Sám Fukuyama své výchozí pojetí několikrát knižně revidoval. Těžiště naší "posthumánní budoucnosti" vidí v dodržování přirozených práv. Má za to, že problematiku spojenou s konfrontační variantou islámu není možno řešit vojenskými akcemi, nýbrž politickými prostředky, a to v rámci dlouhodobého trpělivého programu usilujícího "o srdce a mysl obyčejných muslimů na celém světě".

Huntingtonovo pojetí mělo předchůdce ve dvou autorech píšících v první třetině 20. století, v O. Spenglerovi a v A. J. Toynbeem. Spengler byl pesimistou, pokud jde o budoucnost civilizací. Psal o "úpadku Západu". Toynbee ve svém úctyhodném díle nakonec projevil naději ve spásonosné vyústění dějin lidstva. Počítal posléze s tím, že vývoj "západní kultury" nemusí vést k fatálním koncům. Přitom zvláštní pozornost věnoval náboženství jako závažnému civilizačnímu a potenciálně záchrannému faktoru.

V rámci Evropské unie nedávno vzplály ohnivé diskuse na téma, zda má základní --- jakoby "ústavní" --- text EU obsahovat výslovnou zmínku, že je Evropa dědicem a nositelem křesťanské tradice. Obecněji bychom měli ovšem hovořit o evroamerické civilizaci; a to bez ohledu na zjevné rozdíly v sociálně-kulturní a politické tradici a bez jinak žádoucího zřetele k tomu, že USA jsou zatím stále hegemonem současného světa.

S přihlédnutím k apriorně zaběhaným tradicím by měl "Západ" zůstat "křesťanským", specifické oblasti Asie a Afriky jsou po staletí muslimské. Do jisté --- nepřehlédnutelné --- míry nám uniká, že "na Západě" přibývá stoupenců islámu, a to nejen z případných přistěhovalců z muslimských zemí. Přitom se tak děje bez ohledu na případnou mediální a shůry politicky silně proklamovanou kritiku "muslimského extremismu". Přesto stále dochází ke konverzím k islámu také třeba mezi "bílými" Brity nebo Američany (ne-li též, byť nikoli masově, i mezi Čechy).

Co je přitom zajímavé? Mezi konvertity k islámu najdeme lidi spíše mladé (pod 30 let věku). Mladí lidé přirozeně tíhnou ke kritice ustálených společenských pořádků, v nichž žijí. Zvláště tehdy k tomu dochází, když přiměřeně ke svým představám o životě ve společnosti nezakotvili. Islám možná v nejednom případě hraje dnes obdobnou roli, jakou hrál ještě do konce šedesátých let 20. století --- "levicový" a navenek radikální --- komunismus. Samozřejmě bychom neměli přehlížet, že moderní společnost některými svými projevy vypadá cynicky, konzumně, korupčně, a globálně cizorodě, "neautenticky"; zkrátka bez žádoucích --- zřejmě "spirituálně" založených --- "hodnot". Muslimská víra má řadu rituálů, které již svou odlišností a naléhavou přítomností mohou lákat k seznámení. Nepřehlédnutelné jsou některé její zákazy; jako jsou abstinence od alkoholu nebo nepožívání vepřového masa. Půst zvaný ramadán je komplexně pojaté odříkání, vždy přes celý den až do večera, nejen od jídla a pití, ale i od rozmanitých dalších požitků, včetně sexu. Je to na celý měsíc nemalá výzva k zápasu se slastmi tělesnosti. Může přitahovat také výchozí "jednoduchost" muslimské víry. Stačí vyjádřit svou "podrobenost Bohu", a už jako kdyby člověk byl muslim. Dokonce mezi muslimy se udržuje tradice, že každý se vlastně už narodil jako muslim; jen by neměl odpadnout od víry Prorokovy. Islám v našich evroamerických končinách může také zároveň vypadat jako kýžené útočiště k další radikalizaci vlastního smýšlení; zvláště tehdy, cítí-li se člověk otráven svým životním prostředím. Extremismus není příznačný jen pro některé oblasti Orientu.Jako nebezpečné "hrátky" se státní mocí vykazuje znaky možného "adrenalinového sportu". Pak ovšem kdekoli. A také bez ohledu na sociální nebo náboženské zázemí...

Podle toho, kde k ní dochází, konverze má řadu lokálních podob. Obecně ale lze konstatovat, že vždycky tu svou roli sehrává jak pocit hladu po hodnotách, tak potřeba někam "autenticky" patřit, tak třeba i žízeň po nových prožitcích obohacujících "nitro" člověka a uspokojujících představu o "spiritualizaci" života. Nejednou tu doprovodně působí navíc pocit potřeby být vnímán jako plnoprávný subjekt. Což náboženské poselství v různých variantách tlumočí. --- Např. s jistým uvolněním některých aspektů veřejného života v Číně se tam stále víc šíří křesťanství. Pokud jde o katolicismus, ten žije dokonce navenek ve dvou podobách. Římskokatolická církev má jednu organizační síť kontrolovanou zvenčí státem, druhá její větev je praktikována spíše jako "tajná církev". Křesťanů je v miliardové Číně zatím snad jen 1 procento. Náboženská víra je v čínských poměrech čímsi latentně podezřelým. Není pod přijatelnou kontrolou komunistického státního aparátu. (Přitom je v současnosti v Číně povoleno šest nábožensky profilovaných směrů. Pochopitelně mezi ně patří konfucianismus, taoismus, buddhismus; také islám, a protestantská a římskokatolická verze křesťanství. Zhruba šedesát procent Číňanů je navenek atheisty.)

Už z těchto příkladů je vidět, že v naší současnosti probíhají rozmanité a zpravidla nečekané reakce na ustálenou tradici z dřívějška, jejichž nositeli jsou většinou mladí lidé, existenčně ne vždy uspokojivě zapojení do společnosti, v níž žijí. Radikalismus nejednou začíná poměrně nenápadně; tím že nějak sebou neuspokojený člověk hledá strukturu, v jejímž rámci by upevnil své sebevědomí. Fascinuje být součástí množství, které se cítí osloveno "poselstvím". Případné střety radikálů se státní mocí jsou součástí ritualizace a "naplnění smyslu" vlastního počínání. I tehdy, když je náboženská víra naprosto neagresivní, pokud jí hrozí útlak zvenčí, pud sebezáchovy její stoupence nutí málem ke spikleneckým metodám a k ostentativní izolaci vůči vnějšímu světu. Což je také svého druhu "dobrodružství", byť nechtěné; ale také přitahující zájem možných dalších adeptů, kteří se chtějí vymanit z všední každodennosti. Zbraně ani jiný útlak tu adekvátní řešení nenavodí. Jen politickými nebo diplomatickými prostředky se konstatované sociální a psychické neduhy také nevyřeší. Vnímat onu zvláštní krizovost dneška jen jako střet "Západu" a "Východu" je schématické, zplošťující, a tudíž nepřiměřené. Kdo a jak se ujme usměrňování veřejného mínění v zájmu vzájemného soužití? Jak uchráníme ty civilizační hodnoty, jimž by konečně také racionalita promluvila do problematiky "udržitelného rozvoje", bez katastrof, které si nadrobujeme sami?

Mluvíme nejednou o víře v Boha. Přitom jen obtížně můžeme mít víru ve vlastní budoucnost. Že hrozí nezvratné změny zemskému klimatu, se ví už několik let. Zatím jsme se jako lidstvo vždycky z prorokovaných hrůz nějak vymotali? Co když tentokrát už to nemusí být pravda? Není i v tom jeden z možných podnětů aspoň k pokusu o osobní konverzi?...