"Výsledek historického procesu"?

Ještě dobře si vzpomínám na ústřední Lulovu větu, když přejímal úřad prezidenta Brazílie: 'Nejsem vítězným produktem volebního boje, nýbrž výsledkem historického procesu'.

Lula je skutečně dítětem rodiny ze severovýchodu Brazílie, která byla v proudu útěku z venkova přitažena magnetem metropolemi, které se stávaly průmyslovými, na ose Rio de Janeiro - Sao Paulo. On sám se vyučil strojním mechanikem a nalezl práci v rychle rostoucí průmyslové části metropole Sao Paulo, která se nazývá ABC (Santo André, Sao Bernardo a Sao Caetano).

To jsme ještě uprostřed vojenské diktatury (1964-1985). Lula dlouho dělníkem nezůstává, nýbrž začíná velmi rychle pracovat na dlouho zakázaném znovu vybudování odborového hnutí. Koncem sedmdesátých let dochází v ABCv k prvním historickým stávkám v automobilovém průmyslu a v čele nově se formujícího odborového hnutí stojí Lula. Je mu jasné, že teorie vojenské diktatury - nejprve hospodářský růst, teprve pak rozdělovat koláč mezi všechny - znamená naprosté zastírání skutečné dynamiky průmyslového procesu. Hospodářství sice vzkvétá, ale brazilskému lidu se vede stále hůř. S odborovým hnutím, které vzešlo z ABC a rozšiřuje se po celé Brazílii, přichází na tapetu také požadavek sociálních práv.

Toto jarní vzedmutí je možné jen proto, že už léta byla připravována živná půda: církevní základní komunity. Jedním okem čtou bibli a druhým okem se opovažují interpretovat sociální skutečnost brazilského lidu. Důsledek je jasný: Křesťanská identita podstatně závisí na sociální angažovanosti. Bez sdílení majetku není možné společenství u eucharistického stolu.

Církev se stala privilegovaným místem shromažďování. Protože shromažďovací právo bylo vojenskou diktaturou potlačeno, mnozí se jasně rozhodli pro církev jako možné místo setkávání, reflexe a plánování akcí. Spolu s tímto masovým hnutím zdola udělala také církev důležité rozhodnutí pro chudé. Chudí vtrhli do dveří církve. Církev zastupovala hledisko chudých a vyloučených a mocně podporovala rozšíření základních komunit.

Rozhodujícími stimulátory byly myšlenky pedagogiky utlačených od Paulo Freire a theologie osvobození Leonarda Boffa, Frei Betta a mnoha dalších teologů organicky zapojených v sociálním hnutí. Brazilská skutečnost v prostředí vojenské diktatury byla ztotožněna s útlakem, vznik široce zakořeněného sociálního hnutí se odrážel v perspektivách osvobození. Toto sociální osvobozenecké hnutí je tím rámcem historického procesu, o kterém Lula hovoří.

Dělnická strana a lidová hnutí

Po úspěšném odporu odborového hnutí postoupil Lula o krok dál. Hledal další důležitý nástroj na cestě k osvobození: politikou stranu. Ze spojení církevních základních komunit, intelektuálů, kteří se vrátili z exilu, levicových uskupení činných v ilegalitě a nového odborářského hnutí vznikla Dělnická strana - Partido dos Trabalhadores (PT): svazek, který bořil všechny ortodoxní představy levicově orientované strany. A skutečně se v roce 1980 zrodila PT, aby byla "jiná", ani ideologicky ztuhlá ani pragmaticky oslabená.

Přesto se Lula u založení (své) strany nezastavil. Také v roce 1980 podnítil vybudování ANAMPOS - Articulacao Nacional dos Movimientos Populares e Sindicais (Národní hlas odborářských a lidových hnutí). Bylo mu jasné, že strana je důležitým nástrojem, ale přece ona sama nebyla sto vytýčit hledanou cestu osvobození. Z ANAMPOS vznikla v roce 1983 odborová centrála CUT-Central Unica dos Trabalhadores, která šířila zrna nového odborářského hnutí po celé Brazílii.

ANAMPOS se tak změnilo na ANAMPO, protože se vznikem CUT zmizelo "S" (sindical-odborový), které tam bylo za odborářské hnutí. Vznikl nový autonomní subjekt. Další výzvou bylo spojení lidových hnutí (Movimientos populares) roztříštěných po celé Brazílii. V roce 1993 došlo k založení centrály lidových hnutí-CMP (Central de Movimientos Populares), Sdružení lidových hnutí.

Tato dlouhá cesta ukazuje, jak je obtížné převést na jeden jmenovatel naprosto heterogenní hnutí za práva dětí, žen, proti všem formám diskriminace, za právo na vzdělání, zdraví, bydlení, atd. Každé hnutí samo má sotva nějaký hlas. Pouze ve spojení sil roste jejich význam, stávají se skutečným výrazem sociálně vyloučené většiny Brazílie a dostává se jim strategické role ve hře společenských zájmů.

