Konstruujeme vědecké modely "skutečnosti" na různých intuitivních bázích a zajímá nás to, zda fungují, nikoli to, zda neodporují všem premisám, jež považujeme za pravdivé. Víc než dobrou ilustrací může být klasická termodynamika, která stojí na předpokladu (více o tom lze najít v přední učebnici W. J. Moora Fyzikální chemie), že každý děj, jejž popisuje, je tzv. rovnovážný čili idealizovaný, nereálný. Přesto její predikce jsou velmi úspěšné či ji lze aspoň převést na empirické rovnice, použitelné v technické praxi. Jde o jednu z forem paradoxu, pro celou fyziku platného, který nazývám fyzikální absurdita matematiky. Tak např. popisuji-li nějaké těleso jako kvádr, používám nástroj, jenž reálnému světu nemůže korespondovat (a to proto, že jeho stěna je "z vnější strany" nekonečně tenká). Chci-li ve fyzice počítat, musím si pragmaticky s ohledem na řešený problém zvolit míru přesnosti a zároveň vědět, že patrně žádná "skutečná" délka předmětů, velikost veličin atp. neexistuje, neboť by musela být udána na nekonečně mnoho desetinných míst. Matematika proto připomíná idealizované algoritmy, jež se protiví naší zkušenosti, ale pomocí kterých lze vytvořit výborné predikční modely. Je tedy nástrojem podobně jako hrábě -- ty v ničem nekorespondují s hrabaným listím (jsou ze železa a ze dřeva, mají průmyslový původ, zcela jiný tvar a účel...), a přece k hrabání slouží velmi dobře. Podobně lze chápat každou přírodovědnou teorii.

Jednou z nejvlivnějších heuristických vizí moderní přírodní vědy je vedle evoluční teorie také jí dosti příbuzný fyzikalismus, čili přesvědčení, že jakýkoli "příruční" jev lze vysvětlit pomocí fyzikálních teorií. Často bývá tento postoj označován jako redukcionistický a materialistický, jenže tato interpretace není zdaleka nutná: můžeme totiž stejně tak ve všem vidět "mrtvou" hmotu jako naopak ve všem vidět živý zárodek života, chápat hmotu trochu jako Teilhard de Chardin (i když podle mne nic podobné jeho mystice nebo nějakému "tao fyziky" do seriozní diskuse o přírodní vědě nepatří). A pojetí hmoty v jaderné fyzice či v chemii elektronového obalu je již dlouho velice barevné a "živé". Proč o tom hovořím? Chtěl bych položit jednu pro mne velmi vzrušující otázku, která v dnešní vědě, jež se honí za efekty či je příliš konformní se svými vlastními teoriemi (jako by byly víc než teorie), není příliš slyšet. Patrně na rozdíl od mnohých si myslím, že chybou našich teorií není tolik to, že nevytvářejí kompletní, dokonalý systém (není totiž tak důležité mít dokonalé hrábě, jako je důležité nevěřit, že ty současné by snad již nebylo lze zásadně vylepšit), ale to, že ignorují celé regiony příručního jsoucna -- tak třeba život. I. Prigogine (nositel Nobelovy ceny za chemii) ukázal, že klasická termodynamika je mylná a že termodynamiku, jež by umožňovala existenci života, je nutné postavit značně odlišně. To je rozhodně fascinující dobrodružství, vedoucí k podivuhodným otázkám.

Jako chemik, přestěhovaný do říše biověd, studuji molekulární biologii buňky se zatajeným dechem. Tolik důmyslných mechanismů, jež se všechny vyvinuly tak, aby umožnily buňce, celku, žít a přežít! Není to dokonalý stroj, sluha zkonstruovaný svým pánem -- zde miliardy molekul vytvářejí neuvěřitelně dokonalý systém a "pracují" k jeho sebezáchově a reprodukci. Ptám se: proč -- nebo lépe: jak se v hmotě, která nic nedělá pro to, aby se zachovala ve svém stavu (tzv. neživá hmota), objeví "zájem" na vytváření sofistikovaného systému sebezáchovy? Zatímco ve fyzice teleologická zdůvodnění neplatí, v biologii se teleologicky vysvětluje vše: molekuly jsou uzpůsobené tak, aby to klapalo... z potřeby buněčného života pochopíme, proč ta nebo ona reakce probíhá právě tak a ne jinak (probíhá-li fyziologicky). Ne že by buňka porušovala fyzikální zákony, naopak jich důmyslně využívá ve svůj prospěch. Sama evoluce stojí na tom, že organismy bojují o přežití, že tak dochází k selekci a vyvíjení nových znaků... ale proč hmota náhle zápolí s jinou hmotou o přežití, jak vznikla tato "touha žít"?

Organizovaný disipativní systém, čili udržující svou strukturu nikoli v důsledku jednoduchého zákona (jako např. krystaly) nebo důmyslu vnějšího "nitrosvětského" konstruktéra (jako např. automobily), ale díky čerpání energie z okolí, je nutně vyčleněn, "chápe" rozdíl mezi sebou a tím druhým, co mu dává energii, aby sám sebe organizoval a držel "při životě". Prigoginova termodynamika disipativních systémů nám umožňuje opustit představu hmoty jako "mrtvého" mechanismu a uvažovat nad tím, že v určitých, dobře definovaných, situacích se může začít chovat "jako život". Živá a neživá by pak mohly být dva komplementární stavy hmoty jako (jen per analogiam!) vlna a částice: stejně jako daná situace (zcela reprodukovatelně) "nutí" hmotu projevit se ve "formě" vlny (třeba difrakce), či naopak částice (třeba fotoefekt), tak by termodynamicky definované podmínky nastartovaly a udržovaly disipativní procesy, nebo je na druhou stranu zastavily a znemožňovaly.

Je jen poněkud zvláštní, že Prigoginova termodynamika dosud nikde znatelně nenahrazuje tu klasickou, pocházející z osmnáctého a devatenáctého století, že není rozvíjena a vyučována. Kdo by se o ni chtěl zajímat blíže, najde snadno v českém překladu knihy, která popularizuje Prigoginovy výsledky (Řád z chaosu, Mladá fronta Praha 2001), původní literaturu ke studiu.