Hrdinou snímku, věnovanému režisérům Ewaldu Schormovi a Pavlu Jiráčkovi, je zakázaný stárnoucí divadelní režísér Jan Jonáš (Leoš Suchařípa), vyhnaný z divadla, které s láskou vytvořil někdy v roce 1972, počátkem normalizace. V osmdesátých letech v liberálnější situaci dojde k pokusům režiséra Jonáše znovu v divadle angažovat. V regionálním divadle v Liberci má inscenovat hru od Turgeněva, v Praze pak po dvou letech, kdy se léčil z infarktu, v Národním divadle Shakespearova Othella. Při příjezdu do libereckého divadla je Jonáš svědkem realizace svého vynikajícího scénického návrhu -- v hledišti jsou mezi sedadly rozmístěny kmeny mladých břízek. Jenže se brzo ukáže, že tato scéna je nerealizovatelná -- kulisáci v divadle odmítají pracovat o dvě hodiny déle a informují režiséra, že "nikdo tady nebude makat navíc". A tak je to se vším: Jonáš požaduje od herců i ostatních pracovníků divadla absolutní nasazení, v zdegenerované a konzumní společnosti, kde jsou všichni soustředěni jen sami na sebe, není takového nasazení nikdo schopen. Konflikt vyvrcholí při scéně s hercem, který odmítá realizovat režisérovo přání, aby na jevišti padl na kolena -- nebude se prý "mrzačit". Vládne všeobecné odcizení.

Pozoruhodná je relativizace hodnot. Za hodnoty nyní většina považuje nekvalitu. Zakázaný režisér, který trvá na nejvyšším nasazení, je považován za podivína. Jak mu vysvětluje pražský příznivec, je "náročnej, drahej, nepřizpůsobivej, politicky nepohodlnej". Normou je prostřednost. Všichni si navzájem chválí šmíru, kterou produkují. Špatná herecká práce je i techniky ve studiu vychvalována jako vrchol dokonalosti, prodejní a nepřesvědčivě hrající herci jsou považováni za celebrity a "osobnosti". Jonáš je neústrojný element, soubor v Národním divadle se ho bojí, vadí jim, že bude od nich požadovat práci. Dělají si legraci z jeho (staromódního) tvrzení, že "umění je produktem ducha".

Divadelní svět je přirozeně v tomto filmu metaforou celé společnosti. "Národ Švejků ze všeho vyjde se zdravou kůží. Lidi nás berou, protože jsme jako oni," tvrdí jeden herec. Metaforickou vazbu mezi divadelním světem, v němž se film odehrává, a společností obecně potvrzuje sám Jonáš při divadelní zkoušce na Othella, kdy vysvětluje význam své inscenace. Ta má podle něho ukázat, "jak to malé, nevinné, fašistické zlo, běžné závisti, touhy po majetku a funkci, zvolna přerůstá v to velké, vražedné zlo, které nám všem ukládá o život." Jak aktuální dodneška a jak pozoruhodné, že se na toto téma v roce 1990 ještě starosvětsky natáčely filmy.

Snímek tematizuje i naprostou atomizaci společnosti. Když Jonáš v Praze na Národní třídě utrpí infarkt a zkolabuje, nepomůže mu nikdo, až nakonec na poslední chvíli mladý kulisák Petr (Ondřej Vetchý) nadšený a zapálený divadelník, kterého -- snad právě v důsledku jeho entusiasmu - třikrát nevzali při přijímacích zkouškách na herectví. Ten chce dělat divadlo až na dřeň kostí v jakékoliv situaci a za každou cenu.

Atomizaci společnosti zdůrazňuje i scénka, kterou Petr sehraje s kamarádem-hercem v pražské tramvaji. Kamarád se tam začne vůči cestujícím chovat agresivně, Petr se jich vůči němu zastane a kolega se s ním začne prát a v tramvaji nakonec Petra "zabije". Cestující se na to zbaběle a bezmocně dívají. Pak oba herci vstanou a obviní osoby v tramvaji, že člověka, který je hájil, nechali usmrtit: "Jste srabi, český sráči."

Jonášovy hodnoty jsou skutečně jak z jiného světa. Divadlo má podle něho "účinně a smysluplně pracovat pro obecné blaho" -- herec musí při své práci vždycky jít až "na samou hranici" svých možností.

Problém je, že jsou herci prodejní a jde jim o peníze. Představitel Jaga hlavně shání černý mramor na obložení své koupelny. Jonášovi se nedaří přesvědčit soubor Národního divadla nejen, aby pracovali s absolutním nasazením, ale aby na zkoušky vůbec chodili. Mají příliš jiné práce: natáčejí reklamy, dělají pro film, v rozhlase a v televizi, chodí přednášet poezii na stranická shromáždění. Jonáš je postupně zostudí tím, že za nimi všude na tyto štace chodí a přesvědčuje je, aby přece jen dali přednost poctivé divadelní práci. Rozdíl ode dnešní doby je v tom, že Jonáš v nich nakonec přece jen vzbudí výčitky svědomí.

Posledních deset-patnáct minut filmu, kdy se po dlouhém přesvědčování herci konečně dostaví na jeviště na zkoušku na Othella, se stávají pozoruhodnou psychologickou i morální katarzí, do níž zasahují i velmi neurovnané, promiskuitní vztahy mezi herci. Jonáš sice v souboru tedy konečně vzbudí touhu po autentické práci, ale s vyčerpáním odchází -- předává své režisérské žezlo mladému Petrovi. Na divadelní chodbě pak umírá na infarkt.

Naději vidí film poněkud idealisticky v nezkaženosti mladé generace, která má mít podle tvůrců filmu zřejmě schopnost přivést společnost zpět ke zdraví. Jako neústrojný deus ex machina pak v závěru filmu fungují záběry z Václavského náměstí při demonstracích v listopadu 1989. Slyšíme skandování "Ať žijou herci" a záběry tak mají zřejmě naznačit, že pád komunismu všechny problémy vyřešil.

Jak se ukázalo, není tomu tak. Film je velmi přesvědčivou analýzou základních charakteristických rysů i dnešní české společnosti, především konzumerismu a společenského odcizení. Vysvětluje, kde a za jakých okolností a proč tyto rysy vznikly. Ovšem Jonášovo starosvětské přesvědčení, že je nutno s nejvyšším nasazením pracovat pro obecné blaho, zastává dnes už málokdo. Jak aktuálně zní jeden Jonášův povzdech: "Od nikoho nevyžaduju odvahu, ale ona je už v háji i obyčejná slušnost!"