Tento postoj je výrazem posledního stádia neschopnosti přijít na něco lepšího, co je na mě hodné úcty, než to, že se mi podařilo na světě vydržet o trochu déle než tomu druhému. A závěrečná fáze je ta, že se ukájím tím, že musím mít pravdu, protože ten proti mně ještě nestihl vyrůst....

Vzpomněl jsem si na tenhle příspěvek, když jsem viděl táhnout Prahou středoškoláky, kteří se nehodlali spokojit s tím, že se jim slibuje, že se snad jednou bude s těmi státními maturitami něco dělat. Ale že musí pochopit, že to nejde hned, protože říci státním maturitám, té strašné vlastní hlouposti dospělých, ne, je tak hrozně složité, že to ti mladí hlupáčci, kterých se to především týká, přece nemohou pochopit. A se shovívavou přezíravostí a převahou dospělácké tuposti se k nim odpovědní politici a úředníci sklánějí a nechávají se u toho fotit a natáčet.

Očekávali, že to bude stačit a že ti odbojní středoškoláci odejdou, prostě sami zmizí, odváti časem, protože středoškolák schopný efektivního odporu má ještě kratší expoziční dobu než český politik. Tupá touha po jakémsi nesmyslném srovnávacím etalonu nazvaném státní maturita, něco, co možná mělo své místo v elitářství přelomu devatenáctého dvacátého století nebo naopak v neméně tupém rovnostářství pozdějších let, tenhle tupý nápad měl převálcovat zdravý rozum. Nestalo se.

Ti mladí se prostě sebrali a začali řvát. Sem tam i něčím házet. A najednou jsou státní maturity odloženy. A možná ani nikdy nebudou. Najednou to jde a ti staří se předhánějí v tom, jak sdělit národu, že oni to říkali vždycky. Najednou není nikdo, kdo by státní maturity obhajoval a hlásal ty hlubokomyslné sentence o jejich prospěšnosti a potřebnosti.

Pokud si snad, milí čtenáři, kladete otázku, proč jsem se s takovým pochopením zaměřil na ono razantní zařvání mladých, které probudilo odpovědné a donutilo je udělat něco rozumného, což je normálně proti jejich zájmu, protože rozumné nemůže být objektem politického handlu, pak vězte, že jsem si namísto státních maturit představil hospodářské reformní kroky současné vlády a na místě středoškoláků těch několik zanedbatelných miliónů nás občanů, lidí, kteří na tom budou po těchto „reformách“ hůře a budou ze svých vesměs poctivě vydělaných peněz platit to, aby si pár bohatých a mocných mohlo říkat, že to ta vláda dělá dobře a že zase dají partajím na volby, aby se našla další parta, která sedře tu většinu ve prospěch oné „mocné hrstky“.

Skoro by se dal parafrázovat Winston Churchill asi v tom smyslu, že ještě nikdy nevděčila tak malá hrstka za své uspokojení utrpení tolika jiných. Je úplně jedno, jaké partaji se zaplatí, protože ony jedna bez druhé stejně nemohou být.

Politické strany dnes již dávno nepředstavují nějaký program nebo dokonce ideu. Už dávno strany ničemu nestraní. Jsou jen nástroji skutečné elity na produkci víceméně libovolně složené pseudoelity, která bude cpát veřejné peníze do soukromých kapes té skutečné elity a když je jich málo, tak se vyhlásí reformní batoh a hodí ho na záda těm nejpotřebnějším, aby ho vláčeli cestou necestou, nacpali svými drobnými a na konci cesty ho vyvětraný od problémů, ale za to plný peněz, odevzdali těm, kteří si nesli jenom svačinu v podobě šampíčka s kaviárem a ještě letěli vrtulníkem.

A tihle vykuci ještě mají tu drzost, že tvrdí, že kdo to nechápe, okrádá vlastní děti. Sklánějí se k nám stejně blahosklonně jako k malým dětem a tváří se chápavě,pošilhávají přitom do objektivů, aby si vzápětí udělali to své bez ohledu na cokoliv a hlavně kohokoliv. A zdaleka nejde jenom o ekonomickou reformu. Omlouvám se, ale to cizí slovo mi tam sedí lépe než to „hospodářskou“, protože spojovat tenhle paskvil se slovem „hospodařit“ se mi přece jen příčí. Ekonomika to snese.

Jde například i o raketovou základnu a konec konců hlavně o zákon o referendu, které nám, velkým dětem, slibují už zase bezmála dvacet let a přitom vědí, že nám ho nikdy nedají a ani dát nemohou, protože by se jejich pasáci moc a moc zlobili a nedali by jim do partajních kasiček.

Nedivte se, prosím, že se mi to středoškolské zařvání tak hrozně líbilo... Je v tom i kus nostalgie a lítosti, že už asi nikdy takhle zařvat nedokážu. Nebo něco hodit, ale hlavně tím něco dokázat. Někdy jako by se zdálo, že není ani zařvat ani si něčím hodit s kým. Nebo si mám říkat, že nikdy nemám říkat nikdy?!? Určitě je vždycky s kým něco dokázat...

Nicméně otázka, jestli jsem nebo jsme ještě schopni říci těm shora se k nám ve světle kamer a fotoblesků sklánějícím velkým dospělým strýčkům důrazné NE, ta otázka tu zůstává...