Dalším zoufalým pokusem o odvrácení hrozby vězení je řízení o obnovu procesu, které proběhne u Městského soudu v Praze 2. března na základě návrhu, podaného již 1.6.2004. V této souvislosti bych se chtěl vyrovnat s mravními aspekty dokazování v neprospěch odsouzené. Medializace případu vyvolala veřejnou diskusi, v které se vedle Adélčiných soucitných stoupenců vynořili i nositelé záporných postojů. Záporné argumenty etické povahy jsou důležitou složkou odůvodnění všech rozsudků.

Nebudu zastírat, že odsouzená není jednoznačně kladná hrdinka. Je to veselé, bezstarostné stvoření, které někdy až příliš pojímá život jako nezávaznou hru, v které nejzábavnější hračkou je zrzavý mazlivý kocour Garfield a po něm mladí muži, jejichž intelektuální úroveň není tak důležitá jako dobře vyvinuté svalstvo. Přesto se mi zdá její prostý, přirozený, až lehkomyslný přístup k životu přijatelnější než etická zvrácenost některých hodnotících soudů justice.

Leitmotivem úvah jejích odsuzovačů, který třeba někdy i otevřeně nevysloven zaznívá ve všech rozsudcích, ale i v internetových diskusích, je názor, že mladá žena, která si vyjde do tmy s notně podroušeným mladíkem, si musí být vědoma toho, že cílem pozvání k vycházce asi nebude poklidné pozorování hvězdiček na obloze. Za lehkomyslnost pak musí nést odpovědnost. Několikaletý žalář je zřejmě přiměřeným trestem. Jako by bylo samozřejmé, že přijetím takového pozvání žena dává předem souhlas k libovolnému nakládání se svým tělem. Tak to ale přece není. Žena, která se podvolí namlouvání, má přece stále právo svobodně rozhodovat, jak daleko nechá milostnou hru zajít a nikdo nemá právo lámat její vůli násilím. Poškozený spontánně vypověděl, že ji přiměl ke změně polohy těla; neměl na to právo a i tím mohl vyvolat obavy z útoku.

Setkal jsem se i s rozhořčeným názorem, že Adéla vlastně svého společníka oklamala, když v něm společným odchodem do tmy vyvolala očekávání, jež pak nechtěla naplnit: jako by očekávání vrávorajícího opilce s 1,8 promile alkoholu v krvi zasluhovala respekt, a jako by mladá žena neměla právo nadřadit nad ně své vlastní představy, které nemusely zahrnovat soulož v křoví v průběhu prvního setkání.

V hlubokomyslných úvahách soudců a jejích ostatních kritiků hraje důležitou zápornou roli okolnost, že Adéla měla v kritickou chvíli u sebe nůž. Velká pozornost byla věnována spekulacím o důvodech, proč jej nosila, a zpochybňování jejího vysvětlení. Připusťme, že nůž měla skutečně u sebe pro případ ohrožení, ač sama to vysvětluje jinak. Nepřekvapilo by to: noční Praha je nebezpečné prostředí, Adéla je drobná žena a ze svého okolí zná příhody znásilněných dívek. Jenže podle zvrácených úvah soudců a dalších nenávistníků se držením chladné zbraně stala potenciálně podezřelou z vražedných sklonů. V této zemi máme několik desítek tisíc držitelů krátkých střelných zbraní, kteří při žádosti o vydání zbrojního pasu otevřeně uvádějí jako důvod přání držet zbraň ochranu svého bezpečí a někteří skutečně v sebeobraně zabili a nebyli kvůli tomu obtěžování soudem. Měřeni myšlením Adéliných soudců jsou všichni potenciální násilníci, ne-li přímo nebezpeční jedinci se sklony k vraždě. Snad by bylo rozumné všechny je poslat preventivně za mříže.

Nesmyslnost podezírání z násilnických sklonů odsouzené ostatně prokazuje životní praxe: nikdy před tím, ani nikdy potom se Adéla Rajdlová nedopustila ničeho, co by byť jen vzdáleně připomínalo násilí proti další osobě. A její neagresivnost konstatoval i znalec-psycholog.

