1) Ta debata se nevyhnula ani narušení mezí očekávané vzájemné korektnosti, včetně vtažení politiky do citlivé debaty a vedení diskuse na hraně možné arogance

V předchozím příspěvku pod stejným názvem byl uveden jen začátek debaty, uvozený tím, že tu na tomto světě máme podle Warrena k dispozici záchytný bod k Bohu. K tomu Bohu, s nímž on sám hovoří. Tu vzájemnost vyjadřuje podle něho vyslyšená modlitba. Pokud Bůh naléhavou prosbu nevyslyší, pak zřejmě "ví líp, než já". Podle Warrena bychom neměli brát příliš emočně, pokud se Bůh rozhodne v rozporu s našimi lidskými měřítky, včetně toužebných modliteb. Pokud jde o "úspěšnost" přímluvné modlitby, Harris připomněl, že věřící lidé registrují jen "úspěšné" případy, takže se nedrží statisticky relevantní potřeby zachytit míru pravděpodobné účinnosti takové prosby. Má-li jít opravdu o zázrak, a ne jen o jeho fikci, musíme prosit o něco běžně nemožného, např. o to, aby Bůh nahradil člověku amputovaný úd. Měli bychom se pokusit zvýšit účinek modlitby tím, že by o takový zázrak prosila třeba celá miliarda křesťanů. A pak teprve bychom měli -- podle Harrise -- vážit sílu modlitby. Běžně lidé žádají o splnění relativně splnitelného. Žádají v mezích zkušenostně daných omezení.

Harris poukazuje na to, že řada předváděných jevů pouze vypadá jako zázrak. Uvádí jihoindického gurua jménem Sathya Sai Baba, který o sobě tvrdí, že se narodil z panny, že křísí mrtvé nebo že spirituálními prostředky určité objekty materializuje. Uplatňuje k tomu také mediálně YouTube. Snadno si lze představit, že něco podobného probíhalo také nejednou v předvědecké atmosféře Římského impéria 1. století našeho letopočtu. Pak ovšem pravděpodobně s ještě větší přesvědčivostí a naléhavostí. Dnes bychom měli Babovy "zázraky" posuzovat jako pouze dobře nacvičené varietní výstupy.

Diskutující poté přešli k morální tématice. Podle Harrise nejen mezi lidmi začaly vznikat rozmanité formy chování zcela mimo jakékoli výchozí nadpřirozené apely shůry. Přitom odvolávat se na nějaké zásady cti a zabít dívku jen proto, že se s někým důvěrně stýkala (nebo dokonce byla-li zneuctěna), je zcela mimo mezi námi lidmi vžitou empatii a zjevné tíhnutí k soucitu. --- Mimochodem: To, nač zrovna Harris narážel, bývá bohužel stále uplatňováno jako "norma" mezi muslimy ať už třeba v Pákistánu nebo mezi Kurdy v Turecku. A nejen tam. Jen "špička ledovce" z těch tragických příběhů se dostane do médií.

Samozřejmě že zcela jinak se nám dnes prezentuje křesťanský a evangelijní odkaz lásky k bližním, včetně k možným nepřátelům. Warren si je jist tím, že atheisté zabili ve válkách nesrovnatelně více lidí, než kolik jich přišlo o život v dřívějších "náboženských" válkách. Uvedl jen tři jména: Mao Dze-tun, Stalin, Pol Pot; nějak mu při tomto výčtu vypadl Hitler. Dodal ale k tomuto soupisu Severní Koreu. Harris Warrenovi namítl, že ta krveprolití nebyla způsobena vinou atheismu, ale rozmanitými druhy dogmatismu. Sem podle Harrise spadají nacionalismus, kmenová výlučnost, rasismus, šovinismus; a ovšem také náboženství. Warren si do toho výčtu přihodí: Pak ale také atheisty je třeba pojmout za dogmatiky! Harris namítá, že z případného "předávkování" rozumem nevzniká ještě mezi lidmi utrpení. Warren trumfuje poukazem na Listinu práv, jejíž křesťanské podhoubí je podle něho zřejmé. To ale Harris považuje za diskusní; ne-li za špatný výklad dějin a vědy.

Warren teď přichází se zdrcujícím námětem: je-li člověk pouze komplikovaným blátem ("complicated ooze"), pak na osobním životě nezáleží. Pokud by šlo o přežití nejlépe přizpůsobených, nezáleží na tom, kdo se stane obětí. Bez spirituální komponenty nelze najít dost podnětů k transformaci světa k lepšímu. Na tomto místě se snaží Harris zrovna tak drsně Warrenovi připomenout, že oni oba jsou vůči islámu stejně "nevěřícími"; jinak by přece museli být muslimy! Warren převádí řeč na zřejmě dvojí víru; jednu, že Bůh je, a druhou, že není. K tomu vzápětí dodává, že světovým náboženstvím jde o pravdu. Uvádí Buddhu, Muhammada, védy, a ovšem Ježíše Krista. Vzniká problém, jak rozhodnout o té "pravé" pravdě, nabízejí-li se ze vzájemně odlišných, ne-li dokonce konkurujících si zdrojů.

