Bylo by však vážným omylem upadat do extrému některých aktivistů, kteří mají sklony k sebeobviňování západní civilizace z toho, že za všechny globální problémy může geneticky zděděná lidská nenasytnost, vrozená každému jedinci našeho živočišného druhu už od dob, kdy se první hominidi v afrických savanách postavili na zadní nohy. Snadno pak sklouzávají k argumentaci, že každý musí začít s pokorou a skromností sám u sebe.

Ředitelům zeměkoule tyto tendence pochopitelně vyhovují. Pomáhají jim zakrýt to, co je v mlze propagandy, reklamy a mediální masáže stále méně zřejmé: Totiž že oni jsou ti, kdo snad už ve tříletých dětech jinou přirozenou lidskou vlastnost - touhu po sounáležitosti se svým společenstvím, po jeho uznání, potřebu někam patřit - nahrazují jednoduchým "když nemáš to a to, nejsi náš a nepatříš nikam". Konzumní přání tohoto druhu nejsou ani náhodou přirozenou lidskou vlastností. Jsou produktem systému, který v nás vyvolává rostoucí nespokojenost, strach z jiných lidí či lidských společenství i obavy z budoucnosti.

Proto, chceme-li se dopracovat k příčinám tohoto stavu nebo dokonce k návrhům na jeho změnu, musíme tu kouřovou clonu manipulace a dezinformace bezpodmínečně prohlédnout. Jinak nikdy nepochopíme, které strukturální síly a systémové tlaky nás vedou k nenasytnosti, strachu a fundamentalismům všeho druhu. To je samo o sobě složité a jen málo společenských vědců má ambici nás v nepřehledném terénu komplexní společnosti vůbec někam vést, natož dát nějakou záruku, že směr, kterým je máme následovat, je aspoň přibližně správný. Ale nejspíš mají pravdu: Úkolem sociologů je popis stavu společenských systémů, možná nanejvýš dynamiky vztahů v nich, a rozhodování o jejich dalším směřování by mělo být úkolem pro celou společnost, přičemž vést by ji měli politici.

No a tady jsme ve slepé uličce.

Bez odporu a bez většího zájmu společnosti se z politiky vytratila reálná moc a přestěhovala se do kanceláří systémových struktur, které obhospodařují bohaté konzumní pastviny. Politikům je to jasné - v rukou jim zůstává čím dál méně špagátků moci, za které tahat bylo kdysi jejich výlučnou výsadou. V zájmu sebezáchovy se však velice dobře naučili využívat nástrojů dříve vlastních výhradně kšeftu, a tak dnes těžko odlišíte reklamní kampaň na podporu (například) nejnovějšího druhu toaletního papíru od předvolební kampaně politika, který nás do toho vysněného konzumního ráje ještě v tomto volebním období dovede.

Prostředkem k jeho dosažení má být trvalý růst ekonomických ukazatelů typu HDP, které byly povýšeny na jediné kritérium správnosti fungování a směřování společnosti.

Jenže tady už hrabeme o dno.

Především: Ekonomika - jako způsob koexistence lidstva s přírodou - je závislá na přírodních zdrojích. To je čím dál zřejmější v souvislosti s postupujícím vyčerpáním energetických surovin a souvisejícími klimatickými změnami.

Dále: Už bylo mnohokrát řečeno, že v konečném systému (jakým Země bezesporu je) nemůže nic růst do nekonečna, zejména je-li to poháněno pozitivní zpětnou vazbou. Přírodní procesy exponenciálního charakteru, podobné ekonomickému růstu, jakými jsou třeba rakovinné bujení nebo řetězová jaderná reakce, nutně vedou k destrukci systémů, v nichž probíhají.

A konečně: Na historických příkladech řady zaniklých civilizací lze ukázat, že po dosažení určité míry komplexnosti civilizace nevyhnutelně kolabují. (Tématu zániku civilizací by se slušelo věnovat jako samostatnému, prozatím snad postačí připomenout základní práci antropologa a historika Josepha Taintera The Collapse of Complex Societies z roku 1988.) Zdá se, že i naše civilizace se k tomuto bodu blíží, nebo ho možná dokonce už dosáhla. Projevuje se to nejen v teoriích sociologů, ale určitým způsobem - morálně asi zvráceným, ale nepochybně přísně logickým, bereme-li za směrodatnou logiku kšeftu - i v ekonomické a politické praxi.

O ropném zlomu toho bylo na těchto stránkách napsáno již dost. (Nebudeme zde teď rozebírat otázku, proč se o něm stále mlčí v české politice a velkých médiích.) Téma se už dříve přesunulo z aktivistických webů přes stránky dokumentů produkovaných americkou armádou i zvláštními službami až do amerických, západoevropských i některých jiných (Japonsko, Austrálie, Kanada...) vládních kruhů. Pojem "Peak Oil" dokonce figuruje i v závěrečném dokumentu petrohradského setkání G8. Neměli bychom význam takových summitů a dokumentů přeceňovat. Mohou nám však do určité míry posloužit právě aspoň k částečnému prohlédnutí tou mlhou dezinformace a manipulace, která nás jinak mate a zavádí.

