7. 5. 2007
Nechoď, Vašku, s pány na ledBylo nemoudré, že se Tony Blair podbízel Američanům
Z britského hlediska bylo riziko podpory americké intervence v Iráku okamžitě zjevné. Ale co z té podpory Ameriky kdy Británie měla? Jeden vysoký analytik na americkém ministerstvu zahraničí otevřeně charakterizoval vztah mezi Bushem a Blairem jako "jednostranný... Nedošlo k ničemu, Američané se Britům nijak neodvděčili, oplátkou za jejich pomoc neudělali nic." Zahraniční politika není něčím, co se dá vymýšlet za pochodu.Největší státníci - Bismarck, Salisbury, Churchill, Kissinger, dlouho a hluboce přemýšleli o historii, než se dostali k moci. Bohužel, jako jeho nemesis George W. Bush, ani Tony Blair se před tím, než se stal britským premiérem hlouběji nezajímal o mezinárodní politiku, píše britský konzervativní historik Niall Ferguson, který nyní učí na Harvardu, v týdeníku Sunday Telegraph. Jako premiér se Blair snažil podporovat Evropskou unii více než jeho dva konzervativní předchůdci, zároveň podporoval Severoatlantické společenství, Spojené státy a rozhodl se obnovit britský jaderný deterent. To byla systematická politika. Jenže zároveň se Blair snažil být "mostem" mezi Spojenými státy a Evropou. Události posledních deseti let ukázaly, že je to velmi nepevný most. |
Zpočátku Blair jako premiér podporoval projekt Evropské unie. Když se však musel v roce 2003 rozhodnout mezi USA a dvěma dominantními zeměmi z Evropské unie, bez váhání zvolil podporu USA. Co proměnilo Tonyho, který jezdíval s rodinou na dovolenou do Toskánska, v texaského Tonyho? Přesvědčení, že je možno ve světě vojensky humanitárně zasahovat. V Srbsku roku 1999 a v Sierra Leone v roce 2000 byl Blair svědkem dvou pozitivních intervencí. Krátké zahraniční intervence do občanských válek měly dramaticky pozitivní výsledky. Srbsko opustilo politiku etnického očišťování a uspořádalo demokratické volby. Sierra Leone přestala usekávat lidem hlavy a zavedla demokracii. Blair plně přijal doktrínu humanitárního intervencionismu už v roce 2000. Odmítl myšlenku neporušitelné suverenity. Stát, který páchá genocidu, ztratil právo na suverenitu. Bez váhání přijal Blair argument, že Saddám Husajn nejen vlastní zbraně hromadného ničení, ale i podporuje terorismus. Pro své kritiky se Blair v roce 2003 stal Bushovým "pudlíkem". Ve skutečnosti začal fungovat jako právník, obhájce prezidenta Bushe. Obhajoval útok na Irák s veškerým řečnickým talentem zkušeného právníka. Tak se ovšem stalo, že se Blairův "most" mezi USA a EU rozpadl. Francie a Německo se postavily do čela evropské opozice proti válce v Iráku a v samotné Británii zavládlo zoufalství přes celé politické spektrum. Z britského hlediska bylo riziko podpory americké intervence v Iráku okamžitě zjevné. Ale co z té podpory Ameriky kdy Británie měla? Jeden vysoký analytik na americkém ministerstvu zahraničí otevřeně charakterizoval vztah mezi Bushem a Blairem jako "jednostranný... Nedošlo k ničemu, Američané se Britům nijak neodvděčili, oplátkou za jejich pomoc neudělali nic." To, co kdysi bývalo mostem mezi Amerikou a Evropou, vypadalo najednou jako opuštěné molo na východním americkém pobřeží. A na tomto molu stojí Blair pořád, chabě napodobuje americkou politiku, nejen vůči Iráku, ale i vůči Izraeli a Palestincům, Íránu a Libanonu. Jeho poslední slabý pokus oživit evropskou ústavu ukázal příliš jasně, jak na evropském kontinentu se rozplynul jeho vliv. V zahraniční politice nejvíce škody často napáchají idealisté. Tragédií Tonyho Blaira bylo, že i když byl na domácí scéně tvrdým realistou - přivedl britskou socialistickou stranu zpět ke kapitalistické ekonomice a liberální politice - v oblasti mezinárodní politiky to byl prosťáček, začátečník, který dospěl k nebezpečně zjednodušeným závěrům na základě dvou raných úspěchů. Podrobnosti v angličtině ZDE |