Řeč se pak nemůže nestočit na kredibilitu křesťanství. A ovšem zároveň na důvěryhodnost argumentace obou diskutujících, a navíc přímo také na jejich osobní čest. Oba dva se začali dohadovat nad možnou arogantností vytčených stanovisek. Warren připustil, že místo zrození člověka hraje jistou roli v tom, jak je pojímán Bůh. Dodal též, že Bůh má rád řád, i když je to senzitivní téma. Harris vmžiku namítl, že pak by musel mít rád také neštovice a tuberkulózu. Warren hned chce snášet spoustu hříchů tohoto světa na svou hlavu. Cítí, že je přinejmenším zodpověden za to, jak na rozmanité pohromy reagovat. Sám k těm metlám ještě přidá malárii a AIDS. A dodá, že pokud člověk chce po Bohu odpověď na otázku, proč s tím nic nedělá, Bůh může odpovědět následovně: "Nuže, proč ty neděláš nic? Tys byl odpovědí na svou vlastní modlitbu." Harrisovi pak vadí, že mnohé skutky altruismu jsou "kontaminovány" náboženskými představami, včetně záslužné misijní činnosti v Africe. Warren se hned vrací k dříve uvedenému přirovnání: zda je lepší starat se o jakési hladové tělo, anebo o člověka, který věří v Boha?! K tomu dodává, že právě osoby duchovenského stavu ("pastors") navodili stav k zrušení otroctví, k volebnímu právu žen, k občanským právům; nikoli atheisté. Harris tato tvrzení považuje za "ironická". Jako kdyby jak Starý, tak i Nový zákon nepřipouštěly otroctví; také sv. Pavel v řadě svých listů otroctví nevylučuje. K zrušení otroctví podle Harrise nevedla pečlivější četba Bible.

Warren si je nicméně jist tím, že "všechny velké otázky 21. století budou náboženskými otázkami". Podle něho i marxismus v Číně bude nahrazen křesťanstvím. Harris namítá, že ačkoli s fyzikou přišli křesťané, sama fyzika je křesťanskou zrovna tak málo, jako byla algebra muslimskou, když se jí nejdřív zabývali muslimové. Jakmile lidé dospívají k nějaké pravdě, pak přesahuje kultury a kmenovou omezenost. I spirituální a etické otázky budou řešeny podle Harrise mimo náboženské denominace.

Moderátor Meacham v té chvíli připomene, že Harris ve své nedávné knize o "Konci víry" uplatňuje příliš silné výrazy na to, aby povzbudil diskusi. Dokládá to uvedením citace, že vzít vlastní děti do kostela je "naprosto směšná obscénnost" ("ludicrous obscenity"). Harris se hájí tím, že je zděšen, máme-li před sebou na jedné straně úžasnou technologii 21. století a na straně druhé pověru z 1. století. Proto prý chce i dikcí naléhavě budit pozornost na tento protimluv, včetně jej děsící představy, že by údajně měla civilizace neblaze skončit na základě jakýchsi dávných proroctví. Warren cítí povinnost znovu zdůraznit, že jemu se historický čas dělí na ten před vzkříšením Páně a naším věkem "A. D." (tedy "anno Domini", věku Páně). Jiskra boží je prý ve všech lidech, i v těch nevěřících. Ta není dána "evolucí".Víra ve vzkříšení -- nejen podle Warrena -- je dána tou nadějí, která se připisuje vzkříšení Ježíše jako již oslaveného Krista, a tedy fakticky vítězstvím nad smrtí.

Harris si je zřejmě jist tím, že kdyby nebylo smrti, bylo by náboženství opřené o víru v posmrtný život nemyslitelné. Warren zrovna tak přesvědčeně naléhá na to, že přece -- s ohledem na to, že člověk byl stvořen "k božímu obrazu" -- musíme žít navěky! I kdyby to nemělo být na nebesích, samotná víra v Krista dává již tomuto životu smysl. Harris namítá, že by to byl divný systém, v němž by měla hrát klíčovou roli víra a ne dobrý život. Dokonce ani ta víra nemusí být nutně podložena "správným" náboženstvím. Jako kdyby si rozmanitá "pravověří" nekonkurovala! To připouští i Warren. Problém tu samozřejmě také je s případnou očekávanou reinkarnací (tj. s následným vzkříšením "podle těla") a s představami "nebeského" života ve spirituálním (tj. nemateriálním) médiu.

