Stará zlatá slova pro pochybovače a nesnesitelné moralisty! Vládnout je umění a málokdo ho ovládá. (Umělců a všeumělců všeho druhu nosí matka země bezpočet.) Potažmo vládnout znamená politiku a politika vládnutí -- sečteno podtrženo: moc! Kdo nemá moc a v zásobě pouhá jen slova, tedy onen humanitní popleta s trvalým snem o rovnostech sociálních a jiných příležitostí, trčí stranou dění, a někdy, pokud zasáhne tyrana ostrým bolestivým slovem, končí v hledáčku vybraných úplatných vrahů. Metoda zastrašování i fyzické likvidace nahrává každému hňupovi majícímu dostatek finančních prostředků. K čemu hledáme stále a neúnavně pravdu, k čemu právo?!

Optimistické bytostí trousí mediálně i jinak myšlenku, že nic se neopakuje. Opakuje! Když generalissimus Valdštejn blahé paměti a kronikářům ku prospěchu hltal majetek a nebral ohledy, vysloužil si nenávistné odsouzení. Nu a co? Nemáme sice Valdštejnů, ale lačných pacholků stálý dostatek. Vratké právní normy posloužily porevolučně přisát se ke strukům hojnosti nejednomu Otesánkovi.

Většina nenajedů se dobře zabydlela, po vzoru jiných a proslulých loupežníků dokonce začala pracovat nadačně a jaksi společensky pokrývat slabá místa ve společenském hodnotovém žebříčku. Lidé se prý nebojí a bát se nemusí, nu nevím...Rodinka revolučních darebů získala v historickém jádru města barák na lukrativním místě, zavedla tam prý restauraci, vystěhovala pár nájemníků a nyní se chystá k poslední bitvě -- vystěhovat osobu mající na krku osmdesátý křížek na životní pouti v tomto slzavém údolí pražském, ale ona osoba se obává msty majitelů, kdysi třímajících pochodeň lásky a pravdy, a jak to bývá, ještě v dobách stalinských rodiny rudé až za ušima a připravené bojovat s nositeli starých pořádků.Ostatně s těmi lidičkami údajně majících v myslích staré pořádky bojovala vždy na správné straně barikády.

Kdo nemyslí na zadní kolečka zůstane chud.

Být chudým zakládá mnohá trápení.

Chudí duchem loupí mnohdy od chudých majetkem. Kdysi existoval projekt o jakési ulici Pod lipami -- takový nápadník nekonečného seriálu v Německu. Nehodil se, později náhle civím: Ulice. A jak to bývá, můžeš si domýšlet, ale myšlenka nic neznamená! Civím na seriál, neříkal mně kolega, že hovořil s kýmsi o doktorovi, který sází na koně? Nu ano, říkal, a hele, je to tady, ale jaksi bez něho.

Loupí se všude. V dnešních bohatýrských dobách nahrávajících připraveným (ale i odporným darebákům) jsou podmínky k rozletu servírovány častokrát z misek daňových poplatníků a drobných bankovních vkladatelů. Peníze opravdu nesmrdí, ještě včera chudý jak kostelní myš a dnes a zítra zázračně zbohatlý -- k závisti a podezření jiných.

Politika není vhodnou milenkou pro trhlé intelektuálské odpadlíky. Zbytečně se vrtají v hromadách hnoje, podrobují rentgenologickému vyšetření nabubřelé panáky v komorách, před komorami, za komorami, na hradě i v podhradí -- užívají si leckteří neomalenci z politického života, dmou se pyšně před zrcadly vypulírovanými slouhy a přisluhovači.

Pokrytectví je výhodná sinekurka. A kdo má paměť, najde svého vyvoleného tam v horních patrech mrakodrapu hnusu. Mžourá ten smraďoch do slunka, sám sebe miluje, naparuje se, v hlavě řezanku, neschopný ale vypiplaný tatíčkem, ochranná známka: gvardějec. Miloval tatínek chlapečka, cestu mu umetal, ponižoval se a snažil se v jeho okolí namluvit lidem, že ten kluk má talentu za dva a uměním je prolezlý skrznaskrz. Prolezlý byl, holomek, ale nejen uměním -- sám o tom musí vědět, jestli mu neselhaly míšní kanály a nezasáhly mu zbytky mozku.

Upřímnost a čestnost je na překážku každému, kdo se drápe k politické moci. A je si dobře všimnout, jak potrefené husy křičí a syčí na jiné husy a snaží se je vyštípat do uctivé vzdálenosti od potůčků kudyma tečou prachy a semotam lze sebrat zlatý valoun. Když se jednou za čas krmí, hlupák kdo nejde ke korytu.