Scestné je i hodnocení druhu zbraně, kterou použila, jako zákeřné a útočné a z toho vyplývající mravní odsudek jejího počínání. To je ovšem nesmysl. Zákeřná je taková zbraň, která se tváří, že zbraní není, např. dýka v rukojeti hole. A každá zbraň je útočná nebo obranná, podle okolností, za jakých je použita. Nikdo nevyvrátil jednoznačnými důkazy Adélino tvrzení, že se bránila útoku, popř. že chování svého společníka vyhodnotila jako útok; lze naopak tvrdit, že nůž použila jako zbraň obrannou.

Až zábavně zní moralizování nad ukvapeností jejího jednání i v případě , že by byla vystavena útoku. Provedení všech rozhodovacích úkonů, které podle soudců měla vykonat, než se rozhodla vytáhnout nůž, a pak při směrování ran, by bylo ovšem možné, ale toliko za předpokladu klidu na přemýšlení a dostatku času, asi tak půl hodiny. Takové podmínky ovšem Adéla neměla: vše se odehrávalo rychle, ve tmě, čelila muži, který nad ní měl značnou fyzickou převahu, byla rozčilená, bála se. To nejsou zrovna vhodné podmínky na klidné přemýšlení. Do stejného soudku patří i rozhořčení nad tím, že raněnému neposkytla první pomoc a utekla z místa činu. Je tak těžké pochopit, že se vyděšené děcko nestará, co se děje za jeho zády, když se zbavilo původce svého strachu? Ostatně nikdo nedokázal, že odsouzená věděla, co způsobila. Vždyť to nevěděl ani poškozený. Ten po jejím útěku došel na toaletu klubu s vědomím, že má krvácející ránu na krku. Na toaletě u zrcadla zjistil krvácející poranění na břiše. O třetí ráně, která zasáhla srdeční sval a mohla být smrtelná, se dověděl až v nemocnici, když se po operaci probral z narkózy. Proč měla Adéla vědět o jeho stavu více než on sám? Na to navazují představy, že se snad odsouzená chovala nemravně, když nešla za poškozeným do nemocnice, neomluvila se mu, nezajímala se o jeho zdravotní stav. Nositelé těchto názorů nedbají toho, že odsouzená právem viděla v poškozeném zdroj svých nepříjemností.

Adéle se také vyčítá, že měnila výpovědi, v čemž je spatřována nemravná účelovost. Proměnlivost výpovědí považovali soudci za doklad její nevěrohodnosti. Četl jsem protokoly ze všech jejích výpovědí v přípravném řízení i před soudem a měl jsem možnost položit dodatečné otázky, na které v trestním řízení nedošlo. Především jsem zjistil, že rozdíly mezi jednotlivými výpověďmi se týkají jen nevýznamných podrobností. Jsou svědectvím toho, že odsouzené se některé věci vybavovaly teprve postupně, v průběhu výslechů. Je docela přirozené, že zážitky z šokující události paměť potlačí a vydává je teprve postupně v průběhu rozpomínání. Výsledný obraz skutkového děje je ale naprosto věrohodný, i když se utváří postupně.

Podstatné je, že všechny výše uvedené etické úvahy jsou čistými spekulacemi, které neříkají nic určitého o tom, co se vlastně mezi oběma mladými lidmi přihodilo. Platí proto dále námitka proti rozhodnutím soudů v neprospěch odsouzené, že nedbaly zásady "in dubio pro reo" v součinnosti s presumpcí neviny.

Autor je aktivním spolupracovníkem spolku Šalamoun, který se případem "Adélky vražednice" dlouhodobě zabývá. Toto občanské sdružení požádalo 7. 6. 2004 presidenta republiky o milost pro odsouzenou a 13. 6. 2004 poslalo svá patnáctistránková podání nejvyšší státní zástupkyni a ministrovi spravedlnosti. Zdeněk Jemelík publikuje v řadě různých médiích články o případech, jechž se účastní aktivně jako jedna ze stran sporu on či jeho spolupracovníci. ZDEZDEZDE