Harris díky svému celkovému založení pochopitelně odmítá představu "duše". Přesto je přesvědčen o tom, že člověk se může cítit být "jedno s Vesmírem". Uznává sílu rozmanitých forem kontemplace o tajemstvích Vesmíru. Ostýchá se vsadit na nedostatečnou evidenci toho, co nám dává tradice. Warren většinu těch slov vnímá jako sobě blízkou a nechápe, proč teď jeho partner diskuse navíc netouží překročit ty své výchozí meze racionality. Má za to, že je to dáno jakousi Harrisovou potřebou nechtít mít nad sebou pána (Boha). Harris na to odpoví, že nechce předstírat, že si je jist něčím, čím si vůbec jistý není.

Warren pak uzavírá, že věří v obé, jak ve víru, tak v rozum; aniž by měl být mezi obojím protiklad. Altruismus spojil s motivací založenou na transcendentních hodnotách. Svůj život spojuje s vírou, že Ježíš nebyl lhářem. Na to si rozhodně vsadil.

2) Nesmělý pokus o pár dalších námětů "v doličné věci"; také o "duši", ale i o zmařeném životě

Nemá být polemikou s Warrenem, ani pokusem o "mistrování" obou diskutérů, chci-li dodat, že rozum má dar pochybovat; "spásonosně" vnímaná víra musí naopak považovat případné pochybnosti za hřích a nástrahy "pekel". Poselství víry musí zůstat zakleto v soubor tradovaných dogmat, o jejichž pravdě se nepochybuje. Racionální poznání (a věda) se naopak rozvíjí zpochybňováním stávající úrovně poznání a setrvalým hledáním nových cest a postupů k dalším údivům nad taji té reality, kterou máme dar poznávat.

Zkusme si rovněž připomenout, že zatím vždy jsme si všechny deklarované jistoty o transcendentním poselství (o Bohu či o zásvětném "světě") ozřejmovali výlučně na imanentně zadaných faktech, domněnkách a představách; tedy neadekvátně, ne-li jen metaforicky. Často se tak dálo a děje za konkurence dalších alternativních -- a neméně důvěryhodně deklarovaných -- koncepcí. Kritéria výlučné "spasitelnosti" jedné jediné víry k dispozici přitom nemáme dána jinak než osobní představou o síle a důvěryhodnosti té které víry; nejde-li jen o sugestivní sázku na legendami opředenou bytost zvěstovatele, spolu s tajemnou tradicí nějakých míst a s přitažlivě vylíčeným časovým koloritem.

Během posledního půl století nám věda -- možná krutě -- nabízí stále detailnější zprávu o tom, že ač jsme se značně vymanili z poplatnosti přírodě, přesto do ní nevyhnutelně patříme, jak historicky, tak přímo geneticky. Sám život na naší Zemi vznikal a rozvíjel se ve stále jinak a nově nastavených parametrech, nejednou po nečekaných katastrofách. Jen pro statický model světa lze šilhat po případném "inteligentním projektu". Nejméně půl druhého století mezi námi pomalu zdomácňovává evoluční paradigma. Také sám člověk je svým celým životem velmi zvláštním "modelem" dynamismu, jímž postupně rozmanitě prochází. Naše lidské vědomí je nemalým -- a svou kvalitou sebereflexe obzvláště fascinujícím -- zázrakem. Bez funkčního mozku ovšem jakékoli individualizované představy a myšlenky mizí. Samotným popisem fyzikálně-chemických stavů mozku a lokalizací jím řízených funkcí nemůžeme samozřejmě získat kód k dešifrování subjektivního mentálna.

