Zmíněné zlořády často znehodnocují i projednávání podnětů ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Ta by mohla být skvělým mimořádným opravným prostředkem, protože její použití je oproti jiným nejméně svázáno procesními překážkami. V dobách předlistopadových právo stížnosti pro porušení zákona příslušelo generálnímu prokurátorovi. Státní zástupci, kteří jsou následníky komunistické prokuratury a mnozí z ní přišli, jsou ze ztráty tohoto nástroje dosud nesví. Vítají proto každé omezení volnosti ministra v nakládání se stížností pro porušení zákona. Díky snahám o omezení pravomoci ministra se do trestního řádu dostal m.j. § 466 (původně § 389a) v němž se praví, že (cituji) " státní zastupitelství prošetřuje podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, které mu jsou adresovány nebo které mu postoupí ministr spravedlnosti...Po prošetření státní zastupitelství předloží ministru spravedlnosti stanovisko, v němž navrhne buď podnět odložit, nebo podat stížnost pro porušení zákona." Ustanovení je dále rozvedeno ve vyhlášce ministra spravedlnosti, kterou byl vymezen jednací řád státních zastupitelství. Přestože z textu právního předpisu nic takového nevyplývá, státní zastupitelství mu rozumí tak, že mají při projednávání podnětů ke stížnosti pro porušení zákona jakési přednostní postavení a domnívají se, že je ministrovou povinností nechat si podněty od nich přezkoumat a snad se i jejich náhledem řídit. V praxi se s jejich názorem často solidarizují soudci Nejvyššího soudu ČR, kteří ministra za obcházení autority státního zastupitelství trestají zamítáním stížností, podaných bez předchozího prověření podnětu státním zastupitelstvím nebo dokonce proti jeho závěrům. Státní zastupitelství tak získává neobyčejnou procesní převahu nad obhajobou: dozoruje přípravné řízení, podává obžalobu, prosazuje ji před soudem, pak v neveřejném řízení zkoumá podnět ke stížnosti pro porušení zákona a konečně při projednání stížnosti před Nejvyšším soudem ČR oponuje ministrovi. Účast státního zástupce při projednání stížnosti pro porušení zákona před Nejvyšším soudem ČR je ze zákona povinná, zatímco účast ministra či spíše jeho zmocněnce je dobrovolná a není pravidlem. Projednání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona probíhá podle pravidel totalitně-inkvizičního procesu: předkladatel podnětu nemá právo dostat se k informacím o důvodech zamítnutí či přijetí podnětu, o právu na rozklad v případě zamítnutí podnětu nemluvě. Předkladatel obdrží od ministerstva spravedlnosti pouze konečné rozhodnutí, vyjádřené jednou až dvěma větami, i když jeho podnět měl povahu komplexního procesního návrhu s příslušným odůvodněním. Pokud se mu podaří nějakou neoficiální cestou získat ať již stanovisko státního zastupitelství k podnětu nebo výslednou stížnost ministra spravedlnosti, občas se podivuje nad neuctivou povrchností zpracování. Nedůslednost zpracovatelů stížnosti může oslabit argumentaci ve prospěch odsouzeného a stát se tak vedle nevůle státního zástupce činného při Nejvyšším soudu ČR a s ním se solidarizujících soudců Nejvyššího soudu ČR příčinou jejího zamítnutí.

Bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec si byl vědom nepřiměřenosti postavení státních zastupitelství v řízení ke stížnosti pro porušení zákona a poměrně často se bez názoru státních zástupců obešel. Kromě toho, že ho za to Nejvyšší soud ČR trestal zamítáním stížností, vysloužil si za to trestní stíhání, iniciované Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR. Vyšetřování ale skončilo zjištěním, že neporušil zákon a trestní stíhání bylo zastaveno.

Není náhodou, že Ústavní soud ČR ruší rozsudky obecných soudů ze stejných důvodů, jimiž je napadli předkladatelé zamítnutých podnětů ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona.

Problematičnost současného legislativního rámce pro projednávání podnětů ke stížnosti ministra pro porušení zákona a navazující praxe lze demonstrovat na řadě příkladů. Uvedu jeden, na němž lze současně předvést hrůznost současné právní úpravy řízení o povolení obnovy procesu.

