Pan Karafiát se pozastavuje nad peticí proti útoku na Írán. Nejen její signatáři, ale ku příkladu i republikánský senátor Ron Paul považují chystanou akci proti Íránu za obdobu akce proti Iráku. Ta byla oficiálně, a to i v Radě bezpečnosti OSN, zdůvodňována hrozbou iráckých zbraní hromadného ničení. Nyní americká administrativa tvrdí, že se mýlila; a že důvodem pro invazi do Iráku byl i stav lidských práv v této zemi. Nuže, když se Spojené státy zmýlily v případě iráckých zbraní hromadného ničení, nemohou se opět "zmýlit" ve věci íránského jaderného programu? Proto ta petice.

Leč vraťme se k oněm lidským právům v Iráku. 14. března 2003, šest dní před útokem na Irák, poznamenává Rasheeda Bhagat ve svém článku s názvem "Jaký bude mít válka dopad na irácké ženy", že irácké ženy patří v islámském světě k těm relativně nejemancipovanějším. Nechybí dokonce zmínka o iráckých ženách hrajících fotbal. Dva roky poté čteme: "Iraq: The situation is worse than ever" nebo "Life `worse' for Iraqi women". Vůbec je stav lidských práv v současném Iráku znepokojivý, uvážíme-li, jak velkou váhu jim formálně americká vláda přikládá. Senátor David Norris z Dublinu se zmiňuje o mučení vrtáním elektrickou vrtačkou do hlavy. Stránky Dahra Jamaila, jednoho z mála nezávislých novinářů, kteří se odvážili pobývat v okupovaném Iráku, jsou pak obzvláště bolestnou ilustrací toho, co operace "Irácká svoboda" přinesla iráckému obyvatelstvu. Pokud si to USA představovaly před třemi lety jinak, má svět přihlížet tomu, jak podobně fušerský přistup aplikují na další islámskou zemi v regionu, která (jistě, že jen náhodou) podobně jako Irák vlastní obrovské zásoby ropy? Tím spíše, když následky takového vojenského dobrodružství mohou být daleko závažnější, než v případě Iráku -- Heather Wokusch mluví například o možné třetí světové válce.

Pokud jsou Britské listy proti něčemu vyhraněny, pak proti předsudkům. Například proti tomu, že strana, na které stojíme, je automaticky ta správná a hlavně bezchybná. Před dvaceti lety to byl socialistický Sovětský svaz. Dnes jsou to demokratické Spojené státy. Ve svém nadšení a zaujetí už ale nevnímáme, že mnohé demokratické rysy našeho transatlantického spojence se začínají vytrácet. Bushova administrativa provádí ilegální odposlechy svých oponentů a objevují se případy, kdy jsou lidem otevírány soukromé dopisy, což je praxe, již jsme zažívali v době, kdy v Československu vládli komunisté. Miles Mogulescu pak bez okolků klade otázku, zda prezident Bush nepřekračuje Rubikon oddělující republiku od diktatury. Jistě, že výše uvedené informace a odkazy jsou, jak uvádí pan Marek, výsledkem (mého) výběru, řadění. Chápu-li ale ideu pana Čulíka správně, pak jde právě o to -- vybrat a ukázat, o čem se v mainstreamových mediích, zvláště těch českých, nepíše a nemluví. Konec konců, Britské listy nejsou profesionálním zpravodajských serverem; jsou založeny na dobrovolných příspěvcích nejen finančních, ale především obsahových. Nemohu pak souhlasit s dalším tvrzením pana Marka vyjádřeným slovy: "přejede-li Američan v Iráku slepici, je to odporná vražda zlých Američanů, zavraždí-li iráčtí povstalci zajaté novináře, je to důsledek arogantní americké politiky."

Potíž je v tom, že Američané paušalizují; mluví o teroristech, i když kromě nich se v Iráku střetávají se stále silnějším ozbrojeným odbojem. Sami pečlivě počítají své mrtvé (aktuálně 2300), ale v případě Iráčanů je to nezajímá. Slovy generála Tommyho Frankse: "We don't do body counts." Přesto si USA troufají odmítat jakýkoli nepohodlný údaj, specielně jde-li o vědeckou studii kladoucí počet mrtvých v Iráku jako následek invaze Spojených států na úroveň kolem 100 000. Evropská media jen reflektují skutečnost, že americká armáda marginalizuje utrpení civilního obyvatelstva na okupovaném území.

Stále další desítky a stovky fotografií, které by v případě takových zemí, jako je Kuba či Bělorusko, vedly k okamžitému mezinárodnímu pozdvižení a k odsudkům typu "bezskurpulózní, brutální, bezprecedentní pošlapávání lidských práv"; a stále další předběžné a průběžné zprávy dokumentující unášení, mučení a vraždění (často nevinných) lidí; to vše naznačuje, že v současnosti stojí lidstvo před rozhodnutím, zda kvůli hrozbě terorismu (mnohdy nebulózní, jak ukazuje dokument Adama Curtise The Power of Nightmares) odloží veškerý humanismus a začne bezohledně uplatňovat právo silnějšího nevázané žádnými Ženevskými konvencemi ani jinými mezinárodními smlouvami civilizovaného světa. Byla by to cesta do pekel, neboť akce, zvláště akce nespravedlivá, budí reakci -- zde další terorismus. Doufejme, že lidstvo v podmínkách blížící se energetické a environmentální krize zvolí alternativní cestu spočívající v mírovém soužití a kooperaci. Kultivovaná diskuse na Britských listech by k tomu mohla, jakkoli nepatrně, přispět.