Klade pak otázku "Kdo má v naší zemi zájem, aby proces MUDr. Uzunoglu nebyl zakončen, kdo stojí za desítkami různých nezákonností a podivností, které se splétají do jakéhosi nerozpletitelného klubka organizovaného zločinu a starých, komunisticko-estébáckých struktur?" Končí pak patetickým prohlášením : " Po uplynutí dvanácti let od zatčení MUDr. Uzunoglu se bezradně ptám svých spoluobčanů a jejich politiků: co dělat dál? Vyhlásit hladovku? Svolat mezinárodní tribunál ...předložit mu Uzunoglův případ a požádat, aby se k němu vyjádřil? Je to asi poslední, co zbývá, chci-li chodit po této zemi, kterou mám tak rád, se vzpřímenou hlavou a bez palčivého pocitu studu za to, co se v naší justici -- a to nejen v případě Uzunoglu -- děje." V podobném duchu oslovil prof.Janouch ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, jehož současně požádal o přijetí, aby s ním mohl osobně projednat způsob řešení kauzy Yekty Uzunoglu.

Zmíněná vystoupení prof. Janoucha jsou jen pokračováním řady předcházejících projevů jak jeho, tak dalších příznivců Yekty Uzunoglu, bubnujících na poplach kvůli domnělému pokračování bezpráví, kterého se na něm podle jejich názoru trvale dopouští česká justice. Písemné projevy tohoto druhu pocházejí z per osobností tak různorodých, jako jsou Petruška Šustrová, novinářka a bývalá náměstkyně ministra vnitra, Jan Šinágl, údajně nezávislý občanský aktivista, vyskytující se u všech veřejných událostí, které poskytují příležitost k vyvolání rozruchu, či senátor Jaromír Štětina, a možná další, jež jsem nezaznamenal. Ti všichni se účastní veřejných jednání v trestní věci Yekty Uzunoglu, kde se k nim připojují další významní sympatizanti: senátor Karel Schwarzenberg, místopředseda senátu Petr Pithart, bývalý ministr vnitra Jan Ruml, Libuše Šilhánová, bývalá mluvčí Charty 77, dnes členka předsednictva Českého helsinského výboru, disident Jan Dus, pozorovatelé Spolku Šalamoun a další.

Přítomnost tolika celebrit v soudní síni není obvyklá a soudce ji může právem vnímat jako jistou formu něžného nátlaku či nepřímé hrozby. Až do březnového veřejného jednání byl Yekta Uzunoglu pánem soudní síně a před VIP fórem dštil oheň a síru na české orgány činné v trestním řízení, které mu v minulosti způsobily těžké škody, a to jak materiální, tak morální. V březnu ale získal posilu v novém obhájci, který ho díky své zcela mimořádné agresivitě poněkud zatlačil do pozadí.

Neobvyklé obecenstvo vděčně naslouchá kritice orgánů činných v trestním řízení a jeho většině se dokonce líbí obstrukční jednání nového obhájce a zjevně jí nevadí urážky, jimiž častuje soudce.

Kladu si otázku, co všechny tyto lidi přivedlo k takto projevované podpoře Yekty Uzunoglu, a proč podporují právě jeho, když jiní jsou v horší situaci než on. Někteří z nich se podíleli na státní moci v době, kdy se mu skutečně vedlo špatně, ale žádný se k němu tehdy nehlásil, natož aby mu pomohl.

Proces Yekty Uzunoglu je skutečně zvláštní. Trvá již dvanáct let, z nichž dva a půl roku obžalovaný strávil ve vazbě, a v jeho průběhu možná docházelo k pochybením ze strany orgánů činných v trestním řízení, jež v některých případech mohou mít charakter trestné činnosti policistů a státních zástupců. Nicméně toto patrně není jediný důvod přitažlivosti řízení pro VIP obhájce lidských práv obžalovaného.

