Vzpomínám na jedno pozdní večerní vysílání parlamentních interpelací, kdy Cyril Svoboda vesele obhajoval své argumenty slovy "my nejsme černoši", nebo ještě nechutnější rekurs spisovatele Jana Nováka, autora knihy Zatím dobrý v rozhovoru pro pořád ČT Třistatřicetři, jak se v americké emigraci se trápil při vedení pracovní skupiny "černoušků a teplých".

Ovšemže jde ve všech těchto případech o více než o pouhé konstatování známé skutečnosti, že černoch je přece černoch. Ostatně, jak píší LN (3. února 2006) české slovo černoch je neutrální, konsekventně tedy jeho použití nemůže černochy urážet. I když to není až tak důležité, o opaku se člověk může přesvědčit ze Slovníku české frazeologie a idiomatiky (Academia, 1983).

Spory o slovech stranou. Jistě existuje veledůležitý důvod proč omlouvat jinak hanlivé výroky, skryté či otevřené. Odhalují svět jejich autorů v celé jeho nahotě. Totiž většinou takové výroky nejsou koncipovány bez pociťování a řetězení určitých prvků myšlení; jsou perspektivní, tedy autenticky.

I ty nejpitomější vtipy (nebo i nejzřejmější fakta) jsou formulovány z konkrétních postojů a osobitého vidění světa. Citát z knihy Zakopaný pes ... (Albatros, 1976) kde se píše, že "černá je stejně hezká barva jako kterákoli jiná, ale v Evropě kupodivu neznamenala a neznamená ani dnes nic dobrého: černá smrt, černé neštovice, černá magie, černá ovce rodiny, černý pasažér,..." tuto skutečnost přesně vystihuje. Aby si člověk uvědomil neblahé a spletité vazby mezi "černou barvou" a "černochem" nemusí mít vysokoškolský titul.

Každý jazyk má své operativní základy, které se skládají z opakovaných a opakovatelných myšlenek, které v podstatě určují obsah a formy obsažené v běžném hovoru. Jde o to jak, kdo, kdy, a proč něco řekne. Právě proto si myslím, že podobné "spory" svědčí více o odcizení jejich aktérů ve vztahu k realitě, a odvážím si tvrdit i k rodné řeči, tj. češtině, a nejde nikdy jim nejde o přispění k porozumění mezi skupinami, ať jsou rasové, etnické, náboženské atd. Vladislav Vančura ve své eseji "O nadávkách" laskavými slovy přirovnává nádavky k druhu mluveného básnictví, které je vzdálené "pečetítku vzteku," mezi nimž lze zařadit i zamindrákované rasistické výlevy. Dokonce uvádí výrazy "otrok" a "kurvička", jež se oblíbili jako svůj "nadávkový výraz" obyvatelé Polabí a blízkého okolí. To mi připomíná, jak na mě čeští kamarádi volali: Ty otroku, nejdeš na pivo?". Ovšemže ze začátku se mi to nelíbilo, cítil jsem se uražen. To až do doby, kdy jsem pochopil, že existuje podstatný rozdíl mezi tím jak vyslovují své volání "otroku", a jak třeba nějaký pan Novák v ulicích Prahy. Podobných příkladů by se našlo i jinde a to nejen v České republice. Cituji ještě jednou Vančuru: "lidé dobří a vzdělaní nadávajíce a přijímajíce nadávky mají zřetel k zaujetí, formě a intenzitě řečeného slova." Ostatně jaká by byla čeština bez Haškovo bezpředsudečného zalíbení ve šťavnatých nadávkách a sebeironie. Hašek sám sebe charakterizuje jako "vpád barbara" do světa literárního umění?

Závěrem je třeba podtrhnout, že rasové nebo jiné podobné spory, nebo dokonce války, nepřivolávají slova, ale lidé, kteří nejsou jen tak obyčejní, ale jsou poučení a vzdělaní. Pravě díky své intelektuální schopnosti a zvláštnímu postavení stávají iniciátory kritické metamorfózy, při níž z neutrálních slov vzniká vznětlivá aféra. Přitom pokud vážně zamýšlíme zjistíme, že vůbec nejde o to, abychom milovali černochy třeba více než Čechu, ale snažili se vysvobodit z nánosu vlastní ignorance.