Věk otrlosti zrodil kolonie žraloků na málo rybek. Před revolučním rokem 0 přišla inspektorka do MŠ a kontrolovala práci učitelek -- děti měly výtvarnou hodinku a malovaly obrázky, tvarovaly plastelínu a jedna holčinka hnětla kouli z papíru. A inspektorka se zeptala vlídně děvčátka: copak to je? Odpověď zněla: Lenin. Dospělé ženy se zarazily. Dívenka poznala, že její práce se nelíbí a počala kouli trhat. Inspektorka povídá: tohle ho ale musí bolet. Odpověď: nebolí, je jen papírový. Nic zvláštního se nestalo, ale divní lidé jsou divní lidé. Rodičové malé výtvarnice měli údajně drobné potíže v práci. Obezřelá osoba asi učinila dotaz, zda výchova odpovídá současnému trendu -- uctívat, uctívat, uctívat, i když zakladatel učení o nic podobného možná ani nestál.

Divní lidé -- dnes uctívají a zítra plivou, dnes halasí -- sláva, pozítří kvákají, zrádce, popozítří, pověsit, po roce, já to neříkal, po deseti letech už volá bídák, ty svině chtěli věšet, kdo by to do nich řekl?!

V sebehypnóze vidím: v řeznictví u viaduktu v Karlínu visí koňská imitace a koňský točený salám -- cena -- 25K a 8K za kilo. V krámě halama autoopravář v montérkách bavil frontu a tvrdil, že až sežereme koně, budeme se místo nich pást na socialistických družstevních loukách, ale každý bude muset mít v držení průkazku s potvrzením o levé víře v budoucnost. Netrvalo týden a halama zmizel na šest let do uranových dolů - a stěží mu tam podstrojovali bachaři i tu vysmívanou koninu.

Zákony stvrzují podpisem volení zástupci lidu, ale což když takový zástupce zklame důvěru výraznou lačností po majetku, penězích a slávě tím, že podvádí, neřku-li krade? Platí jeho podpis? Myslím, že by platit neměl. Jenže v našem regionu říkáme: co jsme si, to jsme si... Stačí se podívat zpátky, do zpětného zrcátka, jak radili a radí někteří čistí Ježíšci. Spatříme tam, mj. i partu kdákalů a kdákalek, muzikantů a výtvarníků, jak stojí ve Vršovicích u vilky mocného kulturního cara a lezou mu nepokrytě do vyhřátého zadku. Co peněz s ním asi prohráli, co obrazů mu nanosili, co lichotek a prdelolezeckých ód mu vyzpěvovali do zarudlých uší. Leckterý pěvec nebo výtvarník by o tom mohl podat důkaz, ale k čemu by to posloužilo? Divní lidé by jenom sdělovali pravdu divným lidem.

Není vůbec divu, že nezkušený a naštěstí odejitý ajznboňácký politický myslitel zn. Trpaslík z Trpaslíkova navštěvoval soukromou školu produkčního centra Franc + Franc. Divní lidé, hodí se do každé doby, jako ozdoby nemocných mocných. On je skutečně rozdíl v tom, kdo krade, kolik krade, s kým krade. A pokud k tomu umí vyprat peníze ke spokojenosti divných orgánů -- bylo tomu tak i v dinosauří rudohorní minulosti, zachová si zdravou kůži, bohatství a spokojený život.

Hrdinové se přeprali vzájemně v pračkách, usušili, na některém ulpěla potvůrka skvrnka, ale lidé jsou nevšímaví a lehce manipulovatelní. V revolučním čase vyrazili neochvějné pluky bídáků k růžovým zítřkům -- a rychle se usalašili na výhodných postech. Nestačíš se divit, občane, kde všude dřepí divní lidé, mezi nimi i synáčci kdysi určených k dobytí exkrementové hory hlásaného socialismu. S tváří lidskou i nelidskou.

Otakárek z románu pana spisovatele Güntera Grasse se ve světě velmi pomnožil a jeho geneticky blízcí bratránkové i sestřenky nesmlouvavě a drsně využívají válečných konfliktů k soukromým vyřizováním účtů s vybranými a jimi odsouzenými na poslední hodinku. Válka prý přichází a odchází, nikdo ji nechce, vchází bez zaklepání a ta nukleární nám prý stále hrozí a klepe na dveře. Na válečném poli zůstane ležet lidské hnojivo, doma pozůstalí chrastí medailemi a řády, pak přejde čas a ty metály jsou na obtíž -- i proto našla moje známá nedávno za trámem na půdě průkazku NSDAP vloženou v obálce, že by ji tam nechali divní lidé?

Válka teroristů je vleklá a zákeřná. Jako rukojmí slouží fanatikům všichni lidé, nedělají žádné rozdíly -- děcko, matka, stařena, doktor...a jejich hrdinství spočívá v živené nenávisti ideologickými, náboženskými a sociálními biblemi. Divní lidé. Vzývají Boha a přitom se ho nebojí.

Před dvaceti lety se sešli zaměstnanci divadla v severním regionu před prázdninami, na roztomilé rozlučce, ve velkém sále divadla. Sezona nedopadla dobře. Činoherci museli nedobrovolně v květnových dnech stáhnout z repertoáru hru Zojčin byt, od tehdy i jindy sporného Bulgakova a ke všemu neprošel přes bedlivé slechy a očka ani B. Brecht a jeho

Hovory na útěku. Divní lidé se motali kolem souboru a tu jeden člověk poháněný k odpovědnosti nevydržel a vyřkl slova, že v divadle nejsou pravicové elementy a nepřátelsky naladění rozvraceči, ale že tyto zprávy vycházejí z mimodivadelních kruhů. Divní lidé ho nechali odvolat. Bude kafrat na veřejné schůzi! Ať táhne, zmetek!