"Duši" nikdo zatím nedetekoval. A také, jak a čím by tak mohl činit? Ale individualizovaným vědomím (a sebe-vědomím) rozmanitě disponujeme během svých životů za normálních okolností všichni. A toto naše vědomí je nepřehlédnutelnou dobu kupodivu samo sebou "jaksi" nejisté. Snad před nějakými 80 či 90 tisíci lety předkové dnešního Homo sapiens již naznačili svůj ostych z možnosti, že po tělesné smrti cosi zvláštního asi z člověka přežívá. Archeologové o těchto představách podali překvapivé informace. Ale teprve díky pět tisíciletí trvající schopnosti lidí sdělit něco písemně (spolu se vzácnou disponovaností takové písmo posléze před dvěma stoletími rozluštit!) máme konkrétnější poznatky o úzkostných představách týkajících se záhrobí --- především tlumočených "Eposem o Gilgamešovi". Ani Židé v abrahamovských časech (zhruba před čtyřmi tisíciletími) "okamžitě" nepočítali s "čistokrevným" monotheismem. Teprve ve druhém století před naším letopočtem začala na území tehdejší Palestiny sílit touha po přežití vlastní smrti; všeobecnou mezi Židy ovšem taková představa tehdy nebyla. Krátce před dobou později vyznačenou jako začátek našeho letopočtu a silně hned v první polovině 1. století naší -- křesťanské -- éry v Římském impériu mohl být např. usnesením Senátu významný státník povýšen mezi bohy. V téže době pronikaly do tohoto impéria rozmanité kulty, jejichž poněkud okultně vnímaný rituál zřejmě působil důvěryhodněji než staré legendy o ještě přírodně vnímaných bozích nebo případně kult císaře. První stoupenci Ježíšova odkazu ještě jako "židé" netušili, že později jako "chrestoi" založí tradici, která pak vytvoří a uchová pro další generace takové podnětné texty, jaké jsou dnes známy jako kapitola 5. až 7. Matoušova evangelia. Křesťanská víra se začala postupně dogmaticky stabilizovat teprve od začátku 4. století, když byla uznána za státní náboženství. Muslimská víra -- inspirovaná židovstvím i křesťanstvím -- má svůj schválený kodex teprve od poloviny 7. století. ("Židé" = národ, "židé" = nositelé specifické víry.)

Nemělo by nám uniknout, že lidstvo tak neskonale dlouho žilo bez zdrcující většiny dnes nám známých věr. Způsob života našich předků až do počátků historické doby se musel odvíjet ze zcela odlišných daností a potenciálních tužeb, než jsou ty dnešní. Počítáme-li s tím, že poselství víry je všelidské, budeme mít problém jak s krátkostí času, po kterou působí ty rozmanité spásonosné zvěsti, tak s lokálně odlišnými preferencemi; a ovšem s odlišnými jejich koncepcemi. Také bychom při takto pojaté adresnosti víry rozhodně měli počítat s privilegovaností -- adekvátněji s výlučností -- této naší Země, pokud jde o sám výskyt života, včetně ovšemže i toho lidského...

Základy pro životní normy nicméně jsme zdědili i v Evropě z doby předkřesťanské. Postupně krystalizovala v lidech jistá relativní úcta k životu, přinejmenším pro vlastní pospolitost. Možná že se víc rodila jako možná památka na takový úctyhodný život, spolu s dynamicky postupně krystalizujícím smyslem pro čest a zaslouženou slávu --- jako vzor a možná opora pro příští ještě zatím neznámý a předem nejistý čas...

Není žádný div, že v dnešní době prakticky denně slýcháme a čteme o tom, kolik lidí zbytečně a tragicky zemřelo vinou teroristických útoků jedinců či organizovaných skupin, anebo vinou nedostatečné hygieny či sociálních a přírodních pohrom, ať už jde dnes o Irák, Dárfúr, nebo dlouhodobě třeba o Srí Lanku, nejednu oblast Konga, atd. V posledních týdnech přibývá také ve vyspělých zemích -- v USA, ale i jinde -- střelba s řadou obětí především mezi mladými lidmi, třeba na univerzitní a školské půdě . Stěží bude příčina naznačených tragédií jen v "sekularizovaném" životě ve většině současných států. Případné fundamentalismy (ať už muslimsky nebo "evangelizačně" orientované) také automaticky nejsou jenom "pojistným ventilem" k udržení jednoty v zemích nejednou bobtnajících sociální a ekonomickou krizí. Zeď či nasazená vojenská síla stěží mohou být trvalou záštitou před extrémismem. Nemá-li jít pouze o represi, může být prevencí třeba oltář nebo kazatelna? Není-li smysl života ani jen v živočišné přízemnosti, ani ve vybičovaném vychutnávání zvýšené dávky adrenalinu v krvi, pak snad jen "konvertita" najde ve víře své "zázračně" vnímané volby určitě aspoň na výchozí čas nečekanou vzpruhu do života, s automaticky přibaleným a zcela obrodně vnímaným smyslem. Ale co s ostatními lidmi? O možnosti pokorného údivu nad světem a nad životem v něm v té shora zmíněné debatě nepadlo slovo. Ani o zodpovědnosti za ten život a za jeho kvalitu se nehovořilo. Má nám lidem stačit, že -- podle vědců-neurologů -- máme také genovou výbavu pro altruismus? Takovou výbavu prý ale rovněž máme pro své představy o transcendentnu (tedy též o Bohu). Takže: byla vůbec ta debata k něčemu? Kéž by! --- Copak už my sami jsme přišli na tento svět jako do "spálené země"? Nechceme být sadaři, kteří se nutně nemusí dočkat ovoce svých -- spíše už na dědice směřujících -- činů?