V tomto případě jde však o snížení pojistného, které je doprovázeno zvýšením odpovědnosti za krytí rizika nemoci -- tedy úhradu náhrady mzdy po dobu prvních 14 dnů nemoci. To není v evropském kontextu nic neobvyklého -- např. v SRN takto hradí mzdu zaměstnavatel po dobu prvních 6 týdnů nemoci. Nicméně v kontextu českém je to prvek nezvyklý a kontroverzně přijímaný, protože sejmutí povinnosti platit pojistné pro podnikatele není bez dalších závazků. Bez diskuse by, pravděpodobně, byl přijat princip snížení sazeb pojistného a přesunutí rizika na zaměstnance -- tj., aby si zaměstnanec hradil životní náklady po dobu prvních 14 dnů sám. První reflexí je tak to, že adorovaný princip snížení vedlejších nákladů mzdy je přijímán kladně pouze tehdy, pokud je s ním přesunuto i hrazení příslušných rizik na zaměstnance.

Druhou zajímavou reflexí je náhlé vzkříšení principu solidarity. Zatímco například v nemocenském pojištění OSVČ je umožněno, aby OSVČ (i hlavní) nemusely hradi t pojistné vůbec s tím, že samozřejmě pak nesou riziko hrazení nákladů v době nemoci samy, a nikdo se nad tím nijak zvlášť nepozastavuje (ani nad tím, že truhlář bude mít pravděpodobně vyšší nemocnost než programátor), pak v případě firem jsou náhle diskutovány otázky typu -- a kde na to firma vezme, když jí onemocní všichni zaměstnanci, případně otázky meziodvětvových rozdílů, kdy např. ve stavebnictví je nesporně vyšší a delší nemocnost než v bankovnictví, případně to, co budou dělat malé a finančně méně silné firmy, kterým onemocní větší počet zaměstnanců. A proto je také umožněno, aby se malé organizace (25 zaměstnanců a méně) z tohoto režimu vyvázaly a platily stávající sazbu pojistného výměnou za existující pojistné krytí.

Třetí reflexí je, že i poměrně malé přesunutí rizika na zaměstnavatele je chápáno jako kontroverzní a citlivá záležitost, proto se také náhrada mzdy ve všech případech týká pouze prvních 14 dnů nemoci. Dále už přebírá odpovědnost ČSSZ (riziko je hrazeno z pojistných fondů), a pojištění je pro tato rizika nadále povinné -- opět na rozdíl od OSVČ a některých návrhů o dobrovolném pojištění zaměstnanců.

Samozřejmě, že v pozadí těchto empiricky zjištěných faktů je teoretický koncept nemoci jako neovlivnitelného rizika, které ze své podstaty může postihnout kohokoli a jehož výskyt je obecně nezaviněný působením konkrétního lidského konání. Z tohoto důvodu je nemoc a riziko jejího výskytu primárně chápána jako něco, za co nemůže ani zaměstnanec, ani zaměstnavatel (výjimky typu pracovních úrazů nebo důsledky špatné organizace práce ponechme nyní stranou). A vede k solidárnímu financování vzniklých nákladů.

Aby nedošlo k omylu -- je jistě správné, že jsou tyto otázky vznášeny, a empirická zkušenost tak potvrzuje, že principy sociálního pojištění, důvody pro jeho zavedení a parametrické nastavení jsou v určitých modifikacích platné ještě více než 130 let po kancléři Bismarckovi. Bylo by však velmi užitečné reflexi z tohoto vývoje aplikovat i do jiných diskusí a o nastavení sociálně ekonomického systému jako celku, zejména pak o nastavení sazeb sociálního a zdravotního pojištění. Zejména pak to, aby se stejnou vážností a významem, jako je diskutováno snížení sazeb doprovázené volitelným přesunutím části rizika na zaměstnavatele, bylo diskutováno případné snížení sazeb doprovázené přesunutím rizika na zaměstnance. Malá firma je nesporně zranitelná entita, ale podobně zranitelný je i zaměstnanec sám, protože z něj nikdo nesejme povinnost hradit si své životní náklady, podobně jako firma, pokud má dále fungovat, musí pokrýt nemoc svých zaměstnanců. Proto bychom měli diskutovat o rozložení rizika nemoci a dalších sociálních a zdravotních rizik ve společnosti odpovědně a vyváženě ke všem sociálním partnerům, a nikoli pouze pohledem uvolnění mzdových nákladů zaměstnavatele nebo individuální odpovědnosti jednotlivců.