Jako mnohé války i válka proti Iráku odporovala mezinárodnímu právu. Ale co je to mezinárodní právo - dnes a donedávna?

Tradičně je sice stále ještě zastávána zásada "rozděl a panuj", zpravidla zcestně označovaná jako "suverenita". Zcestně proto, že nejde o suverenitu svobodných občanů, jak je definována v moderních vyvinutých demokraciích, ale o suverenitu moci totalitních, diktátorských nebo autoritarivních režimů. Podle středověké zásady "rozděl a panuj" je zcela běžné, že si kterýkoliv "suverén" s chutí podrobuje a vraždí koho chce, pokud se tak děje v rámci jeho "suverenity"... Na příklad v Iráku - proč by si Sadam nebyl býval nemohl i nadále takhle řádit?

Dnes to už přestává být běžné. Mezinárodní právo se během minulého půlstoletí začalo vyvíjet pro mocnáře nepříjemným směrem - k nástroji pro zaručení lidských práv a demokracie (skutečné, ke které patří daleko víc než jednou za čas schválit nějaké ty nomenklaturní kádry, monarchy, nebo jejich slouhy).

Jakkoliv jsou tyto pojmy v některých krajích zmatečné, ať záměrně nebo z nevědomosti, mají obsah, kterého se fundamentalisté celého světa bojí, ať už jsou mocní nebo by se mocnými, mocnějšími rádi stali.

Navíc, mezinárodní právo přestává být bezzubé, historicky zcela nedávno vznikly a začínají pracovat mezinárodní trestné soudy, které mají za úkol postihnout zločiny páchané státní mocí nebo pod její ochranou. Jejich činnost by ale byla zcela bez významu, pokud by se nepodařilo v těch společnostech které byly zločiny postiženy a/nebo které je páchaly nastavit zrcadlo tomu, proč takové násilí bylo možné.

Ale zpět k příkladu Iráku, k tomu jak prosadit a prosazovat lidská práva a demokracii a proč.

V dnešní době málokdo už nemůže neprohlédnout levná hesla doktríny "bombami za demokracii". Něco takového možná ještě prošlo v dobách po druhé světové válce. Dnes ale to, že bomby jen zasévají další nenávist je poměrně banální poznání. Díky zájmu medií se tak dovíme, že i v Iráku vybombardovaný prostor ovládly kutilství bomb, bezprizornost fanatismu nasazovaného k prosazení toho či onoho klanu.

Kdo se ale ve vědomí vojenské převahy - financované na dluh, který ničí hospodářství federace a jejích států - snaží obelhávat svět tím, že by bomby neměly co dělat s urputnou snahou zajistit si ropná pole, by neměl být tak trestuhodně líný a zapomenout na to, že úspěšní podrobitelé se vždy věnovali budování zemí, které napřed zpravidla spálili. Na takový plán ale fanatickým fundamentalistům z Jihu tak nějak nezbylo.

Pokud se pohybujeme v tomto světě válčení jako ve světě reality, tak je zcela legitimní se ptát, proč by arabové nemohli mít atomovou bombu, když ji má Izrael? Že prý ji má Izrael na obranu, zatímco arabové by ji rádi k agresi? Oko za oko, zub za zub? Co bylo dříve - oko moje, zub můj?

Nebo ti co byli první by měli být nadřazení? Kdo tvrdí, že je proti rozšiřování atomových zbraní, ten by se přece musel zasazovat o pokračující odzbrojování a pokud by byl konsekventní i o hledání alternativ k atomové energii, matce všech atomových bomb. A ne hrozit atomovým útokem, jako zcela nedávno jeden nebo druhý vrcholný představitel - jeden z vrchních mulahů zvolený v paskvilu "demokratických" voleb v jednom z náboženských států, vzápětí na to jeden starší Evropan, volený "monarcha" jedné z bývalých mocností.

Štvaní davů? Mullahům vychází. A co voleným monarchům? Ale zahořklost lidí arabského světa je pochopitelná. Ale ne bezvýchodná. Vždyť i tyto podrobené národy této části světa by se mohly začít cvičit v odporu vůči panujícím poměrům. Vždyť i ony mají právo na občanské svobody, které jim - bez nich za ně - mulahové zavrhují jako ďáblovy. Zatím se ale podrobené davy nechají ovládat slepou vírou a jejími vykladači. Náboženství jako opium pro sebevražedné lidské bomby.

Nám se zdá neuvěřitelné, že se najde víc než dost mladých mužů, jejichž životní perspektivou je iluze pannen v nebi dychtivě čekajících na žalostné zbytky trhance jejich těl. Na druhou stranu je obzor zakalený dýmem bomb fanatiků ze zámoří, udržujích oheň zbytků náboženského fanatismu, který donedávna vládl i Evropě dokud se zmítala v dědictví středověku.

Tak se zatím se zdají být v nedohledu doby, kdy by si miliony utlačovaných v arabském světě mohly troufnout postavit se moci zakotvené v minulosti. Doby, kdy by už nepotřebovaly opium víry.

Pod záminkou karikatur, o které ale vůbec nejde, hoří vyslanectví a zfanatizované davy pálí švýcarské vlajky (nebo dánské, nebo jakékoliv, které jsou po ruce). Že by boj kultur? Ale ne, zde chybí jakákoliv kultura, základ osvícenství, základ odporu proti zneužití víry ve jménu moci. Zde chybí schopnost a možnost hledat něco jiného než poslušnost moci a jejím nástrojům, s útěchou slepé víry. Blahoslavení chudí duchem? Pro koho, komu tohle slouží?

K tomu dýmu a pokřiku patří i nedobrovolní komici. Kofi Annan vyzývá muslimy, aby odpustili dánským karikaturistům. Papež relativuje právo kritizovat náboženství a vyhlašuje doktrínu omezené suverenity karikaturistů. A dokonce Paul Spiegel - jinak docela pokrokový představitel německých Židů - volá ne sice po cenzuře, ale aspoň po autocenzuře. Snaží se snad zástupci různých produktů víry o vrácení dějin alespoň trochu do dob, kdy i v Evropě ona slepá víra hýbala davem a sloužila moci?

Lidská práva - ke kterým patří svoboda názoru a tisku - nevznikla díky náboženstvím, ale z boje proti nim. Boje proti víře jako nástroji absolutistické moci a z boje proti jejím představitelům.

Dnes nejde vůbec o to, bránit nějakou osvícenou křesťanskou kulturu proti nějaké zaostalé kultuře islámu, ale o stále ještě neukončený boj osvícenství proti nábožensky zabalenému fanatismu moci. A ten se dá bez námahy najít i v řečech mocných, jakým je například i George W. Bush... Ale zdaleka ne jenom tam.

Právě proto, že osvícenství, právě proto že jeho hodnoty - hodnoty Západu - byly vybojovány občany proti církvím, právě proto - jako svobodní občané - musíme i dnes hájit právo na ostrou a neúprosnou kritiku všech pánů říše samozvaných věr. Včetně papeže, předsedy německých Židů, iránského prezidenta a mnoha jiných.