Zatímco městská lidová hnutí potřebovala dlouhý čas na to, aby propojila nesčetné místní a regionální iniciativy se společnými cíli, vyrostlo na venkově to, co je dnes nejvýznamnějším lidovým hnutím Latinské Ameriky: brazilské Hnutí bezzemků - MST (Movimiento dos Trabalhadores Rurais Sem Terra). Organisuje rodiny zemědělců vyhnané z venkova a dnes i ve městě sociálně vyloučené skupiny. Společně bojují za sociální změnu a za uskutečnění už dávno v ústavě zakotvené pozemkové reformy, z níž ovšem dodnes byly uskutečněny jen malé zlomky. Když Mexiko zakázalo otroctví, byla uskutečněna pozemková reforma. Ale když Brazílie jako poslední země Latinské Ameriky zakázala otroctví, nebylo po pozemkové reformě ani potuchy. S jinými hnutími spojenými ve Via Campesina - MMC (Movimiento de Mulheres Camponesas - Hnutí zemědělských žen), MAB (Movimiento dos Atingidos por Barragens - Hnutí těch, kdo byli vypuzeni stavbou přehrad), MPA (Movimiento dos Pequenos Agricultores - Hnutí malých zemědělců), atd. - je Hnutí bezzemků mocným výrazem autonomního sociálního hnutí.

Rekord sociální nerovnosti

Teď máme nahrubo pohromadě tým neúnavných bojovníků a bojovnic za sociální, politickou a hospodářskou změnu a osvobození: Dělnickou stranu (PT), odborářské hnutí (CUT), lidová hnutí z měst a venkova (CMP a MST) a volnou, ale širokou, síť základních církevních komunit a sociálních pastorálních iniciativ církví. Teoreticky by v tomto týmu neměl být nikdo kapitánem. Všichni ujišťovali - vycházejíce vždy z vlastní identity - že budou společně pracovat na sociální změně.

Do konce 80. let je také křivka rozšíření a mobilizace těchto sociálně politických subjektů zřetelně vzestupná. Výrazem této rostoucí síly je podíl občanské společnosti na vypracování nové brazilské ústavy. V roce 1988 vstupuje v platnost "Ústava občanských práv" (Constitucao Cidad). Následují zákony na uskutečňování práv dětí a mládeže (Estatuto da Crianca e do Adolescente) i práva na sociální podporu (Lei organica da Assisencia Social) a na vzdělání (Le de Diretrizes Basicas da Educacao).

Jedině pozemková reforma nemohla být rozšířena tak, jak o tom sní ústava. Nová ústava garantuje pozemkovou reformu pouze na neproduktivním majetku velkostatkářů a ne - jak to žádá Hnutí bezzemků - na každém majetku velkostatku, který neodpovídá své sociální funkci. Jeden majetek velkostatku, ve velikosti kantonu Curych, na kterém se pasou dva tucty krav, může být tak prohlášen za produktivní. A přesto: Pozemková reforma je v ústavě zakotvena a boj o půdu má zákonnou oporu.

V roce 1989 se konají první přímé prezidentské volby. Lula je přirozeným kandidátem a nastupuje proti Fernandovi Collor de Mello, representatu oligarchií severovýchodu Brazílie. To byl nejpozoruhodnější volební boj. Lidé z lidových hnutí, základních komunit, odborů a přirozeně také z Dělnické strany se na volebním boji podíleli. Každý kupuje kopie s nápisem "Lula prezidentem!" a hrdě zdobí svůj dům Lulovou volební propagandou. Každý se stal mobilním volebním výborem. Během bezpočtu nocí jsme malovali bílým a na červeno obarveným vápnem hvězdu Dělnické strany a Lulovo číslo 13 na zdi, vylepovali plakáty kandidátů Dělnické strany na stěny a sloupy. Přes to všechno Lula velmi těsně prohrál. V roce 1992 byl Fernando Collor sesazen kvůli korupci. V roce 1994 prohrál Lula proti Fernandovi Henrique Cardoso a v roce 1998 také.

Bilance devadesátých let je hluboce zvrácená. V době zpět získané demokracie se sociální protiklady v dlouho nerovné Brazílii ještě více prohloubily. Na světě je asi dvě stě zemí. Brazílie figuruje mezi 15 nejbohatšími. V Seznamu sociální nerovnosti stojí ale Brazílie bez boje na prvním místě. Podle údajů Mezinárodního měnového fondu disponuje nejbohatších 10% brazilského obyvatelstva 44% národního důchodu. Nejchudších 10% musí bojovat o přežití s 1% národního důchodu.

