Koho volit

Co neposlouchat

Podobně jako řadě občanů je mi denně sledovat usilování našich známějších či méně známých politiků o přízeň voličů. Sleduji jejich předvolební diskuse, luštím jejich předvolební prohlášení v televizi, procházím či projíždím kolem jejich billboardů a - abych řekl pravdu: nic moc.

Podobně jako řadě občanů je mi denně dopřáno sledovat výkony žurnalistů, ba co dím, publicistů. Publicista je povětšinou žurnalista, který má problém s napsáním zprávy, a tak píše jen, co si o zprávách myslí. To v lepším případě. V tom horším píše, co si myslí a zprávy k utváření svého "názoru" nepotřebuje. Abych řekl pravdu: nic moc.

Sleduji jejich bezuzdné plkání, luštím proto jejich prohlášení z éteru či mezi řádky novinové velikosti a nevím, jestli oba - publicista i já, žijeme na jedné a téže planetě, v tomtéž státě, v tomtéž městě, v téže instituci a ve stejné době.

K těm billboardům (mimochodem, tuhle jsem v televizi viděl, ale hlavně slyšel jednu paní, snad političku, jak to slovo vyslovuje pěkně po našem, tedy foneticky "bilbo-ard"), tedy k těm billboardům mě napadlo tohle: Co si asi o těch výtvorech může myslet občan, který je zhruba od minulých voleb (i když ten pocit je jistě setrvalejšího rázu) konfrontován s naprosto odlišnou realitou, než jakou mu politici na obrázcích nabízejí nebo rovnou slibují.

"Tuhle" jsem "viděl, ale hlavně slyšel" jednoho publicistu, který se konečně po letech podíval na televizi. Ale nevěděl, kdo je moderátorka a kdo politička, a také mu to bylo jedno. "Snad političky" neznám. Internet umožňuje mediálnímu kritikovi vidět i slyšet. Je to ale divné. Když se dívám na televizi já, Lucii Borhyovou bych si s Táňou Fischerovou splést nedokázal... Neznalost výslovnosti cizích slov by mne z klidu nevyvedla. U novinářů znám horší prohřešek - neznalost tvrdého y a měkkého i. K opinion onoho publicisty mne bohužel nic tak inteligentního, jako jeho, nenapadlo. Co si o politicích i novinářích může myslet občan, který je s podobnými "myšlenkami" konfrontován denně a jen a pouze tyto "myšlenky" mu zprostředkovávají pohled na svět a správu věcí veřejných?

V nejlepším případě nic. Přepne na jinou stanici, protože zde mu "nic neslibují". A pak vypne rádio i televizi, protože všude vysílají titíž "publicisté" totéž.

Tak třeba komunisté mají jeden takový plakát, nad kterým nevím, zda se smát, nebo skutečně plakat. Stojí na něm otázka: Platit za zdraví? A komunisté na to hned pod tou otázkou odpovídají: Vidíme to jinak!

Když jsem kdysi pracoval ve vydavatelství Economia, přijali jsme zde firemní slogan: Hospodářské noviny - pro ty, kteří chtějí vědět víc. V Economii už několik let nepracuji. A někteří z těch, kteří tento slogan naplňovali obsahem, také ne. Britské listy mají ale dnes podobný: Deník pro ty, kteří myslí - sami. Vím už, co bude dělat Martin  Schulz, chvíli se bude ještě smát, a potom bude už jen plakat. Protože solidaritu ve zdravotnictví nepotřebuje pouze ten, kdo je ještě bezstarostně mladý, bohatý a zdravý.

No, to bych řekl, že to asi vidí jinak, jen si nedovedu (ani jako nevolič komunistů) představit, zda to myslí dobře nebo špatně. Zda jde o setrvalou (a v lidech možná záměrně pěstovanou) lež o státní bezplatné péči či zda snad nemají na mysli nějaké (jak to slušně říct?) "radikálnější" řešení.

Já to také "vidím jinak". Komunistický billboard hovoří o solidaritě zdravých s nemocnými a bohatých s chudými. Hovoří o solidární platbě, která by měla z peněz zdravých a bohatých (mnohdy i mladých) platit "zdraví". Aby lékař léčil podle Hippokratovy přísahy - aniž by musel na svou službu lidem doplácet ze svého či přemýšlet, zda si nemá na svůj univerzitní slib vyprosit u VZP výjimku z pravidla lékařské etiky, určeného "prvním lékařem historie".

Martin Schulz je také placen solidárním způsobem - koncesionáři Českého rozhlasu. Stejně, jako "zdravotnictví zadarmo". Kdyby si měli posluchači jeho výplody kupovat, nejspíš by umřel hlady. Nebo by musel změnit názor.