Policie v N. stíhala lupiče J.F., jenž se doznal k loupežnému přepadení dvou maloobchodních provozoven. J.F. nebyl "nováček v oboru". V jeho trestním rejstříku přibývaly v posledních letech nové tresty v intervalech 1-2 roků. Věděl proto, co se sluší a patří, chce-li si zajistit shovívavost soudce: ochotně udal jako své komplice J.H. a M.K., z nichž každý ho měl doprovázet jednou. V případě J.H. byl zvlášť vstřícný: prostě přisvědčil vyšetřovateli, jenž se ho zeptal, zda jeho komplicem byl J.H., a to bez ohledu na to, že kladení návodných otázek je zakázáno. Výslech proběhl den před ustanovením obhájce, ale jeho procesní nepoužitelnosti si nevšiml ani státní zástupce, ani soud. A nikdo nezjišťoval, proč vůbec policista takovou otázku položil. Další důkazy, jimiž policie podepřela návrh na podání obžaloby, byly sporné, neprůkazné. Spoluobviněným "lámala vaz" hlavně výpověď J.F.

"U piva" se historie vypráví trochu jinak: J.F. byl zadlužený u místního podsvětí, byl zbit ukrajinskými vymáhači a loupežemi si patrně chtěl opatřit peníze na úhradu dluhů. Je pravděpodobné, že ve skutečnosti ho doprovázeli lidé jeho věřitelů, kteří si hned odnesli výtěžek loupeže. J.F. prý křivým obviněním J.H. a M.K. kryl skutečné spolupachatele. Vypráví se také, že J.H. nebyl neznámou a lhostejnou osobou pro soudce, jemuž byl případ přidělen. J.H. je gay a soudcův vztah k němu mohl být ovlivněn názory společného známého -- zavrženého bývalého partnera J.H.

Všichni tři zmínění byli až do zahájení prvního hlavního líčení stíháni ve společném řízení. M.K. se ale k soudu na poprvé nedostavil. Netrpělivý soudce věc okamžitě rozdělil na dvě kauzy. Možná tím částečně zastřel nevěrohodnost výpovědí J.F., jež není v izolovaných procesech tak nápadná. Všichni tři obžalovaní byli nakonec odsouzeni. Nejnižší trest si odnesl J.F., jenž se zúčastnil dvou loupežných přepadení a jeho trestní minulost zdobily tři pravomocné rozsudky za násilnou trestnou činnost. Soudce prozradil svůj vztah k J.H. tím, že jeho sklon páchat trestnou činnost "prokázal" připomenutím dvou bagatelních rozsudků za nenásilnou trestnou činnost, starých 11 a 19 let, tedy dávno zahlazených ( za totality by mu to neprošlo).

Došlo pak k velkému časovému posunu obou řízení: rozsudek nad J.H. nabyl právní moci 9.3.2005, nad M.K. až 22.3.2006. Zatímco M.K. byl ještě stále na svobodě, osud J.H. již prodělával dramatický vývoj. Všechny pokusy o jeho záchranu cestou mimořádných opravných prostředků ztroskotaly. J.H. byl zatčen policií a dodán do výkonu trestu. V r. 1995 podal spolek Šalamoun v jeho prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Vrchní státní zastupitelství v Praze ale nemohlo provést pro ministra spravedlnosti přezkum věci, protože soudce R.S. "seděl" na spisu a pod různými záminkami odmítal jeho vydání, až jej po několika měsících obstrukcí nakonec odeslal s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vydal jej až zhruba po dvou letech. Nakonec ministr Pavel Němec použil kopii spisu, obstaranou obhájcem a stížnost přece jen podal. Současně nařídil přerušení výkonu trestu, takže J.H. se dostal začátkem října 2005 na svobodu. Jenže Nejvyšší soud ČR potrestal ministra za troufalost, s kterou se obešel jak bez oficiální verze svévolně zadržovaného spisu, tak bez "posvěcení" jeho rozhodnutí přezkumem Vrchního státního zastupitelství v Praze, a jeho stížnost zamítl. J.H. musel znova nastoupit do vězení, kde s pocitem křivdy strádá dosud.

