"Konkrétní" ovšem neznamená efemérní. Současnost mé své kořeny, bez nichž nelze pochopit např. smysl existence odborů, parlamentní demokracii, důležitost dělby moci či požadavek politické korektnosti. Instituce vznikají proto, aby minimalizovaly předchozí chronické zlo. Příkladem může být policie či státní zastupitelství. Deficit těchto ne příliš populárních, ba často pochybných institucí lze nalézt třeba v antickém Římě (výborně je znát z Ciceronových Řečí proti Verovi).

Politika by měla být řešením problémů, měla by optimalizovat fungování institucí, což je při lidské nedokonalosti a proměnlivosti společenských poměrů věčný úkol. Každá společenská skupina navíc může chápat "optimální fungování" institucí jinak. Osobně však nepovažuji tzv. zájmové rozdělení politiky za smysluplné a je mi cizí. Velkokapitalisté jistě mají jiné zájmy než dělníci, avšak musí se nějak shodnout, má-li společnost fungovat. Musí existovat pravidla a jejich vymahatelnost -- pravidla fungování společnosti, včetně fungování justice a policie, jež budou vycházet ze široké společenské shody jako pociťovaná, uznávaná správnost. Právní rámec státu, právní kulturu považuji za nejdůležitější předpoklad svobody a demokracie. Je příznačné, že všechny totality i autoritářské státy lze definovat nejlépe právní svévolí. Sdílím von Hayekovu teorii vzniku a fungování práva a každému vřele doporučuji Hayeka číst (kdo tak učiní, pochopí, proč lidé s tímto přesvědčením nemohou nikdy být "konzervativci").

Z hlediska základní rovnováhy společnosti mezi bohatými a chudými mám některé výrazně levicové i výrazně pravicové názory. Předně jsem hluboce přesvědčen o principu solidarity, ne však solidarity se zdravými podvodníky (kteří dělají "fušky" pro sebe, aniž by je danili, a ještě berou podporu v nezaměstnanosti) a lenochy, nýbrž solidarity s těžce postiženými lidmi (a tím myslím i starost o děti z dětských domovů, otázky kultury dožití a kultury péče o lidi bezmocné, zasažené zhoubnou nemocí atd.). Podporuji roli odborů (ne však ve stylu ROH) a považuji za správné, aby ve společnosti bylo ohodnocení práce co nejvyšší, jak je možné. Za ochranu zaměstnance považuji však mnohem spíše fungující trh práce než zákoníky. Vybrané daně (ale i zdravotní a sociální pojištění) by pak měly být využívány naprosto transparentně a co nejúčelněji, neboť cena práce se rapidně snižuje (velké odvody peněz pracovníka do státní kasy), pokud na ní parazitují různí korupčníci a podvodníci, žijící z daní dělníka i kapitalisty. Dělník i kapitalista mají společného nepřítele, jímž je špatné hospodaření s veřejnými penězi.

Kromě toho považuji za stěžejní ochraňovat spotřebitele, kultivovat trh, klást stálý důraz na pravidla, pravidla fair play. Společnost musí stále cítit to a vyrůstat z toho, že její fungování je opakem fungování džungle. V tom mají mít velikou roli různé spolky, nadace, církve, prostě občanský život jako takový. Kvalita roste zdola a nikoli shora.

Pravicově naladěný jsem v tom, že přeji bohatým jejich bohatství. Věřím, že bohatí lidé patří ke zdravé společnosti, byť někteří z nich mohli nabýt svého jmění neoprávněně -- o těchto je třeba říci, že jejich nedostatečné stíhání je něčím naprosto zhoubným, co mění demokracii ve směs plutokracie a pokrytectví. Nedotknutelnost majetku (a stíhání zlodějů je s ní naprosto nutně spojené) je podobně jako ochrana života to základní pravidlo, které liší společnost od džungle. Věřím tomu, že mají-li lidé spolehnutí v této věci, jsou schopni investovat do svých domů, podnikat, rozvíjet své schopnosti a tvořit rozmanitou, bohatou společnost. Bohatí lidé -- což u nás pro přetržení všech tradic a náhlé zbohatnutí veksláků a stbáků za Klausovy éry není příliš cítit -- by měli představovat vlivný princip stability, charity a vůbec společenské prospěšnosti. Měli by cítit mravní povinnost dobrovolně vracet společenskému prostředí, ve kterém zbohatli to, co mu dluží. V jiném prostředí by mohli také skončit v uranovém lágru. Je od nich jen prozíravé, pokud se snaží minimalizovat společenské napětí a nespokojenost lidí na periferii.

V čem se s konzervativci rozcházím nejsilněji, jsou "hodnoty". Liberál, za kterého se mám tu čest pokládat, je liberál nonkonformního a individualistického typu. Odmítám nářky nad tím, že kvalitní hodnoty minulosti jsou v háji. Věřím v lidskou svobodu a odpovědnost. Chápu též člověka dějinně, v jakési hérodotovské perspektivě, ze které se zvyky včerejška i dneška jeví spíš jen jako pouhé předsudky. Považuji za podstatný rozdíl mezi tím, co lze nazvat zákony, a subjektivními náboženskými a morálními přesvědčeními. Dále také to, že kvalita člověka je daná jeho niternou hodnotou, "srdcem", nikoli oblékáním, rasou, třídou atd. Považuji za nutné kultivovat výstřelky konzervatismu, pokrokářství a také individualismu novým promýšlením humanistických hodnot a návratem ke křesťanskému odkazu (který ovšem jenom omezený a ideologický pohled může chápat ve smyslu hodnot katolické sexuální morálky!). Lidsky a také politicky je pro mne relevantním partnerem k diskusi o sdílení hodnot feministka, neokon i feťák, anarchista, katolický biskup či klasický socialista (nikoli však komunisté či nacisté). Mám rád rozmanitost, respektuji svobodu lidí, jako je Larry Flynt, i svobodu lidí, jako jsou náboženští fundamentalisté, a tvrdím, že o svobodě, její hodnotě, prospěšnosti a mezích musí být ve společnosti stálá, zcela otevřená a náročná diskuse. Jo a málem bych zapomněl: mám rád kacířství!

Osobně a svým příkladem bych však propagoval ve společnosti spíše hodnoty konzervativní, neboť až na některé silné, soukromé rysy nonkonformismu jsem -- podle oblékání, zálib a též náboženské příslušnosti -- člověk dosti konzervativní (nenosím džíny, miluji košile, mám rád klasickou kulturu a intelektuální rozkoše, nesportuji, nevidím rád promiskuitu, nesnáším hluk, nemám mobil, nedívám se na filmy, nechodím do kina, mám rád klasické hospody...).