Naivka však pokračoval v krasojízdě z vršku -- nu, aby si prostě nabil dokonale držku. Maloherec prchal s manželkou malodramatičkou za hranice. A musel to začít vykládat v hospodě, kde měli uši i nedopalky v popelníku. Vyšli před putyku, hereček pokračoval: děsně ho to tady všechno štve, nemůže dýchat, nemůže žít, nemá umělecký rozlet, perspektivu. Naivka se optal, zdali potřebuje nějakou pomoc, že by mu poskytl adresu slovinských přátel. Nechtěl. Má všechno zajištěno.

Zajištění útěku rodiny bylo natolik nedokonalé, že mu maloherec volal na státní sledovanou linku a žádal o adresu ve Sloveniji -- divný člověk, divní lidé. (Bystří odposlechoví lopucháři nahlásili prohřešek naivky na vyšší místa). Žena kašpara pro změnu nechala v divadle lidi ve štychu a ještě je pozdravila za podpory "celebrity" v západní televizi. Ti lidé v divadle se potili -- dekorace, investice, před zkoušením balábile prověřující charaktery na různých stranických a státních koberečcích: copak, souzi, chcete hrát drama holky toho odporného zrádce?! Chtěli. Tož, ale nehráli -- holka jim zavařila, a proč ne, copak nebyla nejgeniálnější evropskou a světovou autorkou?! Divná ženská, divní lidé.

Skok: tvrdila krasavice inteligentní, že ji v Číně chtěli píchnout použitou jehlou? Panečku, to je, co? V té Číně musí mít ale bordel! V té zemi, vážení, mají nemocnice, které jsou na vysoké úrovni a mají tam nemocnice, které jsou na nižší úrovni -- i u nás je tomu tak. Krasavice tuhle nehoráznost plácla a jistě věděla, že to musí být nesmysl, ale je v módě kopat do vybraného asijského regionu -- ke všemu, světe zboř se, poškodili ji krasavici inteligentní, byla přece daleko hezčí než ostatní světové houžve. Nu, na krásu jsou názory různé ba i hrůzné. Krasavice roztomilá. Divná bytost, divní lidé.

Kdyby bylo raději více Lysistrat, než plastikových panenek na hraní sponzorům a všelijakým popleteným, namyšleným a hysterickým prezidentům Krásna.

Druhá vyslankyně krásy pro změnu utrpěla újmu na Kubě. A před ní to byl duet hrdinů ze záhrobí. Jeden podle význačného lékaře již neměl dávno žít anebo ztratit paměť. Podivné náhody, podivné lži, podivné bájné sny. Divní lidé. Divná doba.

Hospodský nádeník po osmi hafánkách a dvou smrtících kávách pravil rozjařené společnosti: volové, udržet moc je mnohem lehčí, než udržet moč! Moc udržuješ při vědomí i tím, že se obklopíš všeho schopnou cháskou, ale moč nezadržíš, s močí nejsou žerty!

Říkal mi známý, byli za mnou -- on a ona. Mám strach. Kdo? Divní lidé. Možná právě ti, co na začátku devadesátých let zavítali do zaměstnání známého a tam vytvářeli dojmy -- tehdy se jeho nadřízený ještě nebál, jenom mu řekl: byli tu, hovada, mleli pitomosti, dej si na ně bacha. Jak? Jak si dát bacha, pídil se přítel? Nikdo nevěděl. Vyhni se divným lidem, víš-li o nich.

Divní vybraní lidé dávají bacha způsobem, jako ho dávali ti před nimi v časech malých nadějí -- jenom už možná neříkají: pozor, jezdíváte moc rychle v autě, mohlo by vám upadnout kolo. Když po nich jeden nešťastník ze strachu vyjel a vykřikoval ve společnosti, co mu blbové slibovali, stáhli se, prý jen žertovali. Divná doba, divné rozhledy. Divní lidé.

Z redakce přítele vyprovodili za asistence poslušného psa. Pochopil, nezdržoval, naznačil a -- dal si tichý odchod. Že by k divným patřil i bývalý kontrarevolucionář, která se údajně osvědčil a náročnou práci čmuchala pochopil?

Podobným způsobem byl odejit přítel i z barevného měsíčníku, (neměl na mě peníze, říkal) tam zoufalý "majitel" čichl k jeho vlasům a vlepil mu polibek na hlavu. V očích slzy, hubu na deset západů zavařenou proti mluvení -- k čemu ho mučit otázkami? Navštívili ho divní lidé.

Naposledy rok před důchodem nadělali mu radosti opět. Scénář podobný předcházejícím a opět na něho neměli peníze. Přítel má strach, že až přijde den a on zaklepe na nebeskou bránu, neotevře sv. Petr, ale jeden z divných lidí a řekne mu: Nečuč a zařaď se, tady jsme si všichni rovni. Proboha, nebylo tomu tak i na zemi?

Kam pohlédneš -- lidé a divní lidé. I my jsme divní, protože mlčíme. Ať žije svoboda, pravda a láska.