Vnímavější k této výseči zdravotnické tématiky se stane až v okamžiku, kdy i jeho chytne realita za límec a on sám začne, i když šedesátka je pořád daleko, vysedávat po ordinacích pravidelně. Pak se i na jeho obličeji objevuje častěji otrávená grimasa a v textech ironicky jedovatá slina, tak jako třeba teď u autora těchto řádků, jemuž zubní ordinace téměř splývají s nacistickými vyšetřovnami Petschkova paláce, protože jeho život už čtvrt století provází kvílení zubních vrtaček, cvakání kleští a mrazivý třpyt ostrých bodců a jehel.

Letitá zkušenost z asi dvacítkou stomatologických ordinací pak vede autora k jinému pohledu než je dnes čím dál víc akceptovaný názor o vhodnosti poplatků a rozlišení "standardu" a "nadstandardu" ve zdravotnictví, protože pacient pak prý nebude plýtvat a běhat do ordinace s každým škrábnutím. Nejsem si totiž jist, že je to zrovna pacient, kdo vrtá díry do státní kasy a přilepšuje si.

Zde je poněkud zobecněná zkušenost: Z oněch asi 20 zubařů byl jen málokterý úplný lempl, většina si dokázala vyhrát s jedním typem problému a na další nestačila, málokdo byl specialista na všechno, férově hrála asi polovina. Zbývající polovina si vypracovala fígle, jak si finančně přilepšovat na úkor státu i pacienta, a triky střídala podle toho, jak se zrovna měnil od Listopadu téměř permanentně překopávaný systém bodování a financování úkonů.

Jeden ze zubařů začal po takové změně vyžadovat po každém zákroku ještě druhou návštěvu na "leštění plomb", o čemž nikdy předtím nemluvil. Pro dalšího nebyl kvůli zdůvodnění nutnosti druhé návštěvy zubní kaz kazem, "objevil" ho až při druhém vyšetření. Třetí si mezi provedené zákroky nenápadně vpisoval i drobné úkony, které nikdy neprovedl. Čtvrtý si nechal zákrok proplatit od pacienta a ještě ho znovu vykázal pojišťovně. Skoro všichni přemlouvali pacienta k souhlasu s použitím "kvalitnějších", tedy nadstandardních materiálů -- za které ovšem zacáluje stovky nebo tisíce, protože "pojišťovna je bohužel nehradí" nebo chtěli provádět zákroky, které nejsou nutné atd.

Povídání o aktivním jedinci a občanské společnosti je jistě pěkné, v praxi však dva vedené spory znamenají velký výdej energie a času v řádu měsíců. Ten vyhraný přinese vrácení několika stokorun, ten prohraný pak semkne proti stěžovateli celou, se svými členy solidární stomatologickou komoru na území okresu a šejdířům sekajícím kolem sebe výhrůžkami a soudy se nestane nic, preferenční hlasy obyvatel malého města jednoho dokonce vynesou do zastupitelstva.

Detailnímu propočítávání cen amalgámu, voltarenu atd. se po večerech nezaobírám a řešení jistě složitých a provázaných problémů při financování zdravotní péče nemám. Když ale v parku honí vítr podzimní listí a já vidím osazenstvo laviček, mám v hlavě vzpomínku na Karla Kryla, jak se ve své známé písničce bál, že jednou taky bude důchodce.