Téma je komplikované, viditelné v mnoha rovinách, kunsthistorické, sociologické, psychologické, nelze ho redukovat jen na spisovatele, stěžují si mnozí jiní, i výtvarní umělci a tak používám v textu převážně označení umělec a umění s tím, že čtenář bude vědět, čím a proč se umění liší od produktů masové zábavy.

Nechci také umění a umělce obhajovat, obhajovat se znamená připustit vinu a kdo chce věřit a vědět, nepotřebuje důkazy, sám si je najde. Nemám také rád přívlastky "opravdové" umění, či "skutečné" umění, neboť podobná označení v sobě skrývají nebezpečí nadřazenosti a privilegovanosti. Umění, které něco sděluje, toto nepotřebuje, protože je ve své povaze velmi prosté, řekl bych skoro neviditelné.

Martin Damašek píše, že umění nelze uchopit exaktní metodologií, že je ve svých obsazích neuchopitelné racionálními, logickými kategoriemi, mechanismy a určitá část obsahů umění, např. mohutnosti emocí, paradoxnost a absurdita stojí mimo logiku. Ano, umění je především empatické, avšak vykládat ho lze a existuje pro to řada disciplín s vlastním jazykem, dokonce se vyučují. Pocity jdou přece popsat, vyjádřit, přiblížit, evokovat, tedy umění lze hodnotit, jistěže obtížně a s omyly. Výklad umění je stejně napínavý, jako umění samo. I logiku lze používat, třeba v prostoru srovnání autorova záměru a výsledku, protože způsob, jakým umělec přemýšlí o díle, obsahuje logické, obecně srozumitelné konsekvence.

Domnívám se proto, že všeobecnou srozumitelnost umění, jeho přijetí a pomyslný zlatý vrchol umění završila renesance, která tvořivě vysála Antiku jako pavouk mouchu a přidala k ní pokoru, zlidštila ji. Toto období vytvořilo poslední "čistý" sloh, řád, dokonalý soulad obsahu a formy a poslední skutečně živé a inspirující spojení mezi tvůrci a společností, možná proto, že ještě tehdy nebyli svědomím národa a ani jeho elitou. Kdo v literatuře překonal 14233 veršů Dante Alighieriho a jeho Božskou komedii? Kdo překonal dílo takové citové, osobní, etické a dramatické mohutnosti, řečeno slovy Martina Damaška? Goethe svým Faustem? Schiller Marií Stuartovnou?

A co Michelangelo Buonarroti, plebejec životem a aristokrat duchem, kdo byl po něm stejně veliký, stejně pozemsky skutečný i nadpozemsky povznášející svým uměním? Auguste Rodin? Možná. Jak to, že Michelangelo je tak nadoblačný, když toužil být jenom mužem a dělníkem své práce? Věřil v ní a žil ji, jak prosté. Od Renesance až k nám se umění jen vyčerpávalo, opakovalo, pakliže je pravda, jak píše Martin Damašek, že umění míří vždy výše a snaží se transcendovat až k nebeským výšinám. A také ustupovalo novým a ve své sdělnosti efektivnějším výrazovým prostředkům. Avšak je třeba zdůraznit, že umění tehdy vůbec nezprostředkovávalo jenom krásu ve smyslu povznášejícího blažené prožitku.

Především zpodobňovalo a zobrazovalo svět, bylo jednou z mála zpráv, kterou jsme o sobě dostávali v dobách, kdy neexistovala jiná obrazová média. Na to se zapomíná a ty zprávy byly nutně zkreslené, neúplné, fragmentární, poznamenány osobností tvůrce, stylizované, krásné v oné neúplnosti, to nebyl naturalismus oka moderní kamery, nesmlouvavě zprostředkující dnešní realitu. Proto to bylo také ještě umění. Dnešní kamera zabírající okamžiky po krvavém atentátu už nepracuje s metaforou, jako tehdejší rytec, když měl pouze prostřednictvím tisků možnost a úkol "medializovat" výzdobu Sixtinské kaple.

Současná realita světa je už natolik "věrně" zobrazena, odkryta a utrpení v ní tak otrocky popisné v dokonalosti technologických možností, že bolest je nám postupně odcizena, pozorujeme ji, ale neprožíváme, netýká se nás, neboť naturalisticky zprostředkovaná skutečnost otupuje, zlhostejňuje a nudí. Goyovy grafiky Hrůzy války jsou uměním a přitom o utrpení vypovídají mnohem víc než Televizní noviny. Bratři Lumiérové točili kde co, úplné blbosti, nadšeni objevem a možnostmi filmu, který se později stal uměním až ve chvíli, kdy se začal stříhat. Střih přinesl filmu onu metaforu, náznak, nedopovězenost, typická výraziva umění, svobodný prostor divákovi.