Podobných kostlivců ve skříni mají orgány činné v trestním řízení více a jejich oběti jsou v některých případech na tom hůře než Yekta Uzunoglu, protože v jejich věci byly vyneseny pravomocné rozsudky. Yekta Uzunoglu si může ve skutečnosti relativně blahopřát, protože česká justice po devíti letech marného usilování se vzdala úsilí o jeho usvědčení a trestní stíhání zastavila. V ojedinělosti případu tedy tajemství není.

Příčinou přitažlivosti mohou být osobní vlastnosti obžalovaného i jeho ženy Moniky. Oba jsou inteligentní a příjemní lidé, kteří si snadno získávají přátele a jsou milí až do chvíle, než se jejich společník odchýlí od jejich názorů. Pak reagují dosti bouřlivě. Yekta Uzunoglu před soudem zmínil, že mu kultura jeho národa nedovoluje, aby použil pro označení jednání jiné osoby slovo "lež". Stejná kultura mu ale dovoluje, aby kritika jeho způsobu vedení obhajoby častoval slovy "zkurvysyn" a "parchant" a aby proti němu zpustil hanobící kampaň na internetu.

Druhou otázkou, která mi není jasná, je cíl snažení tohoto zvláštního seskupení sympatizantů. Řízení proti Yektovi Uzunoglu se nyní nachází ve zcela nové fázi. V r.2003 bylo jeho trestní stíhání zastaveno soudním rozhodnutím. Yektovi Uzunoglu již nic nehrozilo a mohl mít klid. Je sympatické, že toto řešení nepřijal, odvolal se a dosáhl pokračování řízení, které chce dovést až k zprošťujícímu rozsudku.

Výlučně na základě jeho podnětu nyní řízení znova pokračuje. Veřejná jednání byla zahájena v r.2005 a až do března probíhala bez zvláštních problémů, nepovažujeme-li ovšem za problém hojnou navštívenost veřejností, občas se chovající v soudní síni jako na tržišti. V březnu si Yekta Uzunoglu přivedl nového obhájce, jenž se vyžívá v agresi vůči předsedovi senátu a vymýšlení obstrukčních zásahů. Uvedl se tím, že před koncem březnového jednání vyzval předsedu senátu, aby se vyloučil pro podjatost a pohrozil mu, že zařídí, aby již dále nesměl soudit. Celý senát se následně vyloučil z řízení. Proti jeho usnesení se překvapivě odvolal jak obhájce, jemuž bylo vyhověno, tak státní zástupce, a průtahy byly na světě, protože o jejich stížnostech musel rozhodnout stížnostní soud. Zdržování řízení pak pokračovalo při jednání ve dnech 24. a 25. srpna. Tehdy se stal zázrak: soudu se až dosud nedařilo vyslechnout klíčového svědka obžaloby Gönena, který nereagoval na předvolání a nedokázala ho předvést policie. Tento svědek se k překvapení přítomných dostavil, doprovázen dalším Kurdem. Řízení se mohlo pohnout dopředu, ale nestalo se tak: obhájce obstrukčními kroky mařil výslech svědka tak účinně, že se jej během obou jednacích dnů nepodařilo dokončit a nevyslechnuti museli odejít domů také další dva předvolaní svědci.

