To, na co jsem se díval, nebylo vůbec překvapující. Ten, kdo sleduje vývoj v našem školství za posledních sedmnáct let a má zkušenosti s jeho dopadem do tělesné výchovy, je připraven ještě na horší věci. Přesto, že jsme se stali členy EU a toto naše členství je komentováno především využíváním dotačních fondů, jsem ani veřejně, a mezi svými kolegy už vůbec, jsem nezaznamenal hlas, který by se zabýval důsledky tohoto vstupu pro vzdělávací proces obecně a pro tělesnou výchov zvlášť. Budeme opisovat, nebo naše pojetí vzdělávacího procesu v tělesné výchově bude autonomní? Budeme schopni přinést něco, co je vhodné akceptovat také jinde, nebo budeme tupě zírat, jak se tělesná výchova postupně proměňuje v podivný konglomerát, kde vysokoškolsky graduovaný pedagog je příliš drahá kvalifikace? Při pohledu na televizní šot a komentář tělovýchovného pedagoga vedoucího hodinu už vím víc. Být rodičem, na kolenou bych prosil paní doktorku o potvrzení uvolnění z tělesné výchovy pro svoje dítko.

Budoucí společnost se v dokumentech EU nazývá learning society -- učící se společnost. Je tělesná výchova chápaná v posledních letech pouze jako předmět, kde snad nejdůležitějším momentem je pozitivní prožitek (nevím jak jej dosáhnou při cvičení v kleče na parketách -- snad jen zrušením tohoto cvičení) tím vyučovacím předmětem, který tento důležitý cíl naplňuje? Existuje nezanedbatelný počet lidí i ve školství, kteří díky své "dvojrozměrnosti"(to je pracovní název pro ploštíky), jsou schopni v rámci jejich lidové tvořivosti nezanedbatelně zasahovat do obsahu a forem tohoto vyučovacího předmětu z titulu svého postavení na škole. Někdy se jim říká "manažeři výskytu". Vím o čem mluvím. Před nedávnem jsem se zúčastnil spolupráce na tvorbě obsahové stránky Rámcových vzdělávacích programů pro tělesnou výchovu na středních odborných školách. Jako komentář k těmto dokumentům bylo také vyjádření expertní skupiny ředitelů středních odborných škol. Podotýkám, že se nevyjadřovali pouze k tělesné výchově, ale také k ostatním vyučovacím předmětů. Na středních školách se učí mnoho předmětů, ale expertní posudek k tělesné výchově byl nejobsáhlejší (Český jazyk - tři řádky, Tv - stránka) . Každý, kdo si po práci zahraje fotbálek a pak se jde dovypotit na pivo, je přece odborník. Takovým lidem a tomuto chápání předmětu nahrává celá řadu kolegů -- tělocvikářů, kteří tuto prožitkovou orientaci tělesné výchovy přijali, a svoji vysokoškolskou kvalifikaci zredukovali na dozírání při vybíjené a florbalu, a vůbec jim nedochází, že tímto způsobem vychovávají své budoucí "hrobaře". To jim ovšem umožňují v rámci svých kompetencí "manažeři výskytu".

tělesná výchova však musí zůstat vyučovacím předmětem v plném významu tohoto slova. Musí vzdělávat! Jinak.... Ten tělocvikář z televizního šotu sděloval: "Podívejte jací jsou. S nimi nemohu tyto věci dělat". Bohužel nic neříkal jaké má podmínky pro učení (vzdělávání v Tev.), kolik mu odpadá hodin, na co se státem zaplacený čas v tělesné výchově redukuje, kdo sabotuje naplňování cílů v tělesné výchově, tak pěkně stanovených v jejich, podotýkám značně otevřených osnovách, ve kterých je ústředním pojme učení a ne cvičení! Pokud se však naplní futuristické vize amerického ekonoma a futurologa Roberta B. Reicha (Dílo národů, 1991) o růstu nákladů na vzdělání, zdravotní péči a infrastrukturu, a poklesu ochoty menšiny výkonných obyvatel toto břemeno nést, hrozí omezování nákladů na vzdělání pro ty, kteří jsou na této výkonné skupině závislí, a to se pochopitelně dotkne tělesné výchovy, a její existence jako vyučovacího předmětu je ohrožena. To že jsme v Evropě a ne v USA, je díky globalizaci malá útěcha. Ví to učitelé tělesné výchovy? Jsou schopni to aspoň tušit? Ti co jsou vedle mně, tento instinkt postrádají. Dalším signálem o postupujícím trendu v tomto směru je další očesání financí na tělesnou výchovu a sport, jak se vynořuje z dílny nové ministryně školství.