Vady na politické kráse jsme mohly zaznamenat ihned po revoluci, a potom už jen konstatovat, že pohroma nemá brzkého konce. Kdo pozvedl hlas hned byl označen za rudocha a přítele starých pořádků, kdo se dožadoval stejného práva začít znova a nebyl vybrán, hnali ho za brány blahobytu všemi dostupnými i zakázanými prostředky. Však jeden z literárních nádeníků narazil držkou do disidentského mramoru, když naivně zakejhal, že se o literaturu a spisovatele nikdo nezajímá -- smáli se mu, prý zaspal dobu...zaspal, nebyli jako oni, stali se horšími.

I dnes naleznou se kádrováci v dresech tajných spolků, co určují, co a kdo a jak by měl nebo neměl. Příkladně, budeš nám jezdit do Číny, zmetku? Jak chceš, my tě protáhneme mediálním potrubím a pak tě vysoustružíme za pomoci našich novodobých novinářských stachanovců, že se budeš divit. Naučíme tě držet hubu a krok! Buď budeš zpívat ve sborových partech anebo z našeho divadla komedie vypadneš na dlažbu. Budeš moci volat a křičet, zoufalče, my tě napneme na skřipec pravdy a lásky, že praskneš! My určujeme, kdo bude moci zpívat sóla, a ty budeš jen poslouchat!

V dnešních časech zdá se, jako by bylo všechno povoleno. Postrašíme: válkou, terorismem, globálním nebezpečím islamismu (jako bychom my pamětníci neznali agentománii, kapitalistické vrahy, zrádce a renegáty) a dál budeš na chodníku šlapat do psích exkrementů, fabriky budou krajinu a lidi v ní zaplavovat jedovatými spady, vlaky budou mít zpoždění, autobusy díky strejčkovi z Ústí nad Labem nebudou jezdit pravidelně, v prodejnách nakoupíš nekvalitní i zkažené jídlo -- spadneš do bubínku a budeš šlapat veveruško, ne-li, dostaneš místo lístkového oříšku po tlamě.

Ve světě globálního šílenství a utajovaných zpráv o napnelismus ekonomických propadů, blízkým hladomorům a strategickému budovaní vojenských rezerv na obranu vodních zdrojů, plánovaných případných etnických čistek, dobytí vesmíru pouze pro vyvolené, v tomto neklidném světě se nikdo nemůže divit, že politická rodina je celosvětově na jedné lodi -- pravda, loď se nápadně podobá superĺodi likvidované utajeným ledovcem. Parník má velmi nákladná apartmá, kabinky, podpalubí, ani jídelníček není stejný. Kapitánský můstek je vyhrazen obrlidem s obrmozky, politické špičinky ze zemí nemající v teritoriu mnohamilionové obyvatelstvo jsou odkázány do spodních a nepohodlnějších pater toho nádherného parníku zvaného OSN.

Na vlnách se naše politicko-společenská loďka houpá, ne není to ani kajak ani kanoe, lidé zlatí, pouhý maňásek. Znáte, ne. Je malý, ale pluje.

Politika je umění možného, jak se říká, i nemožného, jak se také říká. V nekonečném prostoru blaženosti ještě dýcháme. Co nám po politice? Nic. Jenom se pak nesmíme divit, že nám někde usedne straka či sojka. Pomlouvat následně piditvory tvářící se hojně jako služebníci lidu je směšné a neproduktivní.

A přesto i v nehezkých obrazech nalezneme při troše snahy naděje do budoucna. Nic netrvá věčně je pravdivá úvaha, ale co nebude trvat po mé nevěčnosti bude mi platno, jak se říká, jak mrtvému zimník, eskymákovi kecky anebo hrdinovi ocenění in memoriam.

Naše navinulá smetánka plesala prý v prostorách na Vítkově určených mj. i legionářům a válečným hrdinům. Neotesancům nepřišlo divné, že vrtícími půlkami v rytmu Já jsem blbec, ty jsi blbec, oba dva jsme blbci zaslouží od národa pohrdání na věčné časy. Lecjaký zbojník z valašského kotáru či krejčová s vypnutou kůží a přešitou tlamičkou, kdejaký ubožák ve fraku a kdejaká Nanynka od prken, co kdysi znamenal svět, ukázali spoluobčanům, že každý špás něco stojí a sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli.

Rozmarná společenská sedlina neštítí se ničeho. A proč také, když vše je povoleno. Jedno na tom plesání přece jen bylo dobrého: blběny a šaškové se nedočkali dobrého zažití. I když jedna udivená osoba ženského pohlaví popřela, že by šlo o mejdan a tanec na hrobech, vždyť to bylo tak pěkné, kvíkala.

Nu, s politikou a politiky na věčné časy a nikdy jinak. Kulturnost nám holt nechybí, zřejmě u nás nikdy žádná nebyla

Život je nakonec přece jen pěkný, přátelé. Jenom nechat trápení druhým...anebo, jak tvrdil hospodský nádeník u Orla: pánové, my se měli narodit jinde, já znám místa, kde bych žil od hodiny a denně bych vzýval Boha za tento dar. Neznaboh promluvil. V kostele za Jezulátkem nebyl ani jednou.

Hezké dny.