Větší štěstí měl M.K. Spolek Šalamoun podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona také v jeho prospěch. Soudci se zadržení spisu tentokrát nezdařilo, přezkum státním zastupitelstvím proběhl, ministrova stížnost neměla vadu. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že výpověď J.F. je jako důkaz nevěrohodná, a protože jiný důkaz o vině M.K. nebyl předložen, 13.září 2006 rozsudek nad ním zrušil. Vznikla absurdní situace: jeden ze "spolupachatelů" J.F. vykonává trest, druhý je až do příštího pravomocného rozsudku v postavení nevinného a do vězení přirozeně nemusí. Naděje, že M.K. od nového projednání obžaloby odejde se zprošťujícím rozsudkem, je blízká jistotě: soudu se zřejmě nepodaří obstarat nové důkazy, jež by nahradily Nejvyšším soudem ČR diskvalifikovanou křivou výpověď svědka-odsouzeného J.F. Pokud se nepodaří zvrátit rozsudek nad J.H., absurdní situace bude pokračovat: jeden ze spolupachatelů bude shledán nevinným, druhý, původně souzený za stejných okolností, stráví čtyři roky ve vězení.

V této situaci J.H. sáhl po jediném mimořádném opravném prostředku, který mu zbýval: podal návrh na povolení obnovy procesu. Podle §278 odst.(1) tr.ř. "obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině." J.H. použil na podporu návrhu několik důkazů. Posuzovány jednotlivě nebyly úplně průkazné, ale ve vzájemných souvislostech nasvědčovaly tomu, že J.H. nemohl být v kritickou dobu na místě činu a nemohl se zúčastnit ani děje, který se dle J.F. odehrál po přepadení.

Zejména však obhájce poukázal na důsledky rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve věci M.K. také pro kauzu J.H. Oba procesy jsou spojeny společným přípravným řízením a osobou odsouzeného svědka-udavače recidivisty J.F.Procesně byly odděleny až po zahájení projednávání obžaloby soudem. Je proto věcně správné posuzovat je jako dvě poloviny jednoho celku. V obou polovinách hraje rozhodující úlohu svědectví J.F. Je nelogické tvrdit, že v jedné polovině je J.F. věrohodný, v druhé nikoli. Dokonce v kauze J.H. je méně důvěryhodný než v procesu s M.K., protože jméno J. H. mu vložil do úst vyslýchající policista návodnou otázkou při procesně vadném prvním výslechu. Mimo to J.F. uvedl několik zjevně nesmyslných detailů, které samy o sobě dokazují jeho nevěrohodnost jako svědka. Tvrdil např., že J.H. se maskoval nalepením nastříhaných vlasů na tvář a k jejich nalepení měl použít běžného acetonového laku na dřevo.

Soudce R. S. ale pohrdl autoritou Nejvyššího soudu ČR a neuznal význam jeho rozhodnutí ve věci M.K. pro toto řízení. Návrh na obnovu procesu zamítl. Stejně si vedl odvolací soud, který s pustým formalismem shledal, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR se týkal jiné kauzy a nemůže mít proto na hodnocení důvodnosti návrhu na povolení obnovy procesu J.H. žádný vliv.

Je na místě upozornit čtenáře na významnou okolnost: podle platného trestního řádu, pocházejícího z r.1961 (!!!), o povolení obnovy procesu rozhoduje soud, který se věcí zabýval v 1. instanci. Toto řešení je výhodné z hlediska zajištění neprolomitelnosti soudního rozhodnutí: snižuje nebezpečí, že by byly odhaleny vady původního řízení. Je úsporné z hlediska spotřeby času soudců : pokud by o povolení obnovy procesu měl rozhodovat jiný než původní soud, soudce by musel znova nastudovat soudní spis. O spravedlnost zákonodárci ale zřejmě nešlo. Platná právní úprava odporuje zdravému selskému rozumu: rozhoduje-li soudce o povolení obnovy řízení, v němž vynesl rozsudek, dostává příležitost bránit odhalení svých pochybení zamítnutím návrhu. Bylo by přirozené, kdyby soudci, kteří rozhodovali v napadeném procesu, byli ze zákona vyloučeni z řízení o povolení obnovy procesu jako podjatí.

