Podobně je to i s naším současným vztahem k přírodě. Byl vybudován v minulosti, v době nomádů a nepočítal s dnešní aglomerací, vědeckým poznáním a technickým rozvojem. Kočovnému a obchodnickému způsobu života odpovídala i světonázorová ideologie (náboženství) oné doby. Doba se změnila, avšak náš vztah k přírodě i naše náboženství zůstalo hluboko pod prahem našeho vědomí. Odtud vystřelují reflexní střely našich názorů na životní prostředí, které případně zakrýváme odkazy na vědecké důkazy, které se nám hodí k podpoře našich účelových stanovisek a zájmů.

Chceme-li zhodnotit náš vztah k životnímu prostředí, musíme se podívat na základy naší civilizace. Nemůžeme řešit současné ekologické problémy, aniž bychom vzali v potaz náš prehistorický vztah k přírodě, který je jejich příčinou a který je zabudován ve spodních vrstvách našeho podvědomí.

Tento prehistorický vztah k přírodě, který přežívá v našem podvědomí, je jednoznačně nepřátelský. Jestliže někdo nechce nepřátelskost tohoto vztahu uznat na základě historické tradice naší židokřesťanské ideologie, musí jej uznat na základě výsledků, kterých dosáhla naše západní civilizace v ohledu devastace planety a její dezertifikace (přeměny na poušť), alespoň za posledních necelých dvě let průmyslové éry.

Náš poměr k přírodě tedy vyplývá z našeho ideologického postoje, který je součástí našeho duchovního ovzduší a naší genetické výbavy. Již dávno se svůj postoj neuvědomujeme a je pro nás konstantní samozřejmostí. Podobně jako již vůbec nevnímáme otáčení zeměkoule, na které stojíme. Pokud by někdo prohlásil, že si uvědomuje otáčení Země, bude prohlášen za blázna. Podle vědeckých zjištění si však zvířata, rostliny a dokonce i naše buňky a jejich nitrobuněčná výbava, otáčení země uvědomují a citlivě na něj reagují. Ostatně, již jenom například obyčejná změna časového pásma při cestě letadlem, nám způsobuje zdravotní potíže, které rozum může ignorovat, ale člověk je reálně cítí.

Původní ústavou naší západní civilizace je bezesporu Bible, která snad nejlépe vysvětluje náš nepřátelský poměr k životnímu prostředí. Snad ani není v naší knihovně žádná jiná hrůzostrašná kniha, která by byla zatížena takovým nepochopením, utrpením, násilím a proudy krve, jako je naše Písmo svaté. Bible se skládá Starého a Nového zákona či Starého a Nového Testamentu, jak se obě její části někdy nazývají. Zákon je ustanovení, které předepisuje pravidla do budoucnosti. Testament je však závěť, která vypořádává pozemské náležitosti zemřelého. A v případě Bible je vlastně testament závětí umírajícího světa. Konec světa je přece hlavním leitmotivem Bible?

Sledujeme-li vývoj naší civilizace, musíme si dát za pravdu, že se pečlivě drží své ústavy, svého předepsaného Písma Svatého. Je však otázkou, jestli tato ústava byla námi správně pochopena. Kvůli výkladům Bible bylo již dost válek a krveprolití. A mandát na její výklad se často prosazoval mečem.

Základem nepřátelského pohledu na životní prostředí je pohled na přírodu jako na něco druhého (dualizmus). Připomeňme si, že v našem povědomí nepatří mezi "něco druhého" nebo "někoho druhého", jen životní prostředí ve smyslu zvířat, rostlin, hmyzu, krajiny atd., ale především i osoba jiného člověka. Základem dualizmu je sobectví, které identifikuje své životní prostředí, jako něco jiného do sebe samotného, jako od subjektu požívání, kterým je naše vědomí ("já").

Věda pokročila nebývale ve svém výzkumu a zjevuje nám jednotu všeho světa a vesmíru. Jenomže její poznatky jsou čistě zevní a rozumové. Jsou získané na základě zjišťování faktů metodou pozorování "něčeho druhého". V praxi rozumové poznání jednoty světa samozřejmě ihned selhává nebo se dokonce i obrací ve svůj v pravý opak -- ve dvojnost a nepřátelství. Již ve svém principu je totiž postaveno na metodice zevního výzkumu, která má duální charakter, neboť přepokládá zkoumajícího vědce, který se pokládá za odlišného od výzkumu předmětu, který zkoumá. Vědec je subjektem, který zkoumá objekt. V psychologii, která více ztrácí odstup technických věd, může být tímto objektem samotný subjekt.