Dnes už si zase nemůžete domyslet, co se děje v ložnici milenců, všechno nám to kamera detailně předvede, spisovatelé přesně popíší, malíři dokonale namalují. Z pohodlného obýváku vlezete kamkoliv, ale je to povrchní setkání, prostor pro fantazii zmizí a kdo si ji chce uchovat, zastavit čas, neletět s ostatními, musí "stát opodál", rezignovat na stávající možnosti, musí hledat jiné, alternativní zdroje duchovní potravy. Jistě, riskuje neúspěšnost, podivínskost, třeba onen vybydlený prostor v bytě na předměstí, ale získá, svoji přirozenost a... svobodu. Krom toho si vytvoří i potřebný prostor ke vnímání umění, protože umění vyžaduje koncentraci a nabízí prostor pro naší fantazii.

Tehdejší svět znal jenom umění, či lépe řečeno umělecké řemeslo, protože jiné prostředky jako televize, film, fotografie, mobil a internet nebyly. Jediným médiem byla architektura, výtvarné umění, trochu hudba a trochu literatura. Cestovalo se málo a když, tak povozem. Pohled z koně byl jiný, než z letadla, či z rakety do vesmíru, svět byl chápán a vnímán jinak, než dnešní globální svět se všemi možnostmi komunikace. Jak říkal Werich, než král doručil jinému králi informaci že je blbec, tak to trvalo. Už český umělec Zdeněk Pešánek (1896-1965), významný představitel op-artu a tvůrce první veřejné kinetické plastiky na světě prohlásil, že kdyby Rembrandt znal žárovku, jeho umění by bylo jiné.

Umění po renesanci se stále více subjektivizovalo, už nikdy nevytvořilo velký sloh, vynechám-li dekorativní secesi. Vznikalo sice vždy v možnostech doby, více či méně využívalo nové možnosti vyjadřování, pochopitelně, ale zcizovalo se zcela logicky samo sobě, přestávalo mít onen transcendentální charakter, božský přesah, vyvstaly formální problémy. Vznikalo ale i nové umění, třeba filmové. Sergej Ejzenštejn a jeho Křižník Potěmkin byl ale ještě "Michelangelo". A potom přišel třeba náš Ladislav Klíma a řekl, jsem všechno, literatura i bůh a Marcel Duchamp odnesl stojan na lahve do galerie a řekl tím: Také toto je umění. Potom hrál už v klidu jenom šachy, avšak zamotal hlavu tisícům následovníků.

To všechno ještě byly ideje a vize a proto to bylo ještě umění, pakliže platí, jak píše Martin Damašek, že "opravdové" umění se snaží vylíčit autenticitu bytí, předvádí citové mohutnosti a srovnává je s nivelitou společnosti. Takový ještě byl i nenáviděný Andy Warhol se svou Art factory. Nebyl Michelangelo, už netranscendoval, nastavoval zrcadlo a chtěl za to peníze, ale ještě byl umělec, pakliže také platí, že umění zprostředkovává i společenskou reflexi a kritiku. Warhol byl ještě poslední romantik, snílek, věřil tomu, co dělá, smyslu své práce, nejeden dnešní úspěšný "umělec", rozmělňující jeho odkaz, chce už jen v jeho duchu vydělávat peníze. Vše se vyprazdňuje, i Warhol, o umění nemluvě.

Ale proč? Vše je přece možné, existuje umělecká svoboda a umělci si přesto stěžují, že ztrácejí čtenáře a diváky. Dobře, věcné informace, zábavu i estetické vjemy nabízejí nová média pohodlněji a umožňují je přijímat i prožít velmi zhuštěně, svět je od doby renesance přezobrazován. Teoreticky by ale mělo dojít k zahlcení, k únavě ze všeho, k novému hledání alternativních zdrojů duchovních prožitků, ke konjunktuře povznášejícího umění, jenomže kde je umění, které ztvárňuje citová, osobní, etická a jiná dilemata člověka v dnešním světě a ještě přidá něco víc? Kde je umění, které ztvárňuje dramata života? A nebo snad kromě telenovely žádná dramata nikdo dnes neprožívá?