Kdybych měl odpovědět na Janouchovu otázku, kdo má zájem, aby řízení proti Yektovi Uzunoglu nebylo dokončeno, pak bych musel po vskutku neobvyklých zážitcích z posledních veřejných líčení říci, že je to zřejmě obhajoba, která brzdí dokazování před soudem. Prof. Janouch má pravdu, že proces Yekty Uzunoglu je ostudou českých orgánů činných v trestním řízení (spíše policie a státních zástupců než soudu), ale odpověď na jeho otázku, co dělat, aby došlo k nápravě, je jednoduchá a přímo protikladná tomu, co dělá a podporuje: nechat soudce soudit a neházet mu klacky pod nohy. Nikdo jiný než nezávislý soud není totiž oprávněn vypořádat se z obžalobou a stíhání Yekty Uzunoglu definitivně uzavřít rozsudkem. Obléhání ministra spravedlnosti poslouží možná ke "zviditelnění" sympatizantů, ale jinak je zbytečné, protože ministr nemá žádné páky, jimiž by mohl ovlivnit soudního jednání. Sympatizanti Yekty Uzunoglu jsou převážně disidenti, kteří si zřejmě nevšimli, že v české justici přece jen po pádu komunismu došlo k jakýmsi změnám. Byli zvyklí na to, že v dobách, kdy je pronásledovala komunistická justice, o rozsudcích v politicky citlivých případech se rozhodovalo předem na stranických sekretariátech nebo na ministerstvu, což se dnes rozhodně neděje. Má-li Yekta Uzunoglu skutečně zájem dočkat se co nejdříve rozsudku, nemá ani smysl vynucovat opakovaně změnu předsedy senátu či soudu, protože nový soud by musel znova nastudovat spis, jenž je obsáhlý. Došlo by k průtahům řízení v délce několika měsíců.

Požadavek na změnu soudce, popř. soudu, který prof.Janouch nepřímo obhajuje, je zřejmě jen obstrukčním opatřením, směřujícím k vyvolání dalších průtahů. Když soudce po prvé vyhověl, obhájce se odvolal: proč tedy žádá o vyloučení soudce znova a proč je prosazuje další stížností k vyšší instanci? Pro výměnu soudce nejsou ostatně ani věcné důvody. Prof. Janouch je patrně skvělý jaderný fyzik, ale při této exkurzi do sféry justice se nechal zneužít k šíření nesmyslných výtek soudci, jejichž neoprávněnost nedokáže sám odhalit. Soudce Vítězslav Rašík vede řízení naprosto korektně a dává obhajobě tolik prostoru pro uplatnění důkazů a svých stanovisek, kolik si jen může přát. Vede velmi pečlivě, až nadbytečně, protokolaci, aby nedošlo k pozdějším dohadům o přesnosti přepisu zvukového záznamu. Umožňuje obžalovanému, aby vyjádřil stanovisko k výpovědi svědka hned po výslechu, aby měl výhrady v dobré paměti. Jedinou jeho chybou je přílišná zdvořilost, která mu brání opakovaným pokutováním přimět obhájce k slušnému chování: protože ho nesmí vykázat ze soudní síně, nemá proti němu jinou okamžitě použitelnou zbraň. Z věcných výtek, jež prof. Janouch uvádí, mám sám pochybnost o pokusu soudce Rašíka předat řízení do Turecka, ale jeho pravé důvody jsem nezjistil. Nevím, jakou roli v zabránění realizace jeho záměru sehrály Janouchem zmiňované nevládní organizace, ale mám v rukou zamítavé rozhodnutí ministerstva. Odmítám výtku nepřeložení spisu do kurdštiny. Překlad obžaloby a protokolů z jednání se provádí, když obžalovaní neznají jazyk a žádají o to. Yekta Uzunoglu ovládá dokonale češtinu, nesetkal jsem se u soudu s dalšími obžalovanými a zejména jsem nikdy neslyšel požadavek obhajoby na pořízení překladu. Nespravedlivá je i výtka o vydání zatykače na pět let mrtvého obviněného. Soudce nesměl dát přednost informacím od obviněných před zprávou Interpolu, který obviněného za mrtvého nepovažoval. Stejně tak nelze vyčítat soudci, že vůbec přijal kauzu, neboť systém přidělování případů vylučuje, aby si mohl vybírat, do čeho se mu chce.

Na rozdíl od prof. Janoucha se neobávám neukončení procesu proti Yektovi Uzunoglu, pokud je neznemožní on sám pokračováním v obstrukční taktice obhajoby. A zatím očekávám zprošťující rozsudek, což je ovšem předčasné, neboť dokazování není zatím dokončeno. Bude-li mít soud klid pro práci, věc se brzy vyjasní.