Co se týče formulace "jeví známky duševní poruchy", jde o pojem užitý v § 23 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (viz ZDE nebo ZDE), kde se praví, že "bez souhlasu nemocného je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí".

Podstatné tedy není, zda osoba jeví či nejeví známky duševní poruchy (takových jistě každý zná celou řadu), ale zda sebe nebo své okolí ohrožuje (klasicky - sebevražda nebo rozvinutá schizofrenie s bludy a sluchovými halucinacemi, přikazujícími zabít dítě, létat, podpálit dům apod.). Dále formulace "jevící známky poruchy" je nutná už proto, že bez podrobného vyšetření nikdy nelze tvrdit, že někdo je či není duševně nemocen, příp. intoxikován (použita může být i formulace "je důvodné podezření", "z chování vyplývá", "je odůvodněn závěr" apod.). Zachraňování sebevraha nebo detence osoby jednající v nebezpečném bludu až po vyjádření znalce nebo verdiktu soudu by totiž mohlo přijít s křížkem po funuse (doslova). Právo na osobní svobodu nemocné osoby zde totiž konkuruje právu na život, zdraví a majetek (nejen této osoby), jakožto dalších chráněných zájmů, a nelze je bez dalšího ostatním dotčeným osobám upírat.

Jelikož jsem několik let pracoval i s lidmi, kteří jsou ozařováni paprsky, ovládáni telepaty, vysáváni mobilními telefony, okrádáni mimozemšťany, pronásledování celostátním spiknutím atd., dovoluji si tvrdit, že "dostat" někoho do léčebny je nanejvýš obtížné až nemožné a záchranná služba, byť i přivolaná policií k nějakému excesu nebo incidentu, pacienta trpícího např. těžkou schizofrenií odmítá převzít, v obavě z obvinění z omezování osobní svobody, následného sporu s vyléčeným pacientem nebo jeho příbuznými či samozvanými advokáty apod.

V ideálním případě musí mít policie v ruce potvrzení psychiatra, že dotyčná osoba nutně potřebuje hospitalizaci, což je ovšem velmi obtížné získat - nemocný se osobně cítí zcela v pořádku, každou snahu "dostat jej k doktoru" dokáže pohotově vycítit, před policií dokáže přesvědčivě disimulovat, a je prakticky nemožné dosáhnout osobní návštěvy psychiatra, byť i po dohodě s příbuznými pacienta nebo dokonce s pacientem samotným (pacient nejen že se lékaře bojí, ale např. již několik let odmítá opustit byt, kde je odkázán na péči příbuzných - psychiatr po návštěvě zatemněného bytu zaneseného odpadky pochopitelně nijak netouží). Osobní lékař mající o pacientovi nějaké záznamy zase bez souhlasu nemocného nemá důvod ani právo cokoliv sdělovat (vyjma např. trestního řízení, kdy poskytuje dokumentaci znalci, a to i proti vůli pacienta).

Pokud se tedy nějak "nepostarají" příbuzní nebo přátelé pacienta, pohybují se mezi námi (a na úřadech, policejních stanicích, u ombudsmana, v prezidentské kanceláři atd.) bez nejmenších překážek nejen úsměvné případy lidí obviňující sousedy z krádeží a bijících holí hocha odvedle, protože se "naschvál zjevuje na chodbě", ale i těžké případy schizofrenie, kdy nemocí postižený člověk prakticky "vybydlí" byt, obtěžuje sousedy hlukem nebo zápachem, vulgárně je napadá, kope jim do dveří, pro uhlí chodí s nožem atd., a obyvatelé bytu pak žádají jeho vystěhování (čímž se problém nevyřeší, pouze zhorší). Uvítal bych proto více psychiatrických služeb, které se nevyhýbají ani návštěvám "doma" nebo osobní krizové intervenci v místě, kde se pacient zdržuje a kde se cítí bezpečně, neboť tomu, kdo z jakýchkoliv důvodů není schopen či ochoten dojít do ordinace (nebo tam není násilím dopraven), je odborná lékařská péče de facto odepřena. S rozvojem podobných služeb může odpadnout i část problémů s nucenými hospitalizacemi, kdy už situace dospěla k nejhoršímu.

Neříkám tedy, že psychiatrická péče nemá mít určité standardy a že práva nemocného člověka mají být hájena pouze formálně, ale rozhodně si nemyslím, že hrozí riziko hospitalizace každého, kdo "jeví známky duševní poruchy", hospitalizací je dle mého názoru využíváno naopak zcela nedostatečně.

Závěrem bych panu Záhumenskému jako právníkovi rád položil otázku, jak by řešil následující situaci: v blízkosti mého bydliště žil hoch, který se fixoval na nájemnici domu, kde bydlel, a kterou si na základě neznámého kritéria "vybral". Obviňoval ji z "nevěry", lezl za ní i přes balkony a v noci třeba vstoupil do její ložnice, sedl si k ní na postel a hladil ji po vlasech. Nájemnice z toho byla pochopitelně úplně "šílená". *)

Lékař však určil, že dotyčný "není nebezpečný" (objektivně snad opravdu nebyl). Za trestný čin nebo přestupek jej nebylo možno postihnout (jedná v duševní poruše), zároveň dle znalce "není nebezpečný", takže ani nebylo zvažováno uložení ochranného léčení. Žádat v civilním procesu zákaz přiblížení je také bezpředmětné, nelze-li zajistit výkon rozhodnutí ani postihovat maření výkonu úředního rozhodnutí (jedná v duševní poruše...). Výsledkem bylo, že nájemnice šílená strachy se po třech letech neschopnosti státu a úřadu zajistit jí bezpečí a klidný život odstěhovala. Hoch si posléze "vybral" jinou nájemnici... Jak se lze podle Vás bránit?

*) Pozn. JČ: V Británii lze v tomto případě použít velmi efektivní trestní paragraf proti "stalking", tedy systematickému obtěžování druhé osoby, pokud si to ta osoba nepřeje. (Tento paragraf může být mimochodem politicky zneužíván i proti šiřitelům opozičních názorů, protože je trestné oslovit někoho na ulici dvakrát, pokud poprvé daná osoba vyjádří názor, že si to nepřeje.)