Osiky v poledni hoří. Je bezvětří.
Vane ticho.
Smělost, jíž květiny při bouřích našetří
zpívá mi.
Jdu a hluboce dýchám.

Zpívá mi uzrání sveřepé mladosti,
skromně chválí
pozornou váhavost, velebné radosti
čekání.
Jest, že kraj tomu svědčí.

Jako by mohutněl v neklamném bezpečí,
tichý a krásný,
čekal a doufal, že píseň ta usvědčí
spěch a lež.
Horám chce se však tančit.

Nechtějte, pahorky, osvědčit závratí
prudkých vzmachů
radostný vznik. Neboť veleben -- rozvrátí
sebe sám.
Ticho! Nercete slova!

Neboť co na rtech se chvěje jak motýlí
sudba jemná,
neskanouc nikdy, a kterou již ve chvíli
svane van,
toť jsou radosti pravé.

Neboť co nikdy se nerozdá v neskladu
tance, hymny,
co tak jest slibem, jak červánky západu
slíbí den --
toť jsou radosti věčné.

Osiky v poledni hoří. Je bezvětří.
Mraky stojí.
Jarost lze slyšet, již bohatě našetří
zniklá bouř.
Bože! -- Naslouchám tichu.

z knihy Básně, Torst, Praha 1997 vybral Tomáš Fürstenzeller