Jestliže se tedy dá věřit tomu, jak se o summitu G8 převážně referovalo, je nutno čím dál vážněji brát ty nejpesimističtější názory z obce aktivistů, které byly i v jejich umírněných kruzích (natož v mediálním mainstreamu) považovány za extrémní. Ze všech možných variant, jak řešit či "řešit" problém globálního vyčerpání fosilních energetických surovin a související klimatické změny, byla zvolena ta jediná, a jak se zdá, je to ta nejhorší ze všech možných: Dál bude pokračovat "business as usually", dál se budou roztáčet kola poptávky, dál bude pokračovat snaha především ze strany USA zajistit si pro tento účel veškeré zdroje silou.

Nenechme se mýlit rétorikou hlav států G8 ani jejich úsměvy pro kamery. Před našima očima vzniká nové globální uspořádání, které bude opět bipolární. Dělicí čarou mezi stranami nové bipolarity bude přístup ke zdrojům energetických surovin. Na jedné straně jejich největší spotřebitelé, na straně druhé státy, na jejichž území se nacházejí. Na jedné straně vlastníci ozbrojeného potenciálu umožňujícího dojít si pro ropu a zemní plyn kamkoli, ať pod pouhou hrozbou jejich použití nebo prostřednictvím jejich skutečného nasazení, na straně druhé státy, které budou mít snahu uchovat aspoň něco ze zdrojů na svém území pro další generace.

Především postoj Ruska je v tomto ohledu nejednoznačný. Lze pochopit důvody přístupu, kdy Rusko nechce pustit korporace podezděné nadnárodním kapitálem ke svým zdrojům ropy a plynu. Kdyby se tak stalo, nic by jim nezabránilo tyto zdroje co nejrychleji a nejdůkladněji vyždímat, přičemž většina by jich proletěla výfuky a komíny na území USA. Avšak právě nejasná motivace Ruska a jeho (aspoň při pohledu zvenku) těžko vypočitatelná hrozba silou či jeho nepříliš zřejmé středně- a dlouhodobé strategické záměry jsou zároveň rizikem, ne-li přímo hrozbou pro značnou část světa, hlavně pak pro většinu Evropy.

Dobře to zapadá do konceptu rizikové společnosti podle německého sociologa Ulricha Becka. Dnes už nevede hranice mezi vládci a ovládanými po linii bohatství a/nebo disponování nějakou formální mocí. Analogickou dělicí čáru dnes představuje (ne)možnost manipulovat s riziky a strachem. Na jedné straně stojí ti, kdo mají prostředky a možnosti k dávkování rizik jiným a šanci na nich vydělat. Na straně druhé ti, kdo ponesou jejich následky. Absurdní z tohoto hlediska je, že tržní šance pro "poskytovatele" rizik je často zároveň hrozbou pro všechny. Proto tato rizika nikdy nemohou být zcela odstraněna. Už dnes se otvírají téměř pohádkové možnosti zisků všem, kdo se nějak podílejí na těžbě ropy a obchodu s ní, stejně tak jako zbrojnímu průmyslu. Na druhé straně jiným zbývá strach, a to hned z několika důvodů: Že někdo zavře kohoutky plynovodů, že se stanou oběťmi nějakého teroristického atentátu, že na jejich území zaútočí něčí armáda. Někdy jejich strach může mít reálný základ, častěji však, jak se zdá, jde o strach ne-li přímo záměrně uměle vytvářený, tedy aspoň nenápadně dobře přiživovaný. Ustrašení se vždy lépe ovládají.

Právě "demokratická" povaha rizik, jejichž důsledky mohou za určitých okolností skutečně dopadnout i na jejich hlavy, zatím "výrobce" i "distributory" rizik poněkud brzdí. Rizika tohoto druhu jsou nezamýšlená, nevyhnutelná, nekontrolovatelná, neřešitelná a také nepojistitelná. Přesto - nebo snad právě proto - je s jejich růstem možno sledovat také rostoucí tendenci k jejich ignorování. Politici přece nemohou národu odhalit riziko, že za deset let nebude v zimě v městských teplárnách čím zatopit nebo že benzín bude stát dvě stě korun za litr a ještě k tomu bude na příděl. Energetické společnosti si těžko nechají ujít rostoucí zisky a budou aktivně bránit možnostem přechodu na obnovitelné zdroje. Za vším totiž stojí riziko, které je z pohledu "poskytovatelů" rizik ze všech největší a snadno by se mohlo obrátit proti nim: Že konzumem ukolébaný "občan" by se mohl pod tlakem okolností náhle vzbudit, zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, a dospět ke konečnému přesvědčení, že politiky ani korporace vlastně až tak nepotřebuje - přinejmenším mu budou na draka, až půjde o holé přežití v nějaké nouzové situaci.

