Rozhodla o tom malá skupinka kolem prezidenta, která se postupně změnila v mocenské centrum stále více slábnoucí Výmarské republiky. Na základě mimořádných mocí, za jejího přičinění, dosadil prezident za nového kancléře Franze von Papena, jehož kabinet obcházel parlament a prováděl autoritářskou politiku. To vše na pozadí vrcholící světové hospodářské krize, kdy nezaměstnanost v Německu dosáhla šesti miliónů osob a Brüningův kabinet zahájil státní úsporný režim pod tlakem průmyslníků, kteří žádali odbourání sociálních jistot, prodloužení pracovní doby, snížení mezd a zákaz stávek.

V této atmosféře došlo v letních měsících 1932 k dosud v Německu nevídanému předvolebnímu boji, kdy po dvou letech na 31.července byly vyhlášeny volby do říšského sněmu. Nacisté začali větřit, že nyní nastává pro ně rozhodující okamžik možné vládní spoluúčasti a na to zaměřili svou taktiku. Jen v červenci přišlo o život při předvolebních půtkách 86 lid, z toho 38 nacistů a 30 komunistů. Krvavé střety radikálních sil se staly pro vládu záminkou, aby státním zásahem sesadila 20. července, tedy těsně před volbami, sociálně demokratický pruský kabinet. Stalo se tak ve spolkové zemi, kde žily tři pětiny všech německých voličů, čímž byla vyřazena z politického boje poslední síla, která byla schopna se postavit proti převzetí moci nacisty.

Voleb se zúčastnilo na 30 politických stran a byly tak odrazem roztříštěnosti politických sil v zemi a prosazování partikulárních zájmů na úkor celospolečenských. Adolf Hitler a jeho kumpáni tuto situaci obratně vystihli a vystoupili jako otevření hrobaři parlamentní demokracie. Hitler prohlásil, že " Nepřátelé obviňují nacionální socialisty a zvláště jeho osobu, že jsou intolerantní a nesnesitelní lidé. Pánové mají zcela pravdu. Jsme intolerantní. Určil jsem si za cíl 30 stran z Německa vymést". Strany extrémní pravice a levice tak jednotně vystoupily proti parlamentní demokracii v Německu.

Komunisté tvořící levicový pól využili voleb jako "příležitosti k revoluční změně společnosti podle vzoru Sovětského svazu", jak prohlásil jeden z jejích vůdců Wilhelm Pieck. Demokratické strany včetně sociální demokracie se tak dostaly mezi mlýnské kameny a jejich apel na "myslící Němce", jak vyjádřil její představitel Carl Severing, vyzněl naprázdno.

Volby do říšského sněmu skončily pro nacisty triumfálním vítězstvím. Získali 37,3 procent hlasů, což bylo o dvacet více než v předchozích volbách v roce 1930. Počet poslaneckých mandátů jim vzrostl ze 107 na 230, tedy více než dvakrát. Cesta Hitlera k převzetí moci byla otevřena, i když ještě Hindenburg udržel Papenův kabinet u moci. Vnitřní situace Německa se tím nezlepšila -- naopak. V následných podzimních volbách sice Hitler víceméně uhájil své prvenství, i když ztratil 34 mandátů, ale zato komunisté dosáhli svého nejlepšího výsledku, když se do říšského sněmu dostalo sto jejich zástupců. Velkoprůmyslníci, bankéři a velkostatkáři znepokojeni tímto vývojem se 19. listopadu sešli tajně s říšským prezidentem, u kterého žádali vytvoření na parlamentu "nezávislé a odpovědné vlády za účasti nejsilnější nacionální politické skupiny a k tomu odpovídající úpravu ústavy".

Uplynulo jen několik týdnů a Adolf Hitler se stal 30. ledna 1933 říšským kancléřem a nacisté převzali moc v zemi. Za dvanáct let jejich vlády se Německo a značná část Evropy proměnila v trosky, stojící na hrobech padesáti miliónů obětí druhé světové války.