31. 10. 2006
Jisté potíže s některými našimi prezidenty a o čem to zřejmě svědčí28. října --- ne poprvé roku 2006 --- se mnohokrát z pražského Hradu opakovaně ozývalo do proslulého éteru u Masarykova jména po křestním jméně jako druhé jeho jméno "[garik]". U tohoto cizího jména bychom měli vyslovovat "[garig]". Přesto si počínáme s citací jména prvního prezidenta našeho moderního státu už přes osm desetiletí poněkud ležérně. A zvyk je druhá přirozenost. A vytváří příští "jakoby" obvyklou, a tedy "závaznou" normu. |
Něco podobného provází také jméno dnešního našeho prezidenta. Jeho příjmení nám většinou (až na zanedbatelné výjimky) tam, kde je v prvním pádě "-s", v rozmanitých jiných pádech zazvučí do zbytečného a ne zrovna náležitého "[z]"; a to nejen v médiích. Někdy před 15 lety jsem na to poukazoval na jedné konferenci bohemistů a částečně to vyvolávalo údiv. Copak není jedno, zda se vysloví třeba spíše "[klauzovi]" než "[klausovi]"? Jedno to opravdu není. I když kvůli tomu naše Země nepřestane obíhat kolem svého Slunce. A jazyková komunita na takových "drobnostech" nestaví okamžitě srozumitelnost svých sdělení. Je to s největší pravděpodobností opravdu "jen detail". Jenže takový výslovnostní "defekt" přinejmenším maličko svědčí o nedostatečném respektu k žádoucímu jazykovému úzu. Bezděčně takto mluvčí dává najevo, že buďto neví, co by bylo namístě, anebo že to velkoryse přehlíží. Jenže asi i na relativních "drobnostech" bychom si měli zvykat mít respekt k přejatým normám jazykového společenství. Měli bychom určitě mít více úcty k odkázanému nám daru jazyka. Samozřejmě že živý jazyk se ve svých formálních a obsahových prostředcích (i ve fonetické podobě!) stále vyvíjí a není žádnou konzervou. Vzhledem k tomu, že český pravopis je vesměs fonetický (a jen nepatrně zachovává historické reminiscence, jako např. svým "ů"), pak pokud se začne rychleji odlišovat ústní podoba češtiny od té pravopisné, museli bychom stále častěji reformovat způsob psaní. Potom ovšem bychom stále obtížněji četli starší české literární a historické památky. Nemusí na tom záležet při návštěvě hypermarketu. Ale ve všeobecné kulturnosti českého národa by se stále víc rozšklebovala propast mezi jeho dneškem a vnímanou minulostí. A národ je přece "národem" také historicky. Alespoň tehdy, když chce vytyčovat pro svou budoucnost nějaké "směrníky". Má tu cenu připomínat, jakou dosud hraje roli pro relativní stabilizaci mezinárodní komunikace "zastaralý" pravopis angličtiny nebo francouzštiny? A ne na posledním místě budiž připomenuto ještě něco: V "našem" už informačním 21. století kdekdo pracuje s počítačem, brouzdá na internetu, "chatuje", mailuje, uplatňuje nové možnosti mobilu. Stačí jeden jediný symbol špatně vyťukat, a člověk se nedobrouzdá na žádoucí adresu. Takže i větší zřetel k výslovnosti by mohl celkově přispět k vzájemné větší korektnosti. Nestojí to za pokus? |