Rozumové poznání působí necitlivě. Asi tak, jako kdybychom se bavili o něčem, co je v druhé místnosti a co nevidíme a přitom necítíme bolest, když do toho řežeme skalpelem nebo sekáme sekyrou. Jak bychom tedy mohli potom řešit problémy ekologie, když hluboko v našich kostech je zažrané takovéto pojetí reality? Příroda je pro nás, kteří výlučně pobýváme svým vědomím ve sféře rozumu, něco od nás odlišného, co nás bezprostředně samotné nebolí. A když to začne bolet, je již pozdě. Časoprostorové zpoždění mezi příčinou a následkem se díky odpoutání našeho vědomí od přírody (vlastního těla) tak prodloužilo, že jeho kontinuitu a souvislost rozpětím našeho vnímání nechápeme. Musíme si potom vymyslet faktor, který třeba nazýváme bohem, či náhodou, který působí nevypočitatelně v našem vypočítavém systému a přisuzujeme mu proto jeho vlastní nevypočitatelnou vůli.

Zkázou životního prostředí je vlastně naše závislost na zevním prostředí, která souvisí s materialistickým názorem, že na zevní přírodě je zcela závislé naše vědomí i všechny naše biologické funkce. Středověký církevní názor vyzdvihoval zevní duchovní prostředí, které považoval za boha, nebo jej tak svým nevolníkům účelově sugeroval. Novověký materializmus (kapitalizmus a komunizmus) vyzdvihuje zevní materiální prostředí, které považuje za příčinnou realitu (tedy rovněž za boha), nebo ji tak účelově sugeruje občanům,. Přitom jsou oba názory veskrze vědecky překonané, materialistické, tmářské, účelové a pobožnůstkářské.

Věda již dlouho dobře zná (např. od dob Alberta Einsteina), že hmota je energií (napětím). Tomuto napětí tvoří podklad (pole projevu), prázdný prostor, který je nadán jak nulovým, tak kladným či záporným potenciálem. Při studiu struktury vesmíru a hmoty dochází k poznání, že kmitavý základ všech jevů je na subatomární úrovni pro všechny jevy ve vesmíru společný.

Když nic jiného, tak podle současné vědy máme všichni alespoň společný začátek našeho vesmíru i sebe, kterým má být Velký třesk. Tento je naším pravým (prvním) bohem ("já") nás všech. Levým (druhým) bohem "já" je pak Velký kolaps, o kterém novodobá věda uvažuje jako o konci našeho vesmíru. Máme toho tedy všichni spolu hodně společného.

V protikladu k tomuto poznání se však skoro ve všech školách učí diferencující kategorizaci a nomenklatuře všech jevů. Naše zevní vzdělání je čistě pojmové a je založeno na zjišťování jevové rozdílnosti a popisné názvoslovné odlišnosti.

Řešíme, neřešíme, chceme řešit nebo nechceme řešit ekologické problémy, které stále rok od roku narůstají, ale neřešíme náš vztah k přírodě, k našemu životnímu prostředí, který tyto problémy příčinně určuje. Náš vnitřní vztah k přírodě je tedy prvotním problémem a zevní problémy ekologické jsou druhotné. Nemůžeme zdárně řešit druhé, když nevyřešíme první.

Zabýváme se našimi ekologickými problémy a vztahy k přírodě, ale již vůbec se nezabýváme vztahem přírody a životního prostředí k nám. Jakpak by se asi na nás dívala příroda? Jsme tak samolibí, že přírodě někdy podsouváme nás vlastní pohled, jako zájem nějaké milující matky?

Považujeme stanovisko přírody k nám za nepřátelské nebo přátelské, podle toho, jak se nám to hodí. Pokud pracujeme, obvykle ničíme přírodu nebo spolupůsobíme při ničení přírody. V této chvíli, když se někdy chováme k přírodě bezohledně, považujeme přírodu za nepřátelskou. Jestliže někdy jedeme na vytouženou dovolenou, náhle se cítíme v přírodě krásně a považujeme ji za přátelskou.

Největším zástupcem přírody je naše tělo. Jestliže se podíváme, jak zacházíme s naším vlastním tělem, které je naším prvotním stykem s přírodou, snadno zjistíme, jak zacházíme s tělem přírody, které jako životní prostředí považujeme (se samozřejmostí sobě vlastní) za druhotné. Považujeme-li na podprahové úrovni své vlastní prvotní tělo za cizí předmět, jaký odmítavý a hrubý vztah budeme asi mít k druhotnému tělu, kterým je příroda a naše životní prostředí?

Prostým důkazem tohoto tvrzení může být jakákoliv reakce při čtení tohoto článku. Jakmile se v textu objeví nějaké vyjádření, které se čtenáři nelíbí, obvykle se u něj startuje aversní reakce a argumentace, aniž by si obvykle uvědomil, že se realizuje na předpokladu binární reality čtenáře a autora textu. Již jenom prostý fakt, že u obou jedinců se jedná o příslušníky jednoho biologického druhu (homo sapiens sapiens), by měl být dostatečný k zaujmutí střízlivého a smířlivého postoje a nikoliv k selektivním výběru konkurencí.