Umělci jako by se domluvili, píše Miroslav Vejlupek a takřka bez výjimky se vyhýbají nejnosnějším společenským tématům, velkým etickým konfliktům současné společnosti, otázkám existenciálním. Ano, všichni vytvářejí nějaké vnější příběhy, umělec už nevyjadřuje přímou autenticitu bytí, onu existencionalitu dneška, těží z minulosti a minulost je pryč. Kotrba píše, že není čas žít, není to pravda, je čas žít, ale jak? Není to jenom otázka peněz, či třídního řádu, ale volby výběru. Občan by se musel ptát a protože se neptá, není ochoten přemýšlet a umění tuto ochotu ani nestimuluje, protože přemýšlet není společensky a politicky žádoucí. Kdo se ptá, moc se dozví, je třeba utvářet k systémům loajálního konzumenta.

To není demagogie, ale realita, mnou cítěná. Jakou má hodnotu? Žádnou. Politik pro mě není představitel ničeho, hodnoty se devalvují, svět se vyčerpává a umění? Je pro mě prostorem poslední svobody a vzdoru, tichého a mocného i bez diváků. Kdyby lidé měli adekvátně a v duchu logiky reagovat na v médii zobrazovaný katastrofický svět, museli by už večer všechno zabalit, v nejbližších dnech prodat, zříci se všech požitků i výhod a někam rychle zmizet, jenomže nemají kam. Na stránkách mykologů se ale přesvědčuji, že svět ještě funguje, když tito lidé mají potřebu vyměňovat si na pozadí současného dramaticky zprostředkovaného světa své názory v tak banální oblasti, jako je sbírání hub. Díky, moji milý houbaři!

A tak média jsou jen finta a past na spotřebitele. Na jedné straně je konzument masírován nejhoršími scénáři o konci světa, na straně druhé nemá kam utéci. Avšak přichází pomoc, kouzelník mávne hůlkou a je tu... zábava! Zábava je ono místo útěku, hájemství současného bezpečí, se všemi těmi sladkostmi k blití. Večer dostaneš u tývky porci dramatu a v noci to zábavou někde uvolníš. Až přijde frustrace, léků je dost ! Zábava je ale stejně jako média jen výnosný kšeft a bavit, pardon zbavit lidi strachu z existence, je trend doby, tam jsou peníze, bavit za každou cenu. Je to propracovaný systém. Už Schopenhauer napsal, že lidi jsou tak blbí, že novinám věří už jenom proto, že jsou vytištěné. Lidi jsou tak blbí, že věří televizi jenom proto, že se hýbe a možná už jenom proto, že ji zapnou.

Zábava hýbe světem, všechno je zábava a umění se tomu bohužel rádo propůjčuje, přejímá formální prostředky, používá mediální struktury šoku a překvapení v naivní víře, že získá čtenáře a diváky. Má přece alibi, zobrazuje skutečnost, ukazuje dnešní vyprázdněný svět, jeho krvavá stigmata, ironizuje všechno, chce na sebe upozornit za každou cenu, jakoby média k tomu účelu sama nestačila a tak se umění stává směšným a nedůvěryhodným pro všechny, i pro umělce samotné, protože nepřináší postoj. Umění má strach z postoje, protože přicházet s postojem, dnes znamená nutnost postihnout také morální akcenty. A tak umění místo toho, aby přešlo do opozice, do podzemí, jako první křesťané, snaží se splývat, integruje se do všeho i do masmédií. Umělci se prostě chtějí uživit, když už jsou umělci a všichni se ptají, co je ještě umění.

Martin Damašek se snaží nějak odpovědět, romanticky, ale tím začíná opět startovní pole uzavřeného kruhu, který jsem se snažil naznačit. Ano, plebejská zábava redukuje citové mohutnosti, bytostnou vášeň a existenci jedince, jenomže není nic, co by mu ji ztotožnilo. To přece vždycky dělalo umění. Dnes jeho roli nahrazuje zábava, pseudomysticismus, občas zmatený útěk k alternativním kulturám, příroda, sport, automobilismus, telefonování, ale lidé podvědomě cítí, že to není všechno, co mají i nemají, a dovolím si tvrdit, že mnozí hledají, že se chtějí s něčím identifikovat, bohužel tam, kde to není možné do hloubky, ale pouze jen na jakémsi sentimentálním povrchu laciného patosu.

