Tak jako v České republice není nová komplexní kodifikace hmotného trestního práva a stále platí (s četnými dílčími obměnami) trestní zákon z roku 1961, platí i pro trestní proces stále flikovaný trestní řád z roku 1961. Kdybychom si dali tu práci a posbírali všechny výtky proti zastaralé koncepci trestního zákona, pojednání o potřebě jeho nové kodifikace, návrhy atd. byla by to jen z odborného právnického tisku z devadesátých let věru pěkná hromádka. Kolik toho bylo napsáno kupříkladu jenom o zastaralé konstrukci trestní odpovědnosti a trestného činu, vycházející ze sovětské právní nauky! Léta plynou a dnes není nová kodifikace trestního zákona "na pořadu dne". V Britských listech poukazuji na vlastní příspěvek "Pozůstatky sovětské koncepce v českém trestním právu" (Britské listy 27. 7. 2005). Tak, jako ztroskotalo úsilí o kodifikaci trestního práva novým trestním zákonem, dopadne nejspíše i momentální legislativní program ministerstva spravedlnosti ohledně nové kodifikace trestního řádu. Po zkušenostech, jak "svižně" to u nás chodí, nemůže nikdo brát podobné výkřiky, navíc zřejmě motivované momentálním rozložením partajních uskupení, vážně.

Bude zajímavé sledovat, zda a jaké reakce vyvolá názor Z. Jemelíka, že obhajoba v trestním řízení by neměla být vyhrazena toliko advokátům. Nějaké vzdělání a praxi by obhájce přece jen asi mít měl. Pouhé zanícení pro spravedlivou věc a vysoké pracovní nasazení by nemusely vždy stačit. Za úvahu však stojí otevřenější přístup k povolání advokáta. Vzorem by mohlo být Švýcarsko, kde pro výkon advokacie (a tedy i obhajobu v trestních věcech) stačí vysokoškolské vzdělání na jakékoliv švýcarské vysoké škole, 18 měsíců praxe v advokacii a odborná zkouška (v České republice je třeba vzdělání dosaženého na právnické fakultě, 3 roky praxe v advokacii a odborná zkouška).

Názor o nevelké kvalitě práce advokátů -- obhájců v trestním řízení však jistý reálný základ má. Činnost obhájců totiž úzce souvisí s tím, jaký systém vládne v přípravném řízení. Časté obhajoby "ex offo" (soudem ustanovených obhájců v případech, kdy je obhajoba advokátem ze zákona povinná) a jejich vnímání veřejností mohou snadno vést k názorům, že obhájce -- advokát je zbytečný luxus a že s chutí pracující poučený laik by to mohl zvládnout lépe.

Ještě před několika lety bylo ustanovování obhájců ex offo soudy zahaleno mnohým tajemstvím. U jednoho soudu tak byl kupříkladu v seznamu vedených obhájců advokát, jehož roční příjmy vyplacené soudem za nutné obhajoby dosáhly dvou milionů Kč (podezření údajně vzbuzovalo již to, že ve stejnou dobu nemohl "obhajovat" na různých místech) a vedle něj v seznamu třeba advokátka, která nebyla ustanovena soudem ani jedenkrát. Česká advokátní komora se svého času snažila dosáhnout změny vládnoucích poměrů v české justici tím, že by pověřovala advokáty pro nutné obhajoby podle stanoveného pořadí sama, to se však komoře nepodařilo.

Někteří vyšetřovatelé se dokonce neskrývali s tím, že soudce se jich přímo dotazuje, kterého obhájce by si ve "svém vyšetřování" přáli. Zákonitě pak docházelo k tomu, že okruh soudy ustanovovaných obhájců byl, nehledě na skutečný seznam obhájců ex offo vedený soudy, úzký, neboť byli ustanovováni především advokáti dobře zapsáni u policejních orgánů, nečinící vyšetřovateli potíže. Že tím mnohdy při jejich přetížení trpěla kvalita obhajoby, je nasnadě. Znal jsem dokonce případ takového vyšetřovateli oblíbeného obhájce, který byl skutečně na roztrhání a mezi advokáty se o něm vyprávěly neuvěřitelné skazky. Byl již v pokročilém důchodovém věku, ztrácel přehled ve spisech, zapomínal tu tužku, tam papír, půjčoval si od vyšetřovatelů a kolegů kalendář, aby se zorientoval v dalších nařizovaných termínech úkonů ve vyšetřování a hlavně -- nikdy neměl na svědky žádné otázky, nenavrhoval doplnění dokazování a se vším vřele souhlasil. Tohoto advokáta -- obhájce, a mnohé jemu podobné, by jistě předčil "starostlivostí a vyšším pracovním nasazením" (cituji Z. Jemelíka) nejen poučený laik, ale každý druhý absolvent střední školy.

Abych byl spravedlivý, musím přiznat, že mnohé praktiky v ustanovování advokátů -- obhájců ex offo se v posledních letech na soudech změnily. Není to však zásluhou České advokátní komory, která v této věci kdysi ustrnula na přetřásání různých názorů na stránkách Bulletinu advokacie, nýbrž těch advokátů, kteří se na soudy obraceli přímo. Zákon o svobodném přístupu k informacím totiž platí i pro soudy, které by měly dokázat vysvětlit, jakým způsobem ze seznamu advokátů obhájce ex offo ustanovují. Nejde totiž o vlastní rozhodovací činnost soudu, nýbrž jen o "technickou" stránku. Dnes se zpravidla dodržuje princip ustanovování obhájců v případech nutné obhajoby postupně dle abecedního pořadí.

V celkovém systému přípravného řízení není postavení obhájce vůči vyšetřovateli rovnocenné. Návrhy na provedení důkazů (výslechy svědků, konfrontace aj.) vyšetřovatel mnohdy odmítá s poukazem na takřka posvátný názor státního zástupce, aniž je tento postup náležitě odůvodněn. Pravda, mezi vyšetřovateli se lze dnes jen v ojedinělých případech setkat s typy, dříve tak hojnými, jejichž vzdělání spočívá v návštěvě posilovny. Poměry se notně změnily, k policii přišlo mnoho nových lidí, různá policejní uskupení "starých známých" byla rozbita a běžně se lze setkat s vyšetřovateli, kteří jsou ochotni akceptovat a provést důkazy opatřené obhájcem a "nevytečou" jim nervy, když má obhájce na svědka obžaloby otázky. Nicméně i oni velmi dbají, aby státní zástupce, dozorující vyšetřování, nebyl pohněván, takže samotný systém je vede k tomu, že obhajoba je omezována s poukazem na státního zástupce, přičemž jediným zdůvodněním je to, že si to tak pan státní zástupce prostě přeje. Věc je v podstatě neřešitelná, pokud nad zákonností přípravného řízení nebude dozorovat soud. Pak bude dosud nevyvážený vztah mezi zájmy obhajoby a zájmy žalobce zrovnoprávněn.

Autor působí jako obhájce v trestních věcech