Příčinu tohoto malého sebeovládání vidím ve výchově malého člověka. K dítěti se chováme - jako k dítěti. Nebyla by správná středověká výchova, kdy v urozených rodinách vyžadovali od dítěte zcela logicky, aby se chovalo tak, jak si dospělí přejí. Aby se chovalo jako dospělí. Nedívali se na dítě z jeho pohledu, nýbrž ze svého. Oblečené jako malý dospělý, mělo se způsobně procházet, nemělo skotačit a trojčit. Když nebylo možné vzpurníka bít kvůli jeho urozenosti, byl prý po ruce náhradní, fackovací chlapec. Neurození lidé se obešli.

Dnes jsme s logikou dál a víme, že hra dítěti neškodí, nýbrž prospívá. Ovšem stále míváme tu bezohlednost a jako ti středověcí zapomínáme na Masarykovo: "Měj úctu k duši dítěte". Vlastní dítě káráme tak, jak bychom si to na ulici k jinému člověku těžko dovolili. Podobně tomu bývá v české základní a střední škole, bývají to vztahy pána a poddaného, nadřízeného a podřízeného, krotitele a zvířete. Rovné vztahy mezi jedním dospělým a desítkami dětí být nemohou, přesto bývá pánovitosti ve výchově nadbytek. Pokud by třídní kolektivy měly méně dětí, třeba polovic, museli bychom stavět pomaleji dálnice, nekupovat informační elektronické tabule do autobusů a tramvají, zjednodušit architekturu, více zdanit cesty na dovolenou. Myslím, že by se Komenský nezlobil, kdyby byly školní třídy méně početné a k zabezpečení toho by šlo do školství víc peněz.

Následky neúcty k dítěti pak vidíme třeba u sester v jejich jednání vůči nejstarším pacientům. K pokárání mívají blízko. Ke způsobu jejich jednání přispěla výchova našim bezohledným narušováním duševní rovnováhy dítěte. Býváme tvrdí.

Autor J. Paul napsal, že Češi nebyli - ani nejsou - z hlediska svých vzájemných vztahů připraveni na vstup do Evropské unie. Souvislost mi připadá opačná. Vstupem do unie, kde ve službách bývají mezi lidmi slušnější vztahy, se můžeme seznamovat s jinými způsoby jednání a měnit se k lepšímu. Nebo jsme snad měli při vstupu říci: nejsme dost dobří, abychom mohli mezi vás? Při našem vstupu vás napálíme tak, až budou vaši zemědělci kulit oči, co jste jim to dojednali?

Ostatně, jak se dostali třeba Angličané ke svému zdvořilému způsobu jednání?*) Obávám se, že mimořádnou agresivitu, se kterou spolu šlechtici jednali ve středověku, ale i později, nemohli vydržet. Vzájemná bojovnost byly velká. Patrně tím se rozumně dostali k nutnosti krotit svou výbojnost. Nástrojem k jejímu omezení se stala mimořádná slušnost. Agresivitu pak přesměrovali k dobývání světa, vzdálených světadílů.

Býváme hašteřivější, než Angličané. Přesto jsme tolik bojů vůči jiným národům neuplatňovali, jako právě Angličané, Francouzi, Němci, Španělé či Turci. U kterých se často můžeme s požadovaným slušným jednáním setkávat. Někdo se snad zasměje? Proto, že jsme nepočetní, ve srovnání s uvedenými národy, jsme ani nemohli být agresivní? Ne, právě naopak. Agilní lidé bojovných rodů zvětšovali svou zemi o území klidnějších sousedů, které opakovaně napadali. Náš český národ spíš myslí, než útočí. Malá početnost a malé území národa jsou dané mírnou povahou, nikoliv naopak. Není mírná povaha způsobená početní slabostí národa.

*)Pozn. JČ: Obávám se, že si autor chování Angličanů poněkud idealizuje. Je pravda, že ve veřejných službách či ve zdravotnictví se jejich pracovníci chovají k veřejnosti nesmírně zdvořile, lidsky a přátelsky, avšak ve veřejnosti, zejména mezi mladšími, nevzdělanějšími vrstvami, je zakořeněna neuvěřitelná agresivita. Mimo jiné se často stávají např. lékaři či zdravotní sestry v britských nemocnicích terčem násilných útoků od pacientů.