Prezident Klaus byl z výsledku jednání pochopitelně právem rozmrzelý. Bylo však možné očekávat jiný výsledek? Představoval si snad, že jeho trpělivé vysvětlování obměkčí kremelského pragmatika Putina, který je rozhodnut nepřenechat USA ani o píď více vlivu, než je bezpodmínečně nutné? Těšil se snad, že svým triumfem ukáže ministru Schwarzenbergovi, jak se v zahraničí hájí národní zájmy? Bohužel asi ano. K vyřešení tak zásadního rozporu může nadprůměrná znalost ruštiny (která však není na takové úrovni, aby mohla být veřejně prezentována při příležitosti, kdy jde o každé slovo) malou měrou přispět, nikoli jej však odstranit. Rozčarování, které na tiskové konferenci prezident Klaus jen s obtížemi skrýval, bylo proto již předem předvídatelné.

Vladimíru Putinovi posloužilo závěrečné komuniké k opětovnému vyložení všech jeho obav a výtek na adresu USA a jeho spojenců. Proti jeho vývodům lze přitom jen těžko něco namítat, neboť jsou logické a pravdivé. Stačí se jen podívat na celou věc ruskýma očima: "Omezujeme svou výzbroj v evropské části Ruska... a přitom víme o plánech NATO na zřízení základen o 5000 lidech v Bulharsku a Rumunsku. K tomu ještě dva poziční body americké protiraketové obrany v Česku a Polsku. Dopadá to tak, že zatímco Rusko odzbrojuje, naši partneři obsazují uvolněné pozice novými zbrojními systémy..." (cit. podle serveru Kommersant). Ve srovnání s Putinovou obsáhlou argumentací však vyznělo Klausovo ujišťování velice ustrašeně.

K urovnání vzájemného nesouladu tedy nedošlo. To však nebylo za dané situace ani možné. Daleko důležitější ale bylo prezentovat přesvědčení o právu České republiky na posílení své bezpečnosti. Když se již prezident Klaus se svou svitou rozhodl jít do jednání, které mělo předem jasný průběh, měl hrát svoji hru důsledně a ukázat odhodlání neustoupit ani otevřenému nátlaku.

Nahnilou třešničkou na nechutném dortu kremelského setkání byla závěrečná Putinova reakce na Klausovo opakované zdůrazňování, že "z české strany není ani nejmenší snaha, aby se plánovaný radar stal hrozbou pro Ruskou federaci". Putinova následná replika jasně ukázala, jak chápe postavení České republiky. Řekl totiž s mírným úsměškem, že "je evidentní, že Česká republika nebude mít na činnost a řízení tohoto systému žádný vliv". Tím, že prezident Klaus strpěl takovouto veřejnou urážku české suverenity a odkázání samostatného státu někam do role pouhého sluhy mocného poručníka, dohrál svou smutnou úlohu až do konce.

Komentátor Adam Drda v Hospodářských novinách správně poznamenal (Klausovo a Paroubkovo přepjaté rusofilství), že velmoci spolu musí jednat za všech okolností, neboť na nich záleží osud světa. Naproti tomu malé země si mohou dovolit luxus vyhnout se protokolární návštěvě a upozornit tak na morální otázky. Když se podobně servilní návštěva koná bezprostředně po neurvalém potlačení protivládních aktivistů, trapnost celé situace ještě více vystoupí.

Václav Klaus na tiskové konferenci několikrát zdůraznil, že si nepřeje, aby nazrávající roztržka poškodila slibně se rozvíjející obchodní kontakty mezi oběma zeměmi. Tyto obavy prezident Putin rozptýlil, když prohlásil, že opatření, které Rusko podnikne, pokud bude radarová základna spuštěna, se nebudou týkat humanitární a ekonomické oblasti. Tohoto ujištění, na něž ekonom Klaus jistě čekal, by bylo ale patrně dosaženo i za cenu menších obětí.

Společnou fotografii s Vladimírem Putinem tak Václav Klaus přece jen do své sbírky získal. Stačilo jen oprášit ruštinu a poté spolknout několik hořkých pilulek. Pokud bude jeho snaha v zámoří správně oceněna, jistě to přispěje k tomu, aby do své sbírky získal i fotografii nejcennější -- společný snímek s nejmocnějším mužem planety.

www.RuskoDnes.cz