Quod licet bovi

Venku je hnusně, vlhko, chladno, lezavo a já možná proto píšu úvahu o jedné letní události. Jde mi to, že jedno latinské úsloví platí v této zemi především opačně.

Kdysi jsem byl účasten takové zvláštní svazácké slavnosti. Bylo to horké léto. Aby tak nějak podpořili spřátelení, porozumění a vůbec kolektivní duch mladých divadelníků, odvezli funkcionáři SSM na jednom festivalu divadelního mládí asi sto dvacet mladých divadelníků a divadelnic v půl deváté ráno autobusy na ostrůvek v jihočeském rybníku, odkud se jinak než lodí nedalo dostat, a uspořádali tam pro ně slavnost s ohníčkem, buřty, pivem, vínem, slivovicí a lidovou hudbou.

S čím se tak nějak nepočítalo, bylo slunce a vedro. Na ostrůvku v podstatě nebylo kam se schovat. Už v jedenáct dopoledne zmohlo pivo a další nápoje 90% zúčastněných. Následující příhoda je jen jednou z mnoha, které se tam ten den přihodily.

Když po druhé hodině odpoledne přivezli na lodičce tehdejšího ministra kultury, naskytl se mu dosti zvláštní pohled na unavenou a podnapilou směsici více či méně polonahých, na některých odlehlejších kouscích ostrova i úplně nahých mladých divadelníků.

Ministr měl samozřejmě oblek a kravatu a strašlivě se potil. Přilákal nejen pozornost funkcionářů, kteří se mu jali lézt do konečníku, ale také kolegy mladého režiséra X., jenž požil příliš mnoho osmnáctistupňového černého piva, jemuž se říkávalo "narkóza", a ještě k tomu s koňakem.

S výkřikem "Hele, minda!" se tento mladý umělec, oděn toliko ve spodkách (plavky zapomněl v hotelu) připojil k ministerskému hloučku, funkcionářům nezbylo, než ho představit ministrovi jako nadaného mladého režiséra, ministr pravil, že se dobře znal s režisérovým otcem, režisér řekl, že minda podle jeho názoru kecá, jelikož mindovo jméno doma nikdy nepadlo, navíc by se táta s nějakým komoušem určitě nekamarádil; vyjevení svazáčtí funkcionáři režiséra opatrně od ministra vzdálili, načež se režisér potloukal po ostrově a pokřikoval, že mu ministr ukradl peněženku, protože nikdo jiný to být nemohl.

Byl to zvláštní a důstojný způsob oslavy mladého umění. Pozoruhodné však bylo, že mladý režisér X. nebyl za tento výkon vůbec nijak perzekvován, zatímco já, skoro střízlivý, protože jsem následně řekl jednomu svazákovi, že to byl pěkně blbý nápad -- jako ostatně všechny jeho nápady, nicméně tolik švandy že jsme si léta neužili, jsem byl nadále z divadelního mládí vyloučen.

Inu, mladý umělec byl trochu veselý a nakonec nic zvláštního neprovedl, že, zatímco já byl ironický a nechutně destruktivní. Znáte jistě staré latinské přísloví Quod licet Jovi, non licet bovi. Jenže -- a o tom tato úvaha je -- ono platí také obráceně a v této zemi ta druhá varianta platí víc -- co je u nás dovoleno volovi, není dovoleno jiným. A volovi je u nás odjakživa dovoleno mnohem víc než jiným.