Premiér, který při vstupu do místnosti postupně vrazí hned do několika osob, aniž by je uznal hodny omluvy, je transparentním a upřímným představitelem moci, která nepředstírá úctu k občanovi. Z toho pohledu si Topolánek zaslouží obdiv, neboť není pokrytec. Každý politik, bez ohledu na politický systém, touží po vládnutí, do kterého mu nikdo nemluví, tedy v podstatě po neomezené moci.

Demokracie ovšem velmi často generuje pokrytce. Tedy politiky, kteří alespoň na veřejnosti předstírají úctu k občanovi jako nositeli svrchované moci, k zákonům jako vítaným mantinelům a nešetří chválou nad nezávislostí médií. Být politikem v demokratické společnosti znamená navenek vyznávat úctu k institucím, které v hloubi duše nenávidí. Být demokratickým politikem představuje nutnost hlídat se na každém kroku a předstírat pokoru. Demokratické systémy jsou tedy zvyklé na osoby, které si vytvořily zábrany, díky kterým se nechovají přirozeně. Mirek Topolánek tyto zábrany odhodil a chová se přirozeně. Jeho soukromé problémy, propírané médii, urychlily proces odhazování masek. Po několika pokusech citovat klasiky stanul současný premiér před národem nahý. Tady mě máte. Jsem takový, jaký jsem a vy si zvykněte, protože v mých očích nic neznamenáte!

Taková filozofie by byla sympatická u politika, který je osobností. U Mirka Topolánka je to v podstatě zoufalství. Domnívá se, že veřejnost o něm ví už tolik, že nemá cenu předstírat. Topolánek není uhlazený a důstojný jako Klaus, ani duchaplný a vzdělaný jako Zeman. Hledá tedy jinou cestu, a našel ji. Topolánek je Topolánek a myslete si o něm každý, co chcete.

Byl by ale Topolánek ve funkci ministerského předsedy možný v každém prostředí? Určitě ne. Topolánek je prozatím velkým českým tajemstvím, neboť v zahraničí se ještě neprojevil. České prostředí je velice tolerantní, což je dobře, pokud se jedná o soukromí lidí. Hůře však, jde-li o verbální projev politiků a vystupování. Pouštět si ústa na špacír a plácat nesmysly v nebezpečných historických souvislostech je odpustitelné u prosťáčka, ne však u politika! Politika má svá pravidla a české prostředí, zvyklé na ledasco, nedělá dobře, pokud toleruje tento druh upřímnosti. Mohlo by se stát, že společnost dospěje v tomto typu tolerance do extrému a ztratí i nejzákladnější civilizační zábrany.

O tom, že by byla zastupitelská demokracie skutečnou vládou lidu, si dělá iluze málokdo. Stačí se jen letmo porozhlédnout po zastupitelských sborech, aby člověk ztratil iluze o skromnosti a pokoře jím volených zástupců a o jejich úctě k občanovi. Nicméně arogance moci určitou uzdu potřebuje. Pokud si ji politik nedokáže nasadit sám, měla by zasáhnout média a veřejnost. Kritizovat fenomén Mirka Topolánka není výzvou k pokrytectví, ani chválou precizně secvičených prezentací, jakých jsme svědky například ve Francii před prezidentskými volbami a v jejich průběhu.

O pokrytectví a teatrálnosti těchto vystoupení netřeba pochybovat. Politika je více či méně pokrytecká, nicméně neměla by být alespoň arogantní a primitivní. Síla demokracie spočívá v tom, že vytváří překážky a klade na politiky obrovské nároky, aby je byli schopni zdolávat. Upustit od kladení překážek a dovolit politikům, aby vás příště třeba shodili se schodů, znamená, že vás jednoho krásného dne přejede auto jejich ochranky, nebo že vás na policejní služebně při výslechu svléknou do naha a nechají dělat dřepy. Ale to se už vlastně stalo, nebo ne?