Kdyby nyní měly Spojené státy odejít ze světového jeviště, po selhání v Iráku, byla by to velká tragédie, protože americká moc a americký vliv byly dosud nesmírně důležité pro udržování otevřeného a stále demokratičtějšího pořádku na světě. Problém s neokonzervativní agendou není v jejích cílech, ale v příliš zmilitarizovaných prostředcích, jimiž se své cíle snaží prosazovat. Americká politika potřebuje návrat k "realistickému wilsonismu".

Neokonzervativci vytvořili mylný dojem, že všechny totalitní režimy jsou jen kolosy na hliněných nohou a rozpadnou se, když se do nich zvnějšku jen jemně strčí. Proto Bushova vláda neměla žádné plány jak neutralizovat poválečné povstání v Iráku. Stoupenci války v Iráku se domnívali, že demokracie je normální stav každé společnosti, k níž se každá společnost po svržení autoritativního režimu automaticky navrací. Neuvědomili si, že demokracie je dlouhodobý proces vytváření institucí a reforem.

Americká vláda a její neokonzervativní stoupenci také nepochopili, jak bude svět reagovat na použití americké moci. Samozřejmě, za studené války bylo mnoho příkladů, kdy Washington nejprve jednal a usiloval o legitimizaci svých činů u svých spojenců teprve až později. Jenže v období po ukončení studené války se světová politika změnila a tento způsob mocenského jednání se stal v očích amerických spojenců problematickým.

Po pádu Sovětského svazu navrhovali různí neokonzervativci, že by Spojené státy měly využívat své mocenské převahy k uplatňování "benevolentní hegemonie" nad světem a že by měly likvidovat "teroristické" státy, které mají zbraně hromadného ničení.

Myšlenka, že jsou Spojené státy benevolentním hegemonem, není absurdní, ale začaly se objevovat varovné signály, že se vztah USA k ostatnímu světu radikálně změnil. Vznikla obrovská nerovnováha globální moci.Spojené státy mocensky předstihly všechny ostatní státy světa.

Benevolentní hegemonie mimo jiné předpokládá, nejenže má hegemon dobré úmysly, ale také, že je kompetentní. Většina kritiky irácké války byla založena na argumentech, že Amerika nepředložila přesvědčivé důkazy, proč je zapotřebí zaútočit na Irák, a nevěděla, co dělá, když se pokusila zavést v Iráku demokracii. Tito kritikové měli, bohužel, pravdu.

Základní chybou bylo, že Amerika přecenila hrozbu radikálního islamismu.

Amerika nyní musí přepracovat svou zahraniční politiku. Zaprvé musí demilitarizovat to, čemu říká "globální válka proti terorismu" a přesunout se k jiným politickým nástrojům. "Válka" je nesprávnou metaforou pro tento širší boj. Vyrovnat se s výzvou od džihádistů, to nevyžaduje vojenské tažení, ale jde o politickou soutěž, kdy se bojuje o srdce a o mozky obyčejných muslimů po celém světě. A jak dokazují nedávné události ve Francii a v Dánsku, ústředním bojištěm bude zde Evropa.

Spojené státy potřebují něco jiného než "koalici ochotných" k tomu, aby legitimizovaly své jednání s jinými zeměmi. Svět nemá efektivní mezinárodní instituce, které by poskytly kolektivní akci legitimitu. Řešením musí být podpora "multilaterálního světa".

Je správné, aby Amerika prosazovala demokracii. Wilsonovská politika, která sleduje, jak vládci zacházejí se svými občany, je správná, ale je zapotřebí určitého realismu, který chyběl Bushově vládě a jeho neokonzervativním spojencům.

Podpora demokracie a modernizace na Blízkém východě není řešením pro džihádistický terorismus. Radikální islamismus vzniká ze ztráty totožnosti, která doprovází přechod k moderní pluralitní společnosti. Více demokracie bude znamenat více odcizení, radikalizace a terorismu.

Amerika potřebuje nové myšlenky, jak jednat vůči světu. Měly by zachovat neokonzervativní přesvědčení, že lidská práva mají univerzální platnost, ale bez iluzí, že americká moc a hegemonie dokáže tato práva všude zajistit.

(Shrnuli jsme myšlenky z výňatku Fukuyamovy nové knihy After the Neocons: America at the Crossroads, která vychází v březnu v nakladatelství Profile Books. Kompletní výňatek v angličtině je ZDE.)