Ochrana životního prostředí nemusí být ihned založená na intimní interakci na úrovni příslušných vrstev vědomí, ale může využívat velmi prostých prostředků, které nevyžadují, žádné milionové výdaje na čističky, rekultivaci krajiny, a řady jiných opatření.

Například vzduch: Jak bychom chtěli chránit čistotu ovzduší, když si dýchání vzduchu neuvědomujeme, když kouříme a zamořujeme vzduch? Pokud bychom si dýchání uvědomovali, zjistili bychom, že žijeme ve smogu a chtěli bychom s tím udělat něco pozitivně ekologického. Takto si dýchání a vzduch neuvědomujeme a je nám jeho kvalita srdečně ukradená. Dokud nás třeba nepostihnou plicní nemoci.

Nebo voda: Kdo nepije vodu a neplave ve vodě, jistě nebude mít žádné problémy s čistotou vody a špinavá nebo balená voda mu vůbec nevadí.

A Země: Jakpak by nám nebyla země ukradená, když se po ní tělesně nepřepravujeme, nechodíme, neběháme, ale vozíme se po ní např. v klimatizovaných autech?

Věda tvrdí, že nejméně 90% naší existence je skryto v našem podvědomí. Celá jeho struktura pracuje na tom, aby se naše zevní vědomí udrželo ve sféře denního (slunečního) světla. Stačí málo, pouhé otočení jedné strany Země od Slunce, přijde pro nás noc a našemu dennímu vědomí nastávají značné problémy, aby se udrželo ve bezbolestném stavu, který nazýváme normálním. Z tohoto stavu však reflexně útočíme na strukturu toho, co nazýváme podvědomím - na to, co nazýváme životním prostředím. Chceme si maximálně užít tzv. štěstí. Do té doby, než se pro nás odvrátí Země od Slunce pro tento život napořád.

Podstatou zaujatosti egoizmu je víceméně podvědomý předpoklad, že to, co je druhé, je pro nás mrtvé a to, co je pro nás první (prvořadé), což jsme my sami (naše osoba), je živé. Odtud, z tohoto determinovaného psychologického místa nebo stavu, vychází další kaskáda našich mechanických akcí a reakcí, které se v životním prostředí projevují devastací přírody, vyvražďováním rostlin, zvířat a lidí.

Mezi devastaci přírody počítáme samozřejmě i narušování anorganické přírody, kterou již vůbec považujeme za mrtvou.

Naše vlastní kosti jsou pro nás mrtvé. Též vnitřní orgány, které se chovají autonomně a lze je nahrazovat transplantací nebo přístroji. A přesto třeba kosti, které se nám jeví nemrtvější, vzniknuly živým procesem a jsou živé, složené z buněk. Naše tělo je vlastně pro nás také mrtvé. Po většinu svého životního času duševně bloudíme mimo přítomnost, v kaleidoskopu dat vložených do naší mysli, výčitek, obav, vzpomínek a myšlenek týkajících se minulosti, budoucnosti a především peněz.

Peníze zaujaly v našem vědomí místo, které patřilo přírodě. Obšancovaly všechny naše přirozené potřeby a zprostředkovávají naši interakci s přírodou. Jejich péče o nás lidi a o přírodu, je nanejvýše egoistická. Proti tomuto tvrzení se snad nenajde žádný oponent. Myslím, že ani v řadách těch, kteří tomuto totalitnímu, žárlivému, mstivému a nenávistnému bohu nejvíce slouží. Sami svým příkladem totiž nejlépe uvedené tvrzení potvrzují.

Mezi člověkem a přírodou dochází k výměně látek. Tato binární interakce však byla zrušena vsunutím proradného třetího subjektu, který s oběma stranami obchoduje. Jak jinak, než za účelem maximalizace svého zisku. Až se bude tento zisk blížit svému maximu, dojede k zhroucení celého systému. Bude to takový malý Velký kolaps našeho pidi-vesmírku, který jsme si upatlali z psaných zákonu, ušmudlaných paragrafů, krve a bláta ve skutečném velikém Univerzu.

Čím více se budeme této stále narůstající hrozbě bránit pomocí peněz, tím více se bude maximalizovat jejich zisk a tím více se bude blížit kolaps. Mezi člověka (vědomí) a přírodu (tělo) se vsunul mezičlánek, který z nich odebírá energii a snaží se oba chamtivě ovládnout. V našem západním ideologickém prostředí je příroda považována za matku a duch (vědomí) za otce. Ve východním duchovním prostředí je tato dvojice nazývána mileneckým párem (např. Šiva a Paravátí). Vztah mezi dvěma milenci je láska. Nezdá se vám, že v naší společnosti se tím vztahem stal obchod?