Billboardy jiných stran na tom nejsou o mnoho lépe. Ve snaze jejich reklamních agentur vypálit lidem do mozku nějaké krátké, zato však dobře znějící heslo, se na nich povětšinou objevují shluky téměř nic neříkajících slov. Občanští demokraté říkají na plakátě s obrázkem předního politika: Společně pro naše děti.

Občanští demokraté přejali heslo "předsametových" komunistů. Za vašeho života budete trpět nedostatkem - i hajzlpapíru - ale už vaše děti se budou mít lépe. Budujete socialismus, život věčný. Husákovi komunisté to zase odkoukali od církve svaté, katolické. Ta má život na nebi v popisu práce. Přináší spásu už dva tisíce let. V ODS tu spásu pouze podmínili slovem "společně", protože - nedej Bůh, aby se měli občané - na nebi - lépe i bez nich. Třebas s lidovci.

Procházím kolem a ptám se sám sebe: Co jako pro naše děti společně? Ve škole nám přece vždycky říkali, že máme mluvit v celých větách a tahle mi zrovna jako celá nepřipadá. Podobně jako u toho komunistického billboardu si tam mohu domyslet až příliš mnoho různých možností, co se dá "společně pro naše děti" udělat.

Nevím, jak komentátora ČRo 6, ale mne už v osmé třídě učila "souška" učitelka o zamlčeném podmětu, což je většinou podstatné jméno. Fakt je ten, že ODS zamlčela i sloveso, takto zvané přísudek. Udělat se proto v souladu s "jejich sliby" dá cokoliv. A udělat to může kdokoliv.

Nicméně - jak "to" vidí komunisté, říkají ve svém programu. Jak "to" vidí ODS, říká ve svém programu též.

Navíc z těch obrázků na lid shlížejí v mnoha případech politici parlamentních stran, kteří v uplynulých letech nedokázali zákonně udělat nic proti všemocné hydře korupce (i té jejich vlastní), nedokázali se zbavit doživotní imunity, nedokázali koncepčně vyřešit otázky penzijní reformy, zdravotnictví, stavu silnic, a tak dále až po vyřešení nevztahu mezi politikou a životem všude v "podparlamentí".

Komentátor si svým bezobsažným negativismem podřízl větev sám. ODS, ČSSD i další strany už své protagonisty, podezřelé z korupce, bez lítosti likvidují. Jediní z parlamentních stran, kteří doposud neměli s korupcí problém, byli komunisté. Kdo umí, ten umí..., chce se říci. Ale tuto sentenci určitě neměl Martin  Schulz na jazyku.

S imunitou doposud souhlasili všichni, kteří nechtěli nechat politiky (a tím i sami sebe, neb parlament je jediný orgán, který si určuje provozní pravidla sám) vystavit rizikům "zdivočelé" spravedlnosti. Takový souce Berka (skoro doživotní "soudce") by se milerád některým politikům odvděčil za kritická slova, vyřčená z řečniště. Takoví příslušníci policejních jednotek, obvinění z korupce, by rádi chodili kontrolovat Sněmovní ulici, jestli poslanci špatně neparkují... Populismus odporu proti "šlechtickým výsadám" stejně jako závist nad velkými platy poslanců je sice spolehlivým rozeštvávačem společnosti, ale pokud už není ČRo 6 "štvavá vysílačka RFE", má takto působit? Tvrdím, že ne. Vysílání veřejné služby je povinno respektovat platné zákony, i kdyby si o nich myslel komentátor cokoliv. Novináři o politice informují, novináři politiku netvoří ani nemění.

Nikdo prozatím nedokázal, že by drakonické omezení penzijní solidarity bylo nutné. Diskuse nad takto závažným a nevratným krokem musí být tak dlouhá, aby se dospělo ke stoprocentnímu konsensu. Protože v opačném případě by se případný neúspěch "reformy" velmi neblaze a dlouhodobě podepsal na polické vyváženosti. To si uvědomují všichni zodpovědní politici, a proto nespěchají. Zdravotnictví a stav silnic vyřeší pouze a jedině nikoliv privatizace okresek či nemocnic, ale zvýšení množství peněz z vybraných daní, které se nepoužijí na nákup stíhaček či obrněných transportérů, ale na opravu a znovuvýstavbu sítě silnic i sítě solidární zdravotní péče.

Kdyby chtěl být Martin Schulz odpovědným publicistou v médiu veřejné služby, musel by - dle kodexu, přikazujícího mu slovem "musí" "kritickou reflexi reality, zjišťovat pravé příčiny jevů a popsat rozsah následků." Ale Martin Schulz tyto ambice zřejmě nemá.