Při tom je v hodinách tělesné výchovy možnost setkat se s mnoha problémy formulovanými studenty, kteří reagují na praktickou situaci ze života, a na které není k dispozici jednoduchá, a především rychlá odpověď. Namátkou jmenuji: Stačí cvičení v hodinách tělesné výchovy k udržování správné tělesné váhy? Potřebuji poznat hlavní vlivy na mé zdraví při působení v dívčím košíkářském družstvu. Jaký vliv má moje sportování na obratnost a rychlost? Co je sportovní etika a chuligánství? Odpovídat na ně v hodině, která má tak zoufale málo času, je nemožné. To, co postrádáme, je možnost mít k dispozici učebnici, ve které by byla explicitně formulována obsahová stránka tělovýchovného vzdělání, umožňující tyto otázky zodpovědět. To by prospělo jak studentům a učitelům, tak tělesné výchově jako vyučovacímu předmětu. Umím si také představit, že studenti na konci roku vytvoří práci - esej z tělesné výchovy, tak jak je to běžné v celé řadě jiných předmětů především v zemích, kde písemná forma prezentace studijních výsledků má jinou tradici než zatím u nás. Podotýkám, že práce z Tv. jsou běžné ve VelkéBritánii (ZDE). Mám pochopitelně na mysli středoškoláky.

Dnes se očekává, že si školy budou tvořit pro každý předmět, tedy i tělesnou výchovu výukové programy. Chce se mi věřit (i když hrozba reálně existuje!), že tvorba těchto programů se nebude opírat o více či méně úspěšné kutilství, respektive nebude možnosti jejich tvorby zneužíváno na degradaci některých předmětů omezenými demagogy. V dokumentech k tomuto vydaných jsem nenašel ani náznak toho, jak se to dá kvalitně a hlavně nezávisle zajistit. Jak může ředitel školy, profesí učitel dějepisu, který v době své školní docházky byl zcela uvolněn z tělesné výchovy, u kterého se dá předpokládat když ne vědomé, tak podvědomé psychické trauma z této okolnosti, zajišťovat rovnost podmínek všech vyučovacích předmětů.

Obsahová stránka tělovýchovného vzdělání se týká hodnot. To je problematika v posledních létech málo diskutovaná, a silně relativizovaná. Relativistický postoj, tak často spojovaný s postmodernismem je pro náš vzdělávací předmět zhoubný. Běžná praxe praktické argumentace se skládá ze spousty údajů. Problematické zpravidla nejsou jenom hodnoty, třebaže dnes je možné skoro všechno, ale praktický problém, jak je nejlepším způsobem uskutečnit. A zase je řeč o penězích! Ale nejen o nich. Ideál kalokaghatie bez kvalitní tělesné výchovy si neumím představit. A má se vůbec tělesná výchova opírat o nějaký ideál?

Moje názory jsou formovány prostředím ve kterém žiji a pracuji, a také dobou, která je pomáhá utvářet. Vyvstává zde myšlenka jiných slovníků a způsobů organizování duševních reakcí na svět, a tím také možnosti jiných perspektiv. Z předpokladů a perspektiv se to, co zde píši může zdát primitivní, nebo mlhavé. Připouštím, že existuje možnost lepších způsobů pohledu na naši tělesnou výchovu. Ale tak jak věřím tomu, že existuje možnost zlepšování způsobů myšlení o ní, tak také existuje možnost zhoršování. Dodávám, že můj pohled se opírá více o humanismus a skepsi, než o lidská práva a prostou víru.

Na závěr mi dovolte příměr amerického filozofa Willarda van Ormara Quina: "..jsme jako námořníci odsouzeni k přestavbě svých lodí na moři. Žádná část není odolná vůči kritickému zkoumání a každá část se dá nahradit. Když to však provádíme, musíme stát na ostatních částech. Jediným racionálním procesem je objevit co funguje, a odchylovat se od našeho vědeckého dědictví co nejopatrněji, abychom byli schopni s to zdolat odchylné zkušenosti."

Ve školní tělesné výchově tak jak ji mám možnost vnímat, vidím však příliš diskontinuity. Nedávno mi kamarád, který v dětství nehrál kopanou ani za třídní družstvo, a se školou nemá nic společného, sdělil. Za každou hodinu Informačních technologií ve škole, by děcka měla mít dvě hodiny tělesné výchovy. Podotýkám, že jeho děti jsou už dávno mimo školu. Nevím jak na takový "nesmysl" přišel.

Asi považuje situaci za vážnou.