Obzvláště prekérní je z tohoto pohledu situace evropských členů NATO. Čelí dvěma dokonale protikladným rizikům: Na jedné straně čím dál větší měrou závisejí na dodávkách ruského zemního plynu. Na straně druhé jsou členy organizace, která by se ze záruky bezpečnosti jejích členů snadno mohla stát nástrojem jednostranně zaručujícím USA zajištění jejich strategické linie, totiž neomezený přístup USA ke zdrojům čehokoli kdekoli na světě, a to i na úkor ostatních členských zemí. Není to až tak fantasmagorická konstrukce, jak by se možná někomu mohlo zdát. Některé volně přístupné dokumenty z prostředí US Army nepokrytě volají po zvýšení agresivity v přístupu k zajištění energetických zdrojů pro potřeby i "potřeby" USA. Naskýtá se otázka, o čem se v tomto smyslu asi tak píše v těch přísně tajných? O Projektu pro nové americké století (PNAC) se už v tomto listu také psalo.

V tomto světle je nutno vidět a posuzovat také snahy o vybudování součástí americké protiraketové obrany na území některého středoevropského státu. Každý má možnost najít si informace o skutečném stavu těch hrozeb, proti nimž jsou údajně namířeny. Vychází z toho jen jedno: Mají být obranou proti již existujícím ruským a zatím spíše hypotetickým čínským prostředkům. Koneckonců ruští generálové už se nechali veřejně slyšet: Každý si na svém území může stavět, co chce, ale nemůže se pak divit, že se to území stane prvořadým strategickým cílem.

Stojíme tedy před obtížným úkolem:

• V zájmu všech obyvatel ČR, možná dokonce i těch, kteří se teprve narodí, je nutno vyvolat celonárodní diskusi na téma zamýšlených amerických prostředků protiraketové obrany na našem území.
• Diskuse musí být vedena v co nejširším záběru, tj. včetně naznačených ekonomicko-strategických souvislostí geopolitického vývoje a energetické bezpečnosti.
• Rozhodování nelze svěřit politikům a už vůbec ne jen odborníkům. Šance podílet se na tomto druhu rozhodnutí musí být poskytnuta každému z občanů.
• Je nutno všemi legálními prostředky vytvořit protiváhu obvyklému způsobu, kterým velká média včetně veřejnoprávních, věrna svému jednostrannému způsobu informování o světě, nasadí všechny páky, aby nám vymyla mozky.
• Diskuse by měla mít i mezinárodní rozměr, přinejmenším by bylo dobré pokusit se přivést do ní naše europoslance s požadavkem jednat o souvislostech nové geopolitiky a energetické bezpečnosti na úrovni orgánů EU.

Potřebujeme masivní informační kampaň, takovou, která dokáže čelit jednostranně zaměřené reklamně-mediální mašinérii. Potřebujeme aktivisty i občany-voliče chápající podstatu naznačených procesů. Potřebujeme takovou úroveň ekonomické gramotnosti, která pomůže odhalovat některé z mýtů dnešní doby, především obecně oblíbené lži, které nás čím dál rychleji ženou ke všeobecnému ekonomickému, sociálnímu a ekologickému kolapsu. Nemůžeme se už nadále spoléhat na neopodstatněnou víru, že co je dobré pro korporace, je dobré pro společnost, že ekonomický růst je důležitější než sebedůvěra a soběstačnost, že jakýkoli kšeft je sám o sobě dobrý a že čím víc kšeftu, tím lépe.

Nejjednodušší řešení je samozřejmě v naznačeném kontextu situace nejméně reálné: Snížit poptávku po fosilních zdrojích energie. Od ní se totiž odvíjí vše, zisky korporací i globální bezpečnost. Znamenalo by to však zpochybnit konzum sám o sobě jako hnací sílu ekonomiky a tím i celé společnosti v současném stupni jejího vývoje, a zároveň odmítnout růst jako jediné měřítko správnosti civilizačního směřování. I když to tedy vypadá jako nedosažitelný požadavek, musíme jej nastolit.

Můžeme však také svým nezájmem nebo leností ducha přispět k dalšímu posílení hrozby rozpoutání války všech proti všem o zbývající světové zdroje. Nic menšího totiž ve hře není.

Češi vícekrát v historii prokázali schopnost nastolovat otázky na úrovni doby. Snad v nás aspoň něco z ní ještě zůstalo.

Jestliže ne, pak se opravdu nebudeme moci na nic a nikoho vymlouvat. Ještě jednou - teď už historicky opravdu naposledy - budeme po zásluze mít, co jsme chtěli.

Nastane-li tato varianta, pak za sebe raději doufám, že už se toho, co bude následovat, nedožiju.