"Ježíšovský aerobik" a pragmatizace ;odborů Pro porozumění dnešní konjunktuře Brazílie jsou podstatně významné tendence a rozhodnutí devadesátých let: První tendencí je odepsání katolické hierarchie. Uzavírá dveře sociálním hnutím a přijímá metody, které se velmi blíží fundamentalistickým letničním církvím. V Sao Paulo je vytlačena základní církev vybudovaná kardinálem Paulo Evaristo Arnsem modelem církve popové hvězdy Padre Marcela. Ten nabízí svým "ježíšovským aerobikem" a svými mšemi ve stylu "show" okamžité emoce a prožitky a utěšuje nadějí na individualisticky omezené spasení duše. Církev osvobození ztrácí na síle i na vlivu. Její schopnost připravovat ve komunitách a farnostech nové spolubojovníky sociálních hnutí prostřednictvím uvědomování a vzdělávání je stále omezenější.

Druhá tendence mění cíle odborářského hnutí CUT. To ztrácí svůj utopický horizont a přejímá stále silněji pragmatické a přímo korporativistické pozice. Zároveň odborářské hnutí finančně podporované silnými oborovými odbory nabývá uvnitř Dělnické strany stále většího vlivu. Takže není náhodou, že před několika týdny sesazený pokladník Dělnické strany Deloebio Soares byl předtím pokladníkem CUT.

Třetí tendencí je velká obtížnost propojit širokou síť lidových hnutí a zaměřit ji jedním směrem. Relativně pozdě založenému Sdružení lidových hnutí CMP chybí dodnes potřebné prostředky k tomu, aby se strukturovalo jako národní referenční veličina. Jsou to sami bezdomovci, kdo organizují hnutí za bydlení. Ti, kdo nedosáhnou na školní vzdělání, bojují sami za kvalitu vzdělání. Lidová hnutí sice stále spoléhají na podporou mnoha nevládních organizací. Přece však v souvislosti se sjednocením lidových hnutí se nevládní organizace stále více vzdalují od své poradní funkce k autonomnímu subjektu s vlastní identitou. Není náhodou, že právě v této době vzniká ABONG (Associacao Brasileira de ONGs), Brazilské sdružení NGO/nevládních organizací.

Zároveň ztrácí Brazílie na významu ve strategiích mezinárodních organizacích pomoci. K tomu přistupuje, že profesionálně kvalifikované - ve srovnání s lidovými hnutími - nevládní organizace nacházejí snazší přístup ke stále více zmenšovaným finančním prostředkům od pomocných organizací. Nevládní organizace také daleko snáze odpovídají na rostoucí požadavky pomocných organizací, které se týkají strategického plánování a kontroly provedených investic. To, co je obsahově naprosto správné, má strategicky zhoubné důsledky. Posílení sociálních hnutí jako vlastních zastoupení vyloučené většiny brazilského národa, které je pro sociální změny zásadní, nenachází potřebnou podporu.

Národní Sdružení lidových hnutí (CMP) může dnes počítat s podporou mála organizací a pomocných organizací a má skromný rozpočet, který je určitě menší než roční výdaje střední, místně aktivní nevládní organizace. Ačkoli je CMP dodnes vlastní autonomie a nezávislost na politických stranách a odborech velmi důležitá, nutí realita chybějících prostředků lidová hnutí do nepřímé závislosti na Dělnické straně. Poslanci Dělnické strany stále více zaměstnávají představitele lidových hnutí na úrovních místních, členských států a v národním parlamentu. Sice tak mnohá lidová hnutí zajistila své provizorní další existování, ale přece se ztratila velká část podstatné nezávislosti. A tím také možnost posílení jako strategická reference základních komunit.

Pouze Hnutí bezzemků se podařilo posílit - přes stále sílící pronásledování vládou Fernanda Henrique Vardosa (1995-2002) a přes důslednou kriminalizaci bezzemků. Bezpochyby byla v tomto procesu rozhodující široká síť Kruhu přátel hnutí bezzemků (Grupos de Amigos do MST) v Evropě a severní Americe. Také významně pomohla účinná podpora mezinárodně renomovaného fotografa Sebastiao Salgada i hudebníka Chico Buarque. Hranice Hnutí bezzemků také nejsou strukturální, nýbrž podmíněné obsahově. Cílovou skupinou MST jsou zemědělci bez půdy, tedy přibližně 15 milionů Brazilek a Brazilců, To odpovídá skoro 10% brazilského obyvatelstva. Velká část vyloučeného brazilského lidu žije ale ve "favelas" (chudinské čtvrti) velkoměst. A tam to jsou právě městská lidová hnutí CMP, která se přes všechny obtíže pokoušejí prolomit ďábelský kruh chudoby a bídy.

