jsem jim musel platit za vlastní televizor na pokoji 9,40 Kč za každý den.

Mám tedy dost vlastních praktických zkušeností nejen k tomu, abych mohl souhlasit se vším, co jste dosud na našem zdravotnictví objevil špatného, ale souhlasím i s Vaší obavou, že skutečnost bude při podrobnějším zkoumání nejspíš mnohem horší. Souhlasím také s Vašimi názory na "děsivou kulturu vztahů mezi lidmi," která taktéž bude ještě mnohem děsivější "v krajinách, kam Vaše oko ještě nedohlédlo."

OVŠEM, vážený pane Paule, zřejmě dost podstatně se lišíme v názoru na tu "zamindrákovanost národa, který si neví rady s nabytou svobodou." Ani o prohnilosti českého státu nemám pochyb. Přiblížil bych se k jádru jevu po línii čas jsou peníze. Ti, kteří tvoří dle Vás tu zamindrákovanou část národa, mají času dost - ovšem bez peněz lze v této společnosti toliko "svobodně" zemřít. Ostatně největší a oficiálně zamítnutý Čech k tomuto účelu považoval svou vlast za nejvhodnější.

Jsem proto opravdu rád, že sám sebe od narození považuji za Moraváka a jsem tedy oprávněn zpívat si státní hymnu pouze jako filosofickou otázku. A jsem i nemístně primitivním optimistou, neboť ta naše dřívější krátká hymnická pauza v novém státním uspořádání nabyla na rozměru a na symbolickém významu.

Epilog:

Výše uvedené má na svědomí především fakt, že včera mi na požádání moje manželka třikrát po sobě řekla zatím jen: "Ahoj!" Už se však těším, že se brzy z dosud ideálně němé manželky stane ta obyčejná a "normální," která člověku kecá (tak jako já) do všeho.