Otevřené diskuse mezi politiky v médiích se mnoha případech mění spíše v osobní klání, z nichž má v každé jednotlivé debatě vzejít nějaký vítěz. Jde tam hlavně o to dobře vypadat, nenechat se vyvést z konceptu a hlavně - neříct nic tak závažného, aby to protivníci okamžitě nemohli nějak mediálně využít. Mimochodem - a nechci tím mířit na nějakou konkrétní postavu z naší politické scény, ale novější teorie o tom, jak rozpoznat lháře, mluví právě o tom, že ti, kteří se snaží vypadat co nejupřímněji, hledí sokovi pevně a stoprocentně do očí a pečlivě volí svá gesta, bývají často těmi nejprofesionálnějšími podvodníky. Opakuji, že to říkám jen tak pro orientaci. Nicméně - například občasný švenk kamerou pod stůl na práci nohou by možná o upřímnosti předvolebních slibů či o vztahu k diskusnímu protivníkovi napověděl více.

Nevím, kam se svým hostům před mikrofonem v ČRo 6 dívají pod stolem redaktoři této stanice, ale dovoluji si tvrdit, že demagogické paušální zobecnění, vzbuzující podezíravost, odpor a nenávist k takto definované skupině obyvatel, je v přímém rozporu s posláním média veřejné služby.

Chci tím vším naznačit, že dosavadní průběh volební kampaně je hodně nemastný i neslaný. Všeobecná hesla o zdraví, o rodině, o bezpečnosti, o boji proti korupci, a podobně - to jsou témata snad všech politických subjektů. Z předvolebního boje let minulých se navíc vytratila jakási "evropská" nota. V Evropské unii jsme - a tím to pro naše politiky zhaslo? Už to není domácím tématem?

Martin Schulz dokáže komukoliv "osolit a omastit" cokoliv. Evropa opravdu není v českých parlamentních volbách nosným tématem. Občané vidí daleko více problémů za svými okny než za hranicemi. V Evropě jsme. A prozatím to nepociťujeme jako újmu. Nepociťujeme to nijak. "Něco" jsme vyměnili za něco jiného.

Schulzův komentář z 7. 3. 2005, který sprostě nadával tehdejšímu premiérovi a vybízel ho k emigraci, pokud má jiný názor na obvinění proti němu a navíc se mu nelíbí móresy komentátorů, už však překročil meze snesitelnosti i tolerance Rady vůči tato pokleslé kvalitě publicistiky v Českém rozhlasu 6. Ten pořad se jmenoval Názory a argumenty . Argumentů pro sprostotu autora v něm bylo pomálu. Šéfredaktor stanice po celou tu dobu nechápal, že s takovými komentátory a s takovouto kvalitou příspěvků se poslechovost ani respektovanost jím "řízené" stanice nezlepší. A že stanici už neřídí, ale u mikrofonů panuje anarchie. Případně u nich není nikdo.

Navíc - v médiích čtu, že policejní prezident zakázal příslušným tiskovým podřízeným, aby informovali novináře o šetřených kauzách, tedy i o těch, které se dotýkají politiků či témat, která by mohla být součástí předvolebního boje. Policejní prezident Husák toto rozhodnutí ovšem zdůvodnil tím, že by taková sdělení mohla ovlivnit probíhající šetření, popřípadě i tím, že informace jedné policejní složky o jedné kauze by mohla nepříznivě ovlivnit práci jiné policejní složky na jiných případech. To je konstrukce, hodná Hellerovy "Hlavy 22". Otázkou stále zůstává, kdy vlastně ta skutečná kampaň konečně začne? Kdy naši političtí rytíři zvednou svá zatím polospuštěná hledí a začnou skutečně bojovat? I když, ruku na srdce, nějak zvlášť čestný boj, jak už to známe z minulosti, to asi nebude.

Zdroj ZDE

O dva odstavce dříve zase tvrdí Schulz, že "osobní klání" politiků je škodlivé. Já si myslím, že osobní klání, manipulovaná v pravou chvíli uniklými informacemi z policejních vyšetřování a tajných služeb do médií, napomáhá sice vítězství fízlů v politickém dresu, ale nenapomáhá apolitickému vnímání policie jako služby, kde nemusejí padat hlavy po každých volbách. Jako služby, která ctí zákon i nezaujatost své práce. Jako služby, jejíž příslušníci mají politickou činnost zakázanou zákonem. Bývalý šéf jedné tajné služby je poradcem předsedy jedné politické strany, bývalý šéf druhé služby spolupracuje s druhou politickou stranou. Řada tajných své názory už ani netají. V tajných službách i v policii probíhá deset let trvající zákulisní politická válka, kterou odstartovala bamberská aféra.

Spravedlnost má být slepá, aby byla spravedlností a nikoliv nástrojem pomluv a skandalizace - i nevinných. A tentokrát to policejní prezident ví. Právě proto, aby byl "volební boj" čestný a hlavní roli v něm nehrály nelegální odposlechy, ale politické programy.