Umělci vyklidili veřejný prostor, protože opustili nezávislý prostor, prostor svého údělu, a tak ztrácejí diváky a čtenáře. Jsou nezajímaví, jako lokaj u hotelu. Ano, vytvářet umění vyžaduje soustředění, koncentraci, klid, umění být sám, doplňuji - sám sebou, obrazotvornost, domýšlení, jedním slovem - vnitřní kázeň, přestože televizní obrazovka, filmoví tvůrci, osobní počítač a Internet mají ono nepřekonatelné kouzlo. Nic není ale nepřekonatelné, jenomže umělci se to asi nepodaří, pakliže hledá vnější inspiraci jen v atributech a vizuálních nástrojích dneška. Psychologie člověka je v zásadě totiž už věky stále stejná, stejně hlubinná, prožívá bolest i štěstí, ať má vedle sebe nejdostupnější možnosti komunikace.

Není proto pravda, že literární tvůrci a umělci současnosti prožívají právem traumata jen ze své vlastní neschopnosti pohledět do tváře dynamicky se měnící reality a výzev budoucnosti, jak píše Štěpán Kotrba. To je příliš jednoduchý literární syžet, oni se naopak bojí obnažit sami sebe, pohlédnout na dno sebe sama, mají strach vytěžit se, vydat ze sebe upřímně kousek původnosti, třeba žádnou nemají a nebo nechtějí házet perly sviním. Jenomže to už je zase nepokora a rozmazlenost. Kotrba volá čelem k masám! Pokud se prý spisovatelé nestanou opět tvůrci snů CELÉ společnosti, zůstanou i nadále zbyteční. To je levicová iluze, i když dobře míněná. Společenská objednávka neexistuje, duch doby je němý, jaký je duch doby?

Spisovatelé musí zase psát jen pro sebe a malíři se musí stáhnout do soukromí, aby z nich něco vzešlo a mohli se vrátit. Popisovat bouřlivě se měnící skutečnost mediálně integrovaného světa divokého globálního kapitalismu bude totiž vždycky těžké, pakliže onen popis nebude jimi vnitřně ztotožněn a přetaven do umělecké formy, která dokáže ztrhnout ne laciným příběhem, nějakou transmutací, ale hloubkou osobního prožitku. Problém tedy není v tom, že autor příliš rozebírá psýché hlavní postavy, problém je, že jeho postava není ztotožněná se svým autorem, nikoliv formálně, životopisně, ale existenciálně, jako tomu bylo třeba u Kafky a čtenář v postavě nenachází "svůj" příběh vnitřně identifikovaného autentického bytí. To je ona relevantní přidaná hodnota.

Já myslím, že potencionální "krása" současného umění je skryta právě zde, ve schopnosti zprostředkovat upřímně to, co prožívá umělec uvnitř sebe. Nikoliv v honbě za současností, ale v nepohodlném dobývání své vnitřní pravdy lze ohromit diváka a čtenáře, rekonstruovat ho, pomalu a postupně ho zase nalézat. Protože hluboce prožívaná existencionalita dneška není otázka být, či nebýt, ani otázka toho, co mohu, protože mohu vždy jen něco, ale znovu kladená otázka KDO JSEM, jsem to ještě já? To je myslím téma nové citlivosti, téma tzv.aktuální, těžké, ale mám dojem, že velké a troufám si tvrdit, že jistě ne nezajímavé i pro recipienta, žijícího velmi dynamickým životním stylem.

Jenomže může být vůbec Kafka srozumitelný všem? Nechceme možná po umění moc? Je ještě snesitelné, aby Pavarotti zpíval na stadionech? Interpretační hudba je v jiném postavení, ta posluchače má, ale v umění jde přece také ještě o něco, co bych nazval etikou kultury umění a umělce samotného. Pokud nebude Pavarotti na stadionu přikusovat ke svému zpěvu hamburger - dobře, tak sekanou v housce - je všechno ještě ok. Umělec by se neměl prostituovat. Jestliže je, slovy Martina Damaška nutné zamýšlet se nad atributy umění právě v naší době, kdy produkty masové zábavy a části popové scény vyvolávají pervertovaný dojem, že právě toto je umění, pak je nutné se ptát i po smyslu poslání umělce, který více přijímá svoji roli, než naplňuje vlastní úděl.

Takže problémem tématu dnešního umění jsou otázky týkající se identity člověka, bylo to vlastně někdy jinak? A pokud bych měl odpovědět na shora uvedenou otázku, jaké je postavení umělce a umění v současné společnosti, pak bych odpověděl jednou, pro mnohé velmi nepříjemnou větou: Žádné, ale přesto odpovědnější, než kdykoliv před tím. A kde ještě zůstala krása? Ne jenom v antikvariátu, ale i v té nepotřebnosti, s níž se velcí umělci propracovali až do renesance. Jdu si dát sekanou v housce. :)