Tyto tři popsané tendence vedou ke stagnaci mobilizační síly sociálních hnutí. Čtvrtá, a rozhodující, tendence vyplývá z této stagnace: Dělnická strana jako politický výraz sociálního hnutí Brazílie se stále silněji a jasněji mění v řádný volební stroj. Jasně se rozhoduje pro únik kupředu. V tomto smyslu je výmluvné Lulovo poselství z volebního boje v roce 1998: "My sami nemáme dost síly, abychom umožnili mé zvolení prezidentem: nemáme žádnou jinou alternativu, musíme se spojit s jinými stranami."

Lula u vlády, ne u moci Nyní se soustředil postup Dělnické strany na cíl vyhrát volby, ať to stojí, co to stojí. Nejprve byla uzavřena volební aliance, která se ale nesnažila o konsensus na společné cestě pro budoucnost Brazílie, šlo výlučně o to, vyhrát volby v roce 2001. A Lula ve volbách zvítězil. Převzal vládu, ale ne moc. Z celkového počtu více než pěti set členů Národní rady získala Dělnická strana právě jen 60 křesel. Aby bylo Lulovi umožněno vládnout, musel dále otevřít svou alianci s jinými stranami.

Sociálně demokratická strana Fernanda Henrique Cardosa (přes svou teoretickou blízkost Dělnické straně vycházející ze společných dějinných kořenů v odboji proti vojenské diktatuře) se stala radikální opozicí. To, co zbylo, byly tradiční "strany k pronajmutí", které se kvůli osobním výhodám spojí s jakoukoli vládnoucí stranou. A Dělnická strana si je "pronajala".

Cena, za kterou se tímto způsobem měla garantovat schopnost vlády, byla - to dnes víme - příliš vysoká. Přes důležité a zajímavé iniciativy se stala Lulova vláda svazkem protikladných, ba protichůdných, zájmů: na jedné straně pokračování neoliberální hospodářské politiky, na druhé straně první kroky strukturální změny; na jedné straně posílení agrobyznysu, na druhé straně pozemková reforma jako historický cíl. Skutečností je, že za tři léta Lulovy vlády se "revoluce sociálních priorit" nekonala.

Ještě horší je bilance prostředků, které byly použity k uskutečňování nikoli žádoucího, ale možného. Na úkor svého historického dědictví etiky v politice využívala Dělnická strana stále více konvenční a tradiční politiky brazilských elit. Jeden skandál za druhým kompromitoval Lulovu vládu. Zdánlivě svatá opozice se morálně nad Lulou povyšuje a obžalovává jej z používání jedu, který sama po desetiletí používala. Lulova vláda a Dělnická strana se nacházejí v hluboké krizi. Přesto se Lula jako prezident nezměnil, nepodléhá korupci ani není zrádcem. Přece ale on i Dělnická strana platí absurdní cenu za své vlastní rozhodnutí vyhrát za každou cenu volby. To byla zcela jasně strategická chyba. Volební vítězství samo ještě nepřinese Brazílii nějaké strukturální změny. Ty podmiňují zlom vzhledem k nerovnováze zájmů ve společnosti. Síla politické strany je tu příliš málo. K tomu je třeba daleko více mobilizace občanské společnosti a překonání stagnace sociálních hnutí.

Ve franštině "je suis" znamená jak "jsem" tak i "následuji". Má identita se formuje a upevňuje na cestě, kterou volím a je určena podle cíle, který sleduji. Dělnická strana ztratila se zřetele cíl jiné Brazílie a proto dává v sázku svou vlastní identitu. Slova Frei Betta jasně charakterizují situaci Dělnické strany: "Dělnická strana prožívá hamletovské dilema: být či nebýt. Být stranou, která chce vyhrát volby nebo být nástrojem při budování historického projektu jiné Brazílie." Vlády přicházejí a odcházejí, ale občanská společnost a sociální hnutí zůstávají. Pracují dále na "historickém procesu", který vyzvedl Lulu do úřadu prezidenta. Tento "historický proces" potřebuje dnes rozsáhlý dialog v celé zemi, z něhož musí vzejít nová Brazílie: Brazílie budovaná zdola nahoru, zevnitř navenek; vývoj, který umožní sociální spravedlnost a zajistí rovnováhu s přírodou; hospodářství, které poskytne práci a příjem pro všechny a zmenší zvrácenou nerovnost; politiku, která staví na etice a participaci a stává se místem kolektivních zájmů lidu. Tak není Lula ani začátkem ani koncem "historického procesu". Aby ale Lula a Dělnická strana mohli na tomto"historickém procesu" znovu spolupracovat, musí rozhodně znovu nalézt cestu ke svému vlastnímu největšímu kapitálu - k sociálním hnutím.

Autor je spoluředitelem Centra práv dětí v Interlagos - Sao Paulo, Brazílie a koordinátor brazilského programu E-CHANGER.

Vyšlo ve švýcarském měsíčníku Neue Wege, 12/2005 z prosinnce 2005