Je fascinující, jak se tento velmi moudrý zákon interpretuje naprosto zmatečně jako instituce výhradně pro homosexuály a je vnímána jako institut legalizace pohlavního styku osob stejného pohlaví - přesto, že v celém zákoně není o pohlavním styku a sexuální orientaci vůbec řeč. To, že něco prosazuje nějaká skupina a fakt, že jí to bude sloužit, přece ještě neznamená, že ta či ona právní úprava není pro všechny. Nepochopím politicko-morální běsnění lidovců, církve, Hradu ani Lidového domu, odkud zaznívají hlasy o právech a diskriminaci nebo upřednostňování menšin. Možná, že jsem si, narozdíl od mnohých politiků, církevních papalášů, ale i od mnohých aktivistů volné lásky všeho druhu, ten zákon nějakou nešťastnou shodou okolností přečetl.

Já v tom zákoně vidím celou řadu rozumných práv, které může k mé osobě získat člověk stejného pohlaví, které mám ve svém občanském průkazu zapsané já, a stejná práva dává mně vůči této osobě. To je všechno. Nikde není napsáno, že s tou osobou musím bydlet, nikde není napsáno, že s ní musím spát a už vůbec nikde není napsáno, že k ní mám něco vědomě nebo podvědomě cítit. Je to prostě způsob, jak nebýt na některé důležité věci v životě sám.

Říkám naprosto otevřeně, že nevidím osobně vůbec žádný důvod, pokud člověk zůstane v životě sám, proč by měl při svěřování někomu práv ke své osobě nucen upřednostňovat osoby opačného pohlaví.

Věřím, že normální lidé to na rozdíl od politiků pochopí a budou s touto novou velice chvályhodnou institucí v českém právu zacházet se svobodně a s vynalézavostí sobě vlastní - bez ohledu na jakoukoliv sexuální orientaci.

Ale když už jsme u té lásky, tak si vzpomínám, že nás učili, že ta nej, nej, nej, láska je mezi stranou a lidem.

Jen se prý neví , kdo koho ...