A ještě jedna poznámka na okraj: trestní řád ukládá soudcům, aby soudili ve shodě se svým svědomím. Soudce R.S. jistě ví, že výpověď recidivisty J.F. byla nevěrohodná v obou souběžných kauzách, a přesto svévolně drží J.H. ve vězení. Na místě je otázka: má pan soudce R.S. svědomí ? A pokud je má, jak může vykonávat profesi soudce tímto způsobem?

Leč vraťme se k nešťastnému J.H. S rozhodnutím soudce R.S. se nesmířil a prostřednictvím svého obhájce podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Obdobný podnět předložil spolek Šalamoun. V těchto dnech oba předkladatelé obdrželi jednověté sdělení ministerstva, že pan ministr jejich podnětům nevyhoví. Vysvětlení samozřejmě nedostanou. Ministr a hlavně státní zástupci a ministerští úředníci v duchu totalitně-inkvizitorských zásad, jež dosud ovládají trestní řízení, tvrdí, že stížnost pro porušení zákona je osobním právem ministra, který proto předkladatelům nic vysvětlovat nemusí. Nikdo samozřejmě ministrovi nebere právo, aby o osudu podnětu rozhodl dle svého uvážení a vůle, je to skutečně jeho osobní právo. Kromě posedlosti arogancí moci a pocitem úřednické nadřazenosti nad občanskou chátrou ale nenacházím v jeho právu důvod k odepření zveřejnění pohnutek, jež ho k rozhodnutí přivedly. Ministrovu rozhodnutí předchází úřední řízení, jež by jako každé jiné mělo být veřejnosti dostupné a přezkoumatelné. Na okraj podotýkám, že obecně nejhorlivěji ospravedlňují informační embargo na důvody ministrova rozhodnutí státní zástupci a úředníci ministerstva, kteří se tradičně snaží omezovat ministrovu volnost v rozhodování. Je ostatně škoda, že důvody zamítnutí podnětů ke stížnosti pro porušení zákona proti nepovolení obnovy procesu J.H. nebudou zveřejněny : je zřejmé, že zpracovatelé přezkumu museli dospět k názoru, že recidivista J.F. jako svědek proti M.K. lhal, ale v případě J.H. mluvil čistou pravdu. Bylo by jistě zajímavé dovědět se, jakými úvahami dospěli k stanovisku, jež je naprosto nelogické.

Rozhodnutím ministra nespravedlnosti kauza J.H. definitivně neskončila. Na Ústavním soudu ČR čekají na projednání dvě ústavní stížnosti: proti zamítnutí stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch J.H. podal bývalý ministr Pavel Němec a proti usnesení senátu soudce R.S. o nepovolení obnovy procesu. Dělám si naději, že Ústavní soud ČR nepřehlédne do očí bijící přehmaty soudce R.S., jimiž bylo kráceno právo J.H. na spravedlivý proces. Věřím, že J.H. nakonec dosáhne spravedlnosti. Mezitím ale bude mít za sebou větší část trestu. Bude-li vytrvalý a bude se soudit se státem, možná pak dostane pár korun odškodného, ale zmařený kus života mu nikdo nevrátí. Zpětně se prokáže, že J.H. byl zbaven osobní svobody neprávem. Neoprávněné omezování osobní svobody je trestným činem, za které obyčejný smrtelník putuje za mříže. Ale zvrhlý soudce, jenž vydal chybný rozsudek a zabránil jeho revizi v obnoveném řízení, bude nerušeně soudit dál a plodit další zmetková rozhodnutí. Potrestán nebude ani nikdo z těch, kdo se s ním solidarizovali, když byl napaden podnětem ke kárnému řízení za bezdůvodné zadržování spisu. K odpovědnosti nebudou voláni úředníci, kteří současnému ministrovi doporučili, aby nepodal stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí o nepovolení obnovy procesu. Zejména nebude hryzat svědomí nikoho z těch, kteří jsou odpovědni za smutný úděl J.H. a bránili jeho zkrácení. Osobní svoboda jednotlivce je přece v myšlení totalitou křtěných státních úředníků pouze bezcenný šmejd. Možná si ani neuvědomují, jakou tragédii přivodili.

Ministerstvo, jež plodí taková rozhodnutí, jako je zamítnutí podnětů ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch J.H., si zaslouží přejmenování na ministerstvo nespravedlnosti, Jiřímu Pospíšilovi by přiměřeně tomu slušel